KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara

Hlavně papír aneb o těžkém životě houževnaté vědkyně Karikó

KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara
Hlavně papír aneb o těžkém životě houževnaté vědkyně Karikó

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vakcíny založené na principu mRNA jsou snad největším medicínským skokem od objevu antibiotik. Fungují nejen proti infekčním nemocem, ale i proti některým druhům rakoviny, a dokonce mají potenciál i v léčení autoimunitních chorob, jako je například roztroušená skleróza. A velmi podstatná část práce, která za jejich objevem a rozpracováním stojí, připadá na pomyslný účet jedné vědkyně, Maďarky Katalin Karikó. Dnes se o ní mluví jako o kandidátce na Nobelovu cenu.

Jenže právě Katalin Karikó, která věnovala výzkumu mRNA přes čtyřicet let práce, musela v rámci své univerzitní vědecké kariéry strpět řadu ponížení a nakonec odejít do soukromého sektoru, který se choval vděčněji a byl její schopnosti ochoten ocenit. Dnes pracuje v BioNTechu, firmě, jejíž jméno proslulo právě v souvislosti s mRNA vakcínou. Naproti tomu Pensylvánská univerzita, kde doktorka Karikó odvedla kus práce, se pro ni ukázala být nepřátelským prostředím. Na výzkum mRNA se nedařilo získávat granty a nakonec byla Karikó i oficiálně degradována ze své původní pracovní pozice, což znamenalo, že přestala mít vyhlídky na profesuru. Něco takového se dělá jen vzácně, rovná se to veřejné urážce a správně by takový trest měl postihnout jen jedince, o jejichž nevhodnosti pro kariéru vědce není pochyb. Podle bývalého spolupracovníka z téže laboratoře Davida Scalese byl dopad trestu na atmosféru na pracovišti drtivý a o osudu maďarské vědkyně se mezi nastupujícími badateli šeptalo jako o odstrašujícím případu.

V tuto chvíli možná někdo zavětří příležitost ukázat na systémový sexismus, ale ve skutečnosti to nevypadá, že by Katalin Karikó byla postižena za to, že je žena. To, co jí bylo vyčítáno, byl fakt, že její výzkum negeneroval dostatečné množství článků a do budoucna ani nebylo jisté, že nějaké vygeneruje; zkrátka si podle svých nadřízených vybrala neperspektivní oblast bádání. Místo sexismu šlo spíš o modloslužebnictví, můžeme-li v souvislosti s vědou tak starozákonní pojem použít. Patrně můžeme, protože způsob, jakým moderní věda sama sebe poměřuje pomocí počtu vydaných článků a impaktních faktorů, skutečně připomíná sebetrýznění před pozlaceným idolem. Touha po tom, mít k dispozici nějakou číselnou metriku, je pochopitelná; jenže zároveň velmi nebezpečná.

Představme si na chvíli svět, kde by se kvalita literatury poměřovala hlavně množstvím vydaných knih a článků. To by byl svět, ve kterém by Petr Bezruč (jedna jediná sbírka Slezské písně) byl nikým a jehož králem by nejspíš byl Brazilec Ryoki Inoue, který vydal za život 1075 knih. V případě umění je taková metrika zjevně absurdní; jenže věda, hlavně tam, kde se badatelé vydávají na její samotné hranice, je také druhem umění. Řada velkých objevů, které skutečně posunuly lidstvo dále, se dostavila až po mnoha letech zdánlivě neplodného průzkumu slepých uliček.

Jestliže dnes nemá nikdo, nebo jen málokdo, trpělivost financovat průzkum slepých uliček, máme tak trochu problém. Ne každý vědec je tak houževnatý jako Katalin Karikó, aby si nechal veřejně uštědřit pomyslnou facku a dále pokračoval v práci na tom, co považuje za důležité. Je možné, že o některé důležité objevy jsme kvůli tlaku na předvídatelnou a pravidelnou produkci článků přišli. A tím následky uplatňování této pokřivené metriky nekončí. Autoři článků mohou být motivováni k tomu připisovat do seznamu autorů své spolupracovníky, nepsat o určitých typech výsledků, pokud by to znamenalo nižší pravděpodobnost vydání článku, nejít příliš proti aktuálnímu konsenzu v komunitě a v naprosto nejhorším případě upravovat výsledky svých pokusů tak, aby ohlášený efekt vypadal silněji a lépe.

Patrně bychom měli přemýšlet o nějaké alternativě, aspoň částečné. Systém „publikuj, nebo zhyň“ je ve vědecky důležitém anglosaském světě natolik „zajetý“, že jej nepůjde úplně předělat, ale pokud vedle něj vznikne i nějaký prostor pro lidi, jako je Katalin Karikó, může se nám to časem velmi vyplatit. A to i přesto, že po devadesát procent času bude situace připomínat házení peněz do černé díry.

Nejdražší bývá specializovaná technika; co tedy třeba zřídit sdílené laboratoře, kde by si nadšenci mohli svoje pokusy odbývat? Z podobných amatérských klubů, kde si běžní kluci měli šanci sáhnout na počítač a napsat svůj první program v Basicu, vzešly v České republice velké a světově proslulé antivirové společnosti AVG a Avast.