Dolnorakouský Melk by byl dost slavný a významný i bez Umberta Eca, ale ten mu daroval literární postavu, která by mohla mít ve městě aspoň ulici. Nebo sochu. K mému údivu nemá, což je myslím jediná chyba na dokonalosti toho nádherného hnízda. Ta postava se, jak každý ví, jmenuje Adso z Melku a je tím mladým, osmnáctiletým mnichem, který je se svým učitelem a rádcem, františkánem Vilémem z Baskervillu, nebo chcete-li Seanem Connerym, v listopadu 1327 svědkem strašlivých dějů v nešťastném opatství kdesi v Piemontu. Na konci svého „hříšného života co kmet šedivý“ očekávaje, až ho „pohltí bezedná propast tichého a pustého božství“, pak sepisuje benediktin Adso na pergamen své svědectví na ty dávné dny, upoután „k cele milovaného kláštera v Melku“.

Rukopis se v opisu ze 16. století dostane k autorovi, Ecovi, který se zrovna nachází v Praze, jenže je 16. srpna 1968, takže za pár dní jsou tady ruské tanky a on rychle odjíždí do Lince a odtamtud do Vídně, odkud vyrazil s „osobou, která mi byla drahá“ proti proudu Dunaje. Takže přijeli do Melku, „kde stále ještě v zákrutu řeky strmí překrásný Stift, během staletí několikrát restaurovaný“: zde by asi bylo přesnější „přestavěný“. Jenže pak se s tou „drahou osobou“ pohádají v hotýlku na břehu Mondsee a ta mu zmizí i s tou vzácnou knihou… Jméno růže tím začíná.

Od těch dávných dob, co jsem tu úžasnou knihu četl poprvé, jsem toužil spatřit Adsův Melk - když už nebylo možné uvidět nešťastné opatství, které, jak čtenář ví, lehlo popelem a propadlo se do temnot. Ale Melk ne, ten existuje, a to mě překvapilo, když jsem ho tehdy na mapě našel, jak je to vlastně blízko od českých hranic, jako byl blízko Linec, Dunaj, vlastně i Vídeň. Ale tehdy samozřejmě, v polovině 80. let, byl nekonečně daleko. A stejně tak mě překvapilo, když jsem v jedné knize o rakouském baroku (to byly dávno časy předinternetové) viděl ten skvostný palác, který už ale nebyl nějakým středověkým klášterem, nýbrž mohutným barokním gigantem s obrovským chrámem, obklopeným soustavou paláců čnějících na skále jako obří zlatá koruna, do níž někdo vrazil dva zlaté sloupy a ozdobil to velkou smaragdovou kopulí. Je to dílo, na které si tam pozvali významného stavitele dunajského baroka Jakoba Prandtauera (zemřel 1726) a další špičkové mistry té okázale jásavé doby, které v Rakousku neříkají „temno“, i když jde vlastně o totéž. Dobrý mnich Adso by samozřejmě svůj Melk vůbec nepoznal a bůhví, co by si o něm myslel, ale třeba by se nezlobil. Uznal by, že dílo Hospodina je nutné chválit všemi možnými způsoby, třeba i tím gigantickým šperkem, který z různých stran může připomínat různé věci, třeba žlutý galaktický parník nebo podunajské Hradčany, do nichž skočil malostranský chrám sv. Mikuláše a usadil se na kapitánském můstku.

Do Melku se dá přijet různými způsoby, já přijel vlakem, ale třeba Marie Terezie, která si sem zajela třikrát, vždy na pár dní, připlula pohodlně lodí, po Dunaji. V Melku začíná či končí obzvlášť líbezný kout všeobecně líbezného Rakouska, Wachau, kde se pěstuje víno, meruňky a odehrává se tu druhá část Písně o Nibelunzích, protože si sem Etzel čili Attila přijel pro Kriemhildu, jenže ta se chce hlavně pomstít za Siegfridovu smrt, takže pozve příbuzenstvo na křtiny, což se pak zvrhne a skončí to všeobecným masakrem. Po něm není v současné Wachau, natož v Melku ani stopy, zato narazíte všude na ty meruňky, nejčastěji v podobě Marillenknödel, které se dělají trochu jinak než u nás, čímž nechci říct, že líp: používají mnohem víc skořice a laicky bych řekl, že těstová hmota je taková víc porézní. A také to namáčejí do smetany, což ani nevím, jestli se u nás dělá. Rakouské je, že je mají skoro všude, protože je sezona, a mám takové podezření, že tam, kde u nás meruňky rostou, tak se s nějakými knedlíky dělat nebudou, ať je sezona, nebo ne. Kromě meruňkových knedlíků tam mají všechno možné, co lze z meruněk vyprodukovat, hlavně kořalky, likéry, všemožné krémy, mýdla, parfémy a takové věci, v tom jsou Rakušané mistry.

Melk, též kdysi česky prý zvaný Medlík, abych trochu publikum poučil, je historicky mimořádné místo a v takovém desátém jedenáctém století se zdálo, že tady by mohlo být hlavní město Rakouska (tak té zemi říkáme my, a jsme, se Slováky, jediní na světě, všude jinde vychází ze jména Ostarrichi, prostě Austria). Vindobona byla v té době polozapomenutá vesnice, zato tady, na skále nad Dunajem, si Babenberkové vystavěli první sídlo, ke kterému samozřejmě patřil klášter, do něhož přišli benediktini na konci 11. století. Babenberkové byli, když to zjednodušíme, takoví rakouští Přemyslovci, kteří dostali od císaře Východní marku (Österreich) a stali se markrabaty. První byl Leopold I., jenž zemřel (roku 994) velmi středověkou smrtí, omylem ho zastřelil šípem nějaký nešikovný lučištník-atentátník mířící na někoho jiného. Na Melku pak podle tradice sídlilo prvních pět Babenberků, než svatý Leopold III. přenesl v roce 1114 své sídlo do Klosterneuburgu, což už bylo blíž k Vídni. Důležité však také bylo, že přesně sto let (1014) předtím zde v Melku pochovali tělo sv. Kolomana (Golomana), prvního rakouského svatého, jehož smrt lze přičíst poněkud xenofobní atmosféře raného feudalismu, neboť rakouští vesničané se domnívali, že Koloman je buď český, nebo snad polský špion: mluvil divnou řečí. Tak ho pověsili, a když jeho tělo začalo vykonávat zázraky, to znamená, že stále bylo zachovalé, pak dokonce vonělo, tvář se usmívala, z provazu vyrašily květy a vůbec celé to bylo podivné, zjistili, že se spletli, neboť šlo o zbožného irského poutníka, snad dokonce královského syna.

Socha svatého Kolomana stojí v kašně na náměstí pod Stiftem, jak se německy říká klášterům, což znamená zároveň, že je tam škola či jiná bohulibá věc: mimochodem, chodil tam na gymnázium Adolf Loos, když ho vyhodili z Brna. To náměstí je vlastně jedna dlouhá ulice v podhradí či podklášteří, která je plná podniků s těmi meruňkovými knedlíky. Domy jsou ve svátečním stavu, ten je ovšem v Rakousku stavem všedním. Na některých domech jsou zbytky renesančních fresek, jiné mají barokní štuky nebo rokokové římsy, ale nikde žádné cedule, reklamy, natož čmáranice, to je vždy zajímavé, že to nepotřebují. Na plácku před poštovním úřadem z poloviny 19. století, kde habsburská orlice čte telegrafní pásku – správně by měla mít dvě hlavy, což činí čtení poněkud obtížnějším –, stojí rozmáchlý svatý Jan Nepomucký, jehož máme s Rakušany společného.

Adso měl celu, předpokládejme, nahoře s výhledem na Dunaj, jehož veletok se nalézá ještě asi tři sta metrů od klášterního ostrohu. Ten připomíná vysunuté žehlicí prkno, z jehož rampy je úžasný výhled směrem západním, odkud přišli Nibelungové. To má člověk za sebou prohlídku klášterního muzea, konceptuálně provedeného jako procházka po spirituálních i materiálních stopách v tekutém písku dějin. Začíná se od sv. Benedikta z Nursie, který dal evropským klášterům pravidla (Ora et labora), což s různými obtížemi vydrželo půl druhého tisíciletí. A pokračuje se dál staletími, v nichž se proměňuje podoba kláštera, ale nikoli benediktinské spirituality, jíž je poslušnost (Oboedientia) ve smyslu naslouchání navzájem, věrnost klášteru a komunitě (Stabilitas loci) a neustálé práci na sobě samém (Conservatio morum). Toho se lze ostatně držet i v normálním světském životě. Pro ten měli ti mniši ostatně také smysl, jinak by po sobě nenechali tak krásné věci, které pak pokračují v nádherné zahradě, v níž stojí už ryze světský pavilon, který v letech 1763/1764 vymaloval nádhernými freskami rodák z Dvora Králové Jan Václav Bergl, oblíbenec Marie Terezie, jež se sem do Melku jela podívat ještě jednou a naposledy v roce 1764. A to možná právě na sebe samu, neboť Bergl ji v tom pavilonu vymaloval jako alegorii Evropy, majestátní ženu sedící na oblaku poblíž mytologického býka, jak se jistě ráda chtěla vidět. Tak snad se jí to líbilo. A pak si zašla na meruňkové knedlíky.

www.jiripenas.cz/fotoblog