Časy koronaviru už mají i vlastní kulturní, snad i duchovní dědictví. S jeho výraznou součástí se mohli lidé na celém světe seznámit minulý pátek, kdy se na oficiálních stránkách Boba Dylana objevilo krátké poselství a dosud nezveřejněná píseň. Dylan, jak známo, není velký komunikátor, který by nacházel potěšení v oslovování mas jaksi napřímo – jinak než tvorbou, pokud se tedy k publiku obrací nevyzván, sám od sebe, může to jeho slovům dodávat větší váhu. Je to nikterak překvapivě znějící přání, spolu s tou písní tvoří ale zvláštní celek, jehož dvě části mohou působit rozporně, přesto k sobě ale jistým způsobem patří. „Zdravím svoje fanoušky a stoupence s vděčností za všechnu vaši podporu a věrnost, kterou jste mi během let projevili. Tohle je nevydaná píseň, kterou jsme před časem nahráli, možná vám přijde zajímavá. Držte se v bezpečí, buďte ostražití a Bůh buď s vámi.“ (Anglické slovo observant ovšem kromě významu ostražitý, bdělý znamená i v náboženském slova smyslu praktikující.) Skladba, jež doprovází toto přání bezpečí v těžkých dobách, se jmenuje… Murder Most Foul (Vražda podlá nade vše), je to nejdelší Dylanova studiová nahrávka vůbec – trvá sedmnáct minut.

Přesná doba jejího vzniku není známá, víc autorů se domnívá, že je to nahrávka, která se nevešla na Dylanovo album Tempest (2012), poslední písničkářovu desku původních skladeb (od té doby vydává jenom svoje verze americké písňové klasiky, především kusů z repertoáru Franka Sinatry). Murder Most Foul nemá tradiční písňovou strukturu, Dylanův zpěv na ní má blízko k deklamaci, doprovází ho elegicky znějící klavír, jehož zvuk zvolna narůstá, cello, časem se přidají lehounké bicí. Dylanův hlas na ní zní jaksi čistě, tak jak ho posluchači znají z dřívějších let, bez stylizace, jež pro něj byla charakteristická poslední dobou. A taky posmutněle, obrácený do sebe. Tou nejpodlejší vraždou z titulu je atentát na prezidenta Kennedyho v Dallasu v roce 1963, kdy také Dylan vydal svoje první autorské album Freewheelin’. V textu fragmentárním způsobem popisuje jakousi mytizovanou verzi toho zločinu, sled obrazů je plný aluzí na různá díla a přímých citací z nich – i titul jsou slova ze Shakespearova Hamleta. V závěru skladby se mluvčí obrací na postavu jakéhosi Wolfmana Jacka, snad proroka, který „mluví jazyky, pořád jede, křičí z plných plic“, aby mu zahrál. Následuje dlouhý výčet skladeb, které by chtěl vypravěč slyšet, zní to skoro jako litanie, v níž jména světců nahrazují tituly písní.

Skladba samozřejmě přitáhla velkou pozornost, mnozí „dylanologové“ na ní hned začali zkoušet své interpretační schopnosti, Mistrova tvorba občas není zrovna jednoduchá na porozumění. Navíc je to zvláštní – obdarovat publikum v těžkých časech písní o vraždě, v jejíchž slovech zaznívají apokalyptické předtuchy, vědomí nastávajícího konce. „Co je nového, kočičko? Co na to říct? / Řek jsem, že národu vytrhli duši a že se začíná pomalu rozkládat. / A že je šestatřicet hodin po Soudném dni.“ Snahu o přesné dekódování rád ponechám lidem znalejším. Domnívám se navíc, že písně a vůbec umění nejsou šifry, křížovky, jejichž luštitelé budou odměněni tajenkou, když se budou dost snažit. Sdělení, síla písně není jen ve slovech, ale také v barvě hlasu, náladě, instrumentaci… Dylan se obrací k lidem v době, vnímané jako přelomová, která rozdělí čas na „před“ a „po“. A zpívá jim o jiné době, kterou z úplně jiných důvodů lidé vnímali stejně. O nějakém jiném „rozlomení“, v němž vytryskly apokalyptické strachy, tušení přicházejícího konce a počátku něčeho nového, třeba hrozného. Snad každá generace projde takovým zážitkem, na apokalypse možná nakonec není nic výjimečného. Co chvíli skončí nějaký svět, nechává za sebou tříšť zvuků, všechny ty písně, jimiž byl rozeznělý a které po něm zůstanou, budou žít a ti, kdo je slyší, možná zůstanou naživu s nimi, nebo si je odnesou na druhou stranu, aby tam neztratili cestu.

Bob Dylan: Murder Most Foul (2020), stopáž 16:56, bobdylan.com.