Mezi ANO a sociálními demokraty nastala velká nedohoda ve věci společné vlády, Andrej Babiš to komentoval s obvyklou ukřivděnou agresí, jen její intenzita byla možná trochu vyšší – nemá to jednoduché. Situace se pro něj vůbec nevyvíjí dobře. Je pod dvojím tlakem, přesvědčený, že vyšetřování kolem Čapího hnízda pro něj představuje existenční hrozbu a musí si ho proto „ošéfovat“, to znamená nikdy nepustit ministerstvo vnitra z gesce svého hnutí.

Jeho prospektivní partneři z ČSSD by ale naprosto ztratili tvář, kdyby na něco takového přistoupili. Nejenom před veřejností, ale také před členy vlastní strany, kteří myšlence koalice s ANO nejsou zrovna nakloněni. A na představě, že hnutí, jehož šéf je trestně stíhaný, by policii řídit nemělo, není vůbec nic přepjatého, když už se tedy někdo smíří s (nepřijatelnou) představou, že by stíhaný člověk mohl být premiérem.

Andrej Babiš se může domnívat, že strach z předčasných voleb přivede sociální demokraty zpátky k jednání. Protože nové volby by znamenaly ještě výraznější dominanci ANO a naopak existenční ohrožení pro partaje, které se tak tak drží nad pětiprocentní hranicí. I pro ČSSD by relativně menší ztráta mohla být fatální.

Jenomže Andrej Babiš má také svoje zjevné limity. Potřebuje vyrůst dost na to, aby se po volbách nemusel dohadovat s nikým, protože jinak než jako ředitel, jemuž se neodmlouvá, fungovat neumí. A při vší síle ANO, jak se podle průzkumů může jevit – na většinu dosáhne jenom těžko. Navíc už možná dosáhl svých mezí růstu, pokud mají být předčasné volby vypsány, potřebuje, aby se tak stalo co nejdřív, než jeho vlna opadne ještě víc. S vládou objíždí regiony a slibuje kde co, předvolební kampaň to jistě není. V daném okamžiku ale Babiš nemá dostatečně silného spojence, na to, aby současný pat rozsekl silou, jí nemá dost. 

To všechno nahrává prezidentovi Milošovi Zemanovi, který si jistě užívá situaci, v níž může Babišovi vrátit nedávná příkoří – vydání hackera Nikulina do USA a vypovězení ruských diplomatů. Navíc se už dříve proti předčasným volbám jasně vyslovil (Zemanova názorová pružnost je ovšem pověstná). Jeho preference jsou také jasné – nějaká forma vládní spolupráce ANO a komunistů s SPD, tedy stran hlavě státu ideově nejbližších, přes něž by mohl vládu výrazně ovlivňovat. Má eminentní zájem, aby na něm byl premiér závislý a snadno toho může dosáhnout. 

Může dál charakteristicky „tvůrčím“ způsobem pracovat s ústavou, strašit představou úřednické vlády, pro niž by se třeba i našla důvěra. Využívat toho, že Babiš neumí praktickou politiku, že možná sám tuší, že v okamžiku, kdy bude nějak výrazně narušena jeho image nezastavitelné mašiny, může to znamenat začátek konce, který navíc může být docela rychlý. V příštích dnech se tedy dá čekat zápas mezi dvěma tuzemskými „velikány“, těžko si v něm vybrat stranu k fandění. Jeden má sílu a neumí politiku, druhý by ji (v tom nejutilitárnějším smyslu) uměl, ale síly mu moc neslouží. Momentálně je ale čas na jeho straně.