V jednaosmdesáti letech zemřel republikánský senátor John McCain, výrazná postava americké i mezinárodní politiky posledních desetiletí. A muž s bohatou a v pravém slova smyslu hrdinskou osobní historií. V nekrolozích za něj se objevují různé varianty věty „takoví se už dneska nerodí“, snad rodí – ale vidět to moc není, přinejmenším v politice ne. S McCainem totiž jako kdyby odcházel také určitý způsob vnímání politiky i vlastní role v ní, jemuž jsou dnešní normy politického chování dost často protichůdné. McCainova kariéra byla v něčem netypická – to vůbec neznamená prostá selhání a omylů, neúspěchů. Byla ale také založena na pevnějším základě, než je účelovost, představa, že v politickém boji se dá použít všechno, a cokoliv, co by mně či mojí straně momentálně mohlo pomoci, je také nutně správné.

Ke standardní komunikační výbavě politika patří ujišťování, že mu jde o víc než jenom o něj, že jeho loajalita patří vyššímu celku, vyššímu ideálu. John McCain tohle bral vážně a potvrdil to za okolností skutečně strašlivých. V severovietnamském zajetí, do nějž upadl vážně zraněný a byl v něm krutě mučený. Přesto odmítl propuštění, které mu věznitelé coby synovi admirála nabízeli.

Amerika je země založená na odporu proti rodové aristokracii, McCainovo jednání se dá chápat také jako vyjádření principu „noblesse oblige“, urozenost zavazuje. Asi i jeho mimořádně tvrdá zkušenost několikaletého zajetí (dva roky z něj prožil na samotce) ho vedla k tomu, aby se v časech počínající války proti terorismu postavil proti mučení zajatých islamistů americkými jednotkami a tajnými službami. Byl v tom ohledu v opozici vůči republikánské administrativě a značné části stoupenců vlastního tábora. Vycházel přitom také z přesvědčení, že Amerika, chce-li ve světě reprezentovat nějaké ideály, by na sebe měla také klást vyšší nároky. A že škody, které přistoupením na takovouhle morálku Amerika napáchá sama na sobě, přesahují možné (a v něčem taky sporné) výhody.

Podobně se projevil i v době, kdy vedl prezidentskou kampaň – v roce 2008 prohrál s Barackem Obamou. Tehdy se objevovaly různé konspirační teorie o jeho protivníkovi, o jeho původu, náboženském vyznání a podobně. McCain je v kampani nepoužíval, a když zazněly na jeho předvolebních mítincích, dokázal se proti tomu ohradit, i když se to třeba publiku na místě moc nelíbilo. Proslov, ve kterém po volbách uznal porážku, je pak  projevem velkorysosti v dnešní politice prakticky nevídané. 

John McCain byl idealista, to slovo má dnes všelijaký zvuk. Pro hodně lidí označuje blouznícího snílka, který nemá tušení o drsné realitě světa a života, člověk přebývající ve vzdušných zámcích. Místo aby raději seběhl do sklepa, nasadil si čepičku z alobalu a vstřebával z internetu zaručené pravdy jednu po druhé. Nebo aby poměřoval všechno a všechny jediným měřítkem – Pro mě, či proti mně? – a podle toho s nimi také jednal a mluvil o nich. Troufám si ale tvrdit, McCainův idealismus se jednou ukáže jako smysluplnější a nakonec i životnější než všechny ty sebestředné žvásty brouků Pytlíků jistých si, že prokoukli svět.