Francouzi, alespoň doufejme, že to tak je, prožívají povznesené dny, neboť si 9. dubna připomenou dvě stě let od narození svého nepochybného génia, klasika nad klasiky, prvního prokletého, „prvního vidoucího, krále básníků, pravého Boha“ – tak se o něm vyjádřil jeho učedník Arthur Rimbaud.

Vynálezce stylu. Charles Baudelaire, neboť o něj samozřejmě jde, je esence literatury, esence francouzskosti a taky esence životního stylu, který se pak snažili mnozí jemně ustrojení muži napodobovat a ještě dnes, když vidíme nějakého omšelého estéta s rysy často svíranými nízkostí světa a sprostotou společnosti, ale vždy důstojnými, jest to jaksi, třeba i netušeně, vliv velkého Baudelaira.

Byl to Baudelaire, který nejpůsobivěji definoval styl a životní postoj, pro který se pod jeho vlivem používala dvě pomalu zapomenutá, ale důstojná slova: dandy a flanér. Podstatou dandismu je nenásilná, ale o to náročnější snaha vést sebe a svůj život jako estetické dílo. Takový baudelairovec je vždy dobře oblečen, ale nehoní se za módními trendy, není to metrosexuál, seladon ani hipster, nesleduje, co se nosí, i když přehled jistě má, ale je to on sám, kdo styl vytváří. Být elegantní přitom nestačí, musí také vyzařovat originalitu, odpuzovat trivialitu a pěstovat lehce narcistní kult sebe sama, aniž by však překonal hranici dobrého vkusu. Dandy není žádný revolucionář nebo buřič, naopak se mu líbí žít ve společnosti, která je natolik konzervativní, aby se v ní mohl odlišovat, ale zároveň liberální, aby byl doceněn a oceněn. Baudelaire napsal, že dandy „musí žít i spát před zrcadlem“, což nemyslel asi doslova, ale jako permanentní snahu o tvořivé ztvárnění sebe a svého okolí.

Druhé slovo – flanér – je označení pro městského povaleče a darmošlapa vyššího druhu. K jeho povinnostem patří za prvé život ve městě, který musí umět vychutnat a užívat, musí se v něm vyznat a přitom působit nenuceně a přirozeně: žádný schvácený štvanec, který se honí za každou prkotinou. Za druhé je dobré nemít úplně prázdnou kapsu, protože flanér není žádný somrák, nýbrž trochu požitkář, který si neupírá radosti jak ducha, tak těla. A třetím předpokladem je volný čas. Nic dokonalejšího v otázce, co udělat se životem, asi není.

Skutečností přitom asi je, že Baudelaire byl (a zcela jistě je) možná vlivnější příkladem svého stylu života než vlastním dílem. Jeho literární dílo je tak vlastně docela úzké a nerozsáhlé: největší část zaujímají deníky. Centrální postavení zaujímají samozřejmě Květy zla (Les Fleurs du Mal).

„Do té hrozné knihy jsem vložil celého svého ducha, celé své srdce, celé své náboženství, celou svou nenávist. Jistě, budu tvrdit pravý opak, budu přísahat na bibli, že je to kniha čistého umění, pouhé opičení a kejklířství; a budu lhát, jako když tiskne.“ Baudelairovi bylo pětatřicet, když v červnu 1857 svou dlouho ohlašovanou sbírku, která mu zajistila nesmrtelnost, vydal. Knihu, která by byla nasycena zuřivostí, vášní, únavou, prostopášností, zbožností, která by byla jedovatým destilátem „moderního“ pocitu (už tehdy, před sto padesáti lety, se doba považovala za „moderní“), která by tedy byla plná kontrastů krásy a ošklivosti, tedy tuto „knihu knih“, sliboval Baudelaire dvanáct let. Měl za sebou už kus života, který vedl tak, aby byl pokládán za prototyp bohéma a prokletého básníka....

Jenomže se od něho čekalo také dílo. Rukopis Baudelaire odevzdá v březnu 1857; kniha vyšla v červnu, 5. července je otištěn ve Figaru článek, v němž se píše, že v těchto verších si „zvrácenost podává ruku se sprostotou a odpornost se páří s hanebností“. Dnes by to znělo jako skvělé doporučení, před sto padesáti lety se na takové věci přece jen pohlíželo jinak. V polovině července je kniha zabavena z důvodů „pohrdání zákony, které bdí nad náboženstvím a morálkou“ a chystá se proces. Vycházejí však také články na Baudelairovu obranu, o solidaritě ho ujišťují významní literáti, mezi nimi Flaubert, který měl několik let předtím podobné potíže s Paní Bovaryovou. Básník se brání (lže) a píše ministru císařské kanceláře (něco jako premiér), že „napsal knihu, která dýchá hrůzou a úzkostí ze Zla“, tedy knihu mravnou a morální – což však bylo to poslední, co by měl Baudelaire v úmyslu. V září dojde k procesu, dopadne jaksi neslaně nemastně: básník je spolu s nakladatelem odsouzen k pokutě tři sta franků, jež bude snížena na franků padesát. Citelněji se ho dotkne zabavení šesti básní, které se soudcům zdály nejopovážlivější.

Za pár let se zabavená čísla do Květů zla vrátí a v roce 1868 Baudelairovo nejvýznamnější a dalo by se říci jediné kompletní dílo získá konečnou podobu 126 básní. To však bude básník už rok mrtev. V roce 1871 o něm jeho následovník, Arthur Rimbaud, v Dopise vidoucího napíše rouhavou větu, která je citovaná na začátku: „První vidoucí, král básníků, pravý Bůh…“