V roce 1981 britský ministr financí Geoffrey Howe předstoupil před parlament, aby představil nový státní rozpočet. Ještě během jeho řeči část vládních konzervativních poslanců znechuceně opustila sál. Lídr opozice Michael Foot prohlásil, že rozpočet je receptem na 3 miliony nezaměstnaných. V deníku The Times vyšel dopis podepsaný 364 význačnými ekonomy tvrdící, že rozpočet „nemá oporu v ekonomické teorii“ a ohrožuje britskou „sociální a politickou stabilitu“.

V té v době se opravdu jednalo o rozpočet, který odporoval převažující ekonomické teorii. Silně se do něj promítly myšlenky monetarismu, do té doby v praxi neověřeného. Rozpočet z roku 1981 je považován za přelomový v historii Británie, thatcherismu i konzervatismu. Ukázalo se, že pravdu měl Howe a premiérka Margaret Thatcherová, a ne 364 ekonomů. Rozpočet nastartoval hospodářský růst a byl velkým krokem k uzdravení „nemocného muže Evropy“, jak se Británii tehdy říkalo.

Než ministr financí představí rozpočet Dolní sněmovně, je britský státní rozpočet považovaný za státní tajemství. Jeho přesné znění zná pouze tým připravující rozpočet na ministerstvu financí. V praxi to znamená ministr, jeho náměstci a premiér. Ministr pak o jeho obsahu informuje monarchu, vládu a nakonec parlament. Kvůli utajení je kabinet informován těsně před představením rozpočtu parlamentu, většinou to ráno, co s ním jde ministr financí do Dolní sněmovny. Šance vlády nějak rozpočet změnit je minimální. V reálu je jeho obsah pouze na dohodě mezi premiérem a ministrem financí. Toto utajení dělá z představení rozpočtu politickou událost roku. Parlament i veřejnost se podrobnosti dozvědí ve stejnou chvíli, a pokud je rozpočet neortodoxní, může mít šokující efekt.

To se přesně stalo po oznámení Kwartengova rozpočtu. Čistě technicky se sice nejednalo o státní rozpočet, pouze o jeho novelu, ale mechanismus je stejný. Okamžitě začala padat hodnota britských státních dluhopisů. Libra se ocitla ve volném pádu. Začalo se mluvit o krachu penzijních fondů, které měly často peníze uložené právě ve státních dluhopisech. V souvislosti s tím vystřelila nahoru podpora opoziční Labouristické strany. Agentury naměřily největší náskok labouristů před konzervativci v historii. V průměru labouristé vedou o 22 procentních bodů. Pokud by volby proběhly nyní, byla by to pro britskou pravici katastrofa. Bank of England musela masivně intervenovat, aby zabránila kolapsu.

Proč tedy rozpočet všechny vyděsil? Důvody jsou dvojí. Prvním je snížení daní pro ty nejbohatší. Kwarteng zrušil nejvyšší sazbu pro daně z příjmu 45 %, nejmovitějším Britům klesly daně o 5 procentních bodů na 40 %. To vyvolalo všeobecné pobouření. V době, kdy rostou životní náklady a vše se zdražuje, je považováno za nemorální snižovat daně těm nejbohatším. To je jeden z důvodů pádu preferencí konzervativců. Lidé mají pocit, že je to nefér.

Za panikou na trzích stojí něco trochu jiného. Snížení daní pro nejmovitější je v rámci rozpočtu spíše zanedbatelná položka. Největší je zmražení cen energií, což má vyjít Británii na 60 miliard liber. To dále nafukuje britský státní dluh, který je už tak obří po covidových intervencích. Pád dluhopisů a libry je spojen právě ze strachem, že britský dluh se vymyká kontrole. Celkově ho Kwartengův rozpočet nafoukl o 160 miliard liber.

Kwarteng s Trussovou doufají, že rozpočet skrze daňové škrty a podporu pro lidi v energetické nouzi nastartuje hospodářský růst, který všechny problémy vyřeší. Většina ekonomů je skeptických, i když se najde pár takových, kteří tvrdí, že by to mohlo fungovat. Snižování daní, podpora inovací a technologií, vláda Trussové například zrušila zákaz frakování, což by mohlo otevřít nová ložiska zemního plynu, a deregulace, to by mohlo vytrhnout Británii z dekády stagnace. Britové mají čím dál větší pocit úpadku, myslí si, že posledních zhruba 10 let se promrhalo, a znepokojivě sledují rostoucí ekonomiky střední a východní Evropy, které je pomalu dohánějí. Již kolují vtipy o tom, jak za pár let budou britští instalatéři jezdit do Polska. Relativně radikální rozpočet je možná přesně to, co Británie potřebuje k vytrhnutí z letargie.

Problém je, že recept Trussové a Kwartenga je zřejmě politicky neprůchodný. Trussová věří ve volný obchod, minimální státní zásahy do ekonomiky a v co nejmenší regulace. Britská veřejnost věří v přesný opak. Většina Britů si například myslí, že stát by měl vlastnit železnice a energetické společnosti. Většina podporuje regulaci nájmů a cen. Britové chtějí větší zásahy státu do ekonomiky.

Stereotyp Britů jako svobodu milujících obchodníků, kteří hlavně chtějí, aby je stát nechal na pokoji vydělávat peníze, je do velké míry mýtus. Základy má v 19. století, kdy Británie opravdu praktikovala politiku laissez-faire. Pak k tomu přispěl thatcherismus v 80. letech. Britům však více záleží na spravedlnosti než na svobodě. Ukázalo se to například během covidu, kdy drakonické lockdowny měly obří podporu. Protesty vyvolávalo, když pravidla nebyla uplatňována na všechny stejně.

Podle komentátora Eda Westa „průměrný volič je sentimentální autoritář, kulturně, ale ne sociálně konzervativní, tvrdý vůči imigraci, ale rasismus považuje za doménu těch ,špatných‘, je rovnostářský a uražený, nepřátelský vůči změnám a extrémně sentimentální vůči zvířatům“. Částečně za to může fakt, že Britové se nikdy nepřenesli přes druhou světovou válku, „kdy se Británie stala nejúspěšnějším autoritářským socialistickým státem v historii. Chtějí válečný komunismus, ne svobodu“. Ústředním motivem britského zážitku války je takzvaný „blizt spirit“, což se dá přeložit jako „duch bombardování“, tedy pocit, že ohrožení spojilo národ. Britům bylo jedno, že trpí, dokud trpěli všichni stejně.

Připočítat k tomu je potřeba ještě odpor elit. Paniku na trzích znásobily zprávy a komentáře v médiích, které věštily ekonomickou katastrofu. Přirovnávaly Británii k rozvojovým trhům a psaly o hrozící intervenci Mezinárodního měnového fondu. Novináři, akademici a další tvůrci veřejného mínění jsou z drtivé většiny progresivní levičáci. Proto podle Westa můžou uspět radikální reformy zleva. Zaštítí je intelektuální establishment, o který se může vláda opřít. Proto například bylo prosazeno homosexuální manželství, přestože většinu Britů to nezajímalo.

Prosadit radikální pravicovou reformu je však téměř nemožné, vyžaduje to někoho s železnou vůlí, ochotného dělat nepopulární kroky, jelikož věří, že jsou správné, přes odpor veřejnosti i elity. Thatcherová to dokázala, proto je tak jedinečná.

Trussová také tvrdí, že i ona je ochotná dělat nepopulární kroky. Zrušení nejvyšší sazby daně z příjmu však vydrželo jen pár dní. V pondělí ráno vláda oznámila, že se nakonec nic rušit nebude. Zdá se, že radikální reforma daní se nechystá.

Možná je to dobře, pro státní rozpočet to je asi opravdu neudržitelné. Alternativou však není nějaká vláda řádného hospodáře. Za méně než dva roky budou v Británii volby. S velkou pravděpodobností nastoupí levice. Stojí za připomenutí, že ekonomický program Jeremyho Corbyna, extrémně levicového labouristického lídra do roku 2019, byl populární. Co Corbyna potopilo, bylo jeho ostentativní opovrhování vlastenectvím. To nový lídr Keir Starmer prosadil zpívání státní hymny na stranickém sjezdu. Britové se tak své ekonomické spravedlnosti možná ještě dočkají. Chudí budou nakonec všichni.