„Strana říkala, že Oceánie nikdy nebyla v alianci s Eurasií. On, Winston Smith, věděl, že Oceánie byla v alianci s Eurasií před pouhými čtyřmi roky.“ S koncem studené války se zdálo, že této fantazii George Orwella jsme unikli, že svět směřuje ke globalizaci. Jenže v posledních letech se již zcela otevřeně mluví o konci globalizace. V dokumentech vlád se mluví o geopolitickém soupeření, v odborných kruzích o ekonomickém „decouplingu“. Zdá se, že vize budoucnosti, jaké šíří frekventanti Světového ekonomického fóra v Davosu – anebo, abychom se podívali mimo Západ, instituce světové vlády, jaké znají třeba fanoušci japonských anime –, jsou slepým ramenem vývoje. Ruský útok na Ukrajinu strčil Evropanům pod nos něco, o co se dřív příliš nezajímali: lidé na různých místech nevidí svět stejně.

Jak? Občas narazíme na údaje o názorech v různých zemích – nejčastěji je dělá americký Pew Research – ale ty jsou útržkovité. Anebo zachytáváme stejně útržkovité zprávy, jak se v té či oné zemi, jež si nabrala velké čínské úvěry a nemůže je splatit, obrátilo veřejné mínění proti asijské velmoci. Ale jak časté to je? Díváme se na hlasování OSN k Ukrajině. Ale reprezentují hlasy vlád postoje veřejnosti?

Tým z Centra pro budoucnost demokracie na univerzitě v Cambridgi se teď pokusil shromáždit co nejvíc průzkumů o názorech světové veřejnosti na USA, Rusko a Čínu a harmonizovat je, aby byly pokud možno porovnatelné. Tvrdí, že se mu podařilo pokrýt 97 procent světového obyvatelstva. A speciálně se zaměřil na vývoj názorů od počátku ruské invaze na Ukrajinu, kde se mu podařilo pokrýt 83 procent lidstva.

Rozhodli se zkoumat výhradně postoje k uvedeným třem zemím, a ne třeba i k Evropě nebo k nějaké velké evropské zemi. Musíme brát jejich rozhodnutí takové, jaké je, i když vlastně do určité míry pohled na směřování světa předurčuje.

Kdo má rád Rusko, má rád i Čínu

I tak přináší množství zajímavých poznatků. Jedním z nich je, že i v tomto omezeném výběru jsou postoje k Číně a k Rusku naprosto svázané. Kdo má rád Rusko, má rád i Čínu, a naopak. Zemí, kde by to neplatilo, je zanedbatelně.

Dalším základním poznatkem je, že tyto postoje se v posledním desetiletí polarizovaly. Narostl počet těch, kterým tyto země byly lhostejné, a už nejsou. Vyspělý svět – kam autoři řadí tradiční Západ plus Japonsko a Jižní Koreu – a Latinská Amerika se čím dál těsněji přiklánějí k USA a čím dál víc nemají rádi Čínu a Rusko. Ti ostatní je ale rádi mají. Proamerická část světa je bohatší, ale ta pročínská má víc lidí.

Invaze na Ukrajinu ubrala rusko-čínskému bloku jen málo. To spíš utvrdila přimknutí Západu k Americe. Obliba Ruska v Evropě v průběhu poslední dekády poklesla z 39 na 23 procent už v předvečer invaze na Ukrajinu, uvádějí autoři. Dnes je na dvanácti procentech. K poklesu došlo všude včetně nejvíc proruských zemí, kde autoři jako příklad uvádějí Řecko (z 69 na 30), Maďarsko (z 45 na 25) a Itálii (z 38 na 14). Příznivci Ruska jsou tu teď možná víc vidět a slyšet, ale ve skutečnosti slábnou.

„V zemích, kde převládaly negativní postoje vůči Rusku v roce 2021, negativní sentiment v roce 2022 jen posílil,“ uvádějí autoři. „V kontrastu s tím v zemích s větším podílem občanů s pozitivním pohledem na Rusko vidíme posuny všemi směry.“ Ano, existují na světě země, kde se lidem ruský vpád na Ukrajinu líbí. Obliba Ruska stoupla v Číně, v Srbsku, v Saúdské Arábii a v Malajsii. V Indonésii, Makedonii, Bosně, Arménii, v Thajsku nebo v Egyptě zůstala stejná (a vysoká).

Něco podobného se odehrálo na více tématech. Trumpovo intermezzo ve většině vyspělých zemí i v Latinské Americe Spojeným státům uškodilo, ale jen dočasně. Epidemie covidu se promítla do poklesu obliby Číny. Jenže zatímco ve vyspělém světě jen dál utvrdila nedůvěru, která již zapustila kořeny, v „globálním jihu“ se to ukázalo taky jen jako výkyv.

Prosté cifry je jistě třeba brát s rezervou. Neříkají nám například, jestli je typický postoj občana určité země vlažný, anebo to průměrné číslo skrývá vyrovnané tábory příznivců a odpůrců. Ani by asi nebylo dobré dělat silné závěry o nějaké jednotlivé zemi. Studie se zaměřuje na regiony a dlouhodobé trendy.

Zatímco Evropa vystupuje ze studie (ovšem částečně díky její koncepci) jen jako spoluhráč Spojených států, tím velkým neutrálem je Indie. Miliardová, ekonomicky rostoucí země, jejíž obyvatelé i politici si udržují víceméně stejnou vzdálenost od Ameriky, od Číny i od Ruska. Představy Západu, že vývoj by měl Indy konečně přesvědčit, že jejich místo je na Západě, se nenaplnily. Ani u politiků, ani u veřejnosti, u níž obliba Ruska po invazi poklesla, ale jen nepatrně.

To je jen jeden z příkladů, který nám připomíná, že naše „čtení“ toho, čím se lidé řídí, asi není úplné nebo správné. Další příklad: Mytologii amerického imperiálního zasahování v Latinské Americe za studené války zná každý. A přesto se tamní obyvatelstvo cítí čím dál víc blíž USA. A to i v Madurově Venezuele nebo Ortegově Nikaragui – autoritářských režimech, které stavějí na antiamerické agitaci.

Vůbec v řadě zemí v rozvojovém světě, i těch, které průměrnými čísly spadnou do rusko-čínského tábora, na tom Amerika není špatně. Antiamerická graffiti jsou fotogenická, ale nepředstavují většinový názor.

V některých oblastech hrají roli specifické okolnosti. Například na Blízkém východě je popularita USA celkově malá, ale od roku 2012 setrvale roste a Trumpovo úřadování, za něhož se několik arabských zemí smířilo s Izraelem, Ameriku nepoškodilo, naopak. Varování expertů před hněvem „arabské ulice“ byla mimo. Důležitější byl zjevně konec „války s terorismem“.

Dalším zajímavým lokálním jevem je růst obliby Ruska a Číny v oblasti, kterou autoři vymezují jako „frankofonní Afriku“. I tam aktivistické zahraniční politice Emmanuela Macrona schází to nejdůležitější – výsledky.

Válka ve „vzdálené zemi“

Obyvatel Západu by si myslel, že je normální postavit se na stranu menší země, na niž svévolně zaútočil její soused. Ale zjevně tomu tak úplně není. Pro většinu lidí na světě je to válka ve „vzdálené zemi, o níž víme málo“, a větší roli hrají jiné faktory. A nejde jen o to, že ti lidé se nechají přesvědčit ruským narativem. Stejně tak by si člověk myslel, že země, která do světa vypustí virus, jenž způsobil největší pandemii od španělské chřipky, a odmítá se bavit o tom, jak a proč se to stalo, za to zaplatí reputační cenu. Ale Čína ji zaplatila jen ve vyspělém světě.

Lidé ve světě jsou mnohem „geopolitičtější“ a méně „moralizující“. Vládnou dlouhodobé a strukturální faktory a zájmy. Autoři se na některé zkusmo zaměřili.

Potvrdila se jim hypotéza, že peníze mluví. Tam, kam Čína zaměřila své investice v rámci programu Pás a stezka, na to podpora Číny zareagovala. A to je 4,6 miliardy lidí. „Tam mají dvě třetiny lidí na Čínu pozitivní názor ve srovnání s pouhou čtvrtinou (27 procent) v zemích, které se programu nezúčastní,“ uvádějí autoři. Takže naše vyzobávání zpráv o tom, kde všude vedly čínské investice k protestům, jsou právě tím – vyzobáváním. Na druhou stranu Čína dnes projekt omezuje. Přetrvává hlavně souboj o země, jež jsou klíčovými dodavateli surovin pro nové technologie. A tam Čína vede. A vůbec není jisté, že Západ má nebo dlouhodobě bude mít víc peněz.

Autoři uvádějí, že demokratické země se přiklánějí víc k Americe, ale tady jde trochu o otázku definic. Zajímavější je, že zjistili, že i podobné, ale subjektivní měřítko – jak jsou lidé spokojeni s fungováním demokracie ve své zemi – negativně koreluje s podporou Číny a Ruska. Intuitivně to dává smysl. Lidé nadávající na režim bývají zároveň ti, kdo mají rádi pevnou ruku. A když je vaše zkušenost s vládou, která sama sebe označuje za demokratickou, negativní, nemáte problém přiklonit se k zemi označované za autoritářskou.

To je taky varování pro ty západní politiky, kteří mluví o budování „aliance demokracií“ nebo obraně „mezinárodního řádu založeného na pravidlech“. Potřebujeme spojence i v zemích, kde na tohle nepřísahají.

Autoři zkusili ještě jednu zajímavou věc. Z hodnotových průzkumů vytáhli „index sociálního liberalismu“, do něhož shromáždili data o podpoře pro hodnoty individualismu, svobody volby, osobní autonomie a podobně, včetně postojů k homosexualitě, užívání drog či prostituci. A konstatují, že „západní svět se posouvá progresivním směrem, kdežto jiné kultury ve světě ne – a ta mezera se s časem rozšiřuje“. A nalezli korelaci mezi konzervativními sociálními hodnotami a podporou pro Rusko a Čínu. „Tato asociace byla před deseti lety (statisticky) slabá, ale dnes je docela zřetelná,“ uvádějí.

Žádný návrat

Tento poznatek nezahrnuli do tzv. exekutivního shrnutí na začátku textu. Nicméně jim efekt vychází stejně silný jako u Pásu a stezky. Je třeba vzít na vědomí, že každé ostentativní vyvěšení duhové vlajky na ambasádě, každý tweet ministerstva zahraničí o svobodné volbě osobních zájmen je zátěž, kterou si západní diplomacie svévolně ukládá a neguje tím své ostatní snahy. Jak se říká v Americe, „go woke, go broke“. Tedy, volně přeloženo, osvoj si woke ideologii a dojedeš na to.

Je to každopádně nový svět, žádný návrat k něčemu, co bychom znali. V něm má Západ tu nevýhodu, že brání to, co považuje za jediné možné a správné. Rusko má naproti tomu tradici svého uvažování o „geopolitice“ a Čína nevidí důvod, proč by jako největší národ se starobylou kulturou neměla být číslo jedna. Díky tomu, že my přísaháme na otevřenost, do nás oni vidí lépe než my do nich (například si neuvědomujeme, že globální internet už neexistuje).

I takto rozparcelovaný svět bude potřebovat nějakou společnou „platformu“. Dohodnou se bloky na nějaké regulaci zbraní, jakou zdědily hlavně USA a Rusko? Bude vůbec ještě možné dělat globální byznys? Anebo naopak budou, tak jako v některých sci-fi filmech, globální firmy to jediné, co bude svět spojovat?

A hlavně, známe svá slabá a silná místa?