Měl by se Babiš omlouvat?
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Představitelé dle průzkumů nejsilnější české opoziční strany – Pirátů – požadují po premiéru Babišovi omluvu. Předseda vlády by v ní měl reflektovat to, že slovy zlehčoval pandemii nemoci covid-19, čímž mohl veřejnost mást, přispívat k chaotičnosti vládní komunikace v době krize.
Jako příklad uvádějí jeho tvrzení ze 13. září, kdy Babiš mluvil o nízkém počtu lidí, kteří po nákaze koronavirem zemřeli. A jistě by se toho dalo najít ještě hodně. Vystupování Babišova kabinetu bylo nekonzistentní, čímž jistě ovlivnilo atmosféru v zemi, chaotické byly i jeho skutky.
Možná v politickém smyslu, pro někoho, kdo si je dobře vědom, že se Andrej Babiš omlouvat nebude, a chce mu to v příštích týdnech a měsících připomínat. Ale kdyby se stal nějaký zázrak a Andrej Babiš vystoupil před veřejností a omluvil se – bylo by to k něčemu? Co by taková omluva vlastně vyjadřovala? Nanejvýš to, že jeden politik a jeho PR tým došli k závěru, že by něco takového mohlo vylepšit jeho mediální obraz, že by se do „galerie Babišů“ hodilo přidat i Babiše kajícného.
Pro opoziční síly by to znamenalo hypotetické vítězství v tom smyslu, že by předsedu vlády přinutily udělat něco, co nechce a co je mu navíc bytostně cizí. No právě. Vlastně se po něm požaduje omluva, která by nebyla omluvou – vyjádřením obyčejné lítosti nad tím, že člověk něco udělal špatně.
Ale pokud někdo o takovou omluvu stojí, což by v premiérově případu bylo projevem značné naivity, těžko se jí může dožadovat tímhle způsobem. V jednom ohledu ten požadavek Pirátů souzní s módou ritualizovaných veřejných sebekritik, která teď řádí především v anglosaském světě. Samozřejmě nechci srovnávat opoziční poslance, kteří vystupují s kritikou nejmocnějšího člověka v zemi, se zástupem internetem vybičovaných aktivistů, dožadujících se od nějakého nešťastníka pod hrozbou existenčních důsledků ponižující omluvu za nějakou smyšlenou křivdu. V obou těch případech je ale omluva chápaná jako vlastně mocenský prostředek – ne vyjádření sebereflexe, schopnosti nahlédnout vlastní selhání.
Právě proto, že pojem omluvy v současném západním světě prochází tou značně škodlivou redefinicí, že se jejím mocenským vynucováním popírá její smysl, je, myslím, důležité ten původní koncept omluvy hájit, držet. Andrej Babiš by měl nést politickou odpovědnost, měl by být, řekněme, demaskován. Nemá ale význam chtít po něm akt, jehož zjevně není schopen a který by v tomhle kontextu ani nemohl mít nějakou hodnotu.