Designovaný ministr průmyslu Věslav Michalik, nejbohatší muž nastupující vlády, skončil dřív, než začal. Nejprve ve středu slíbil, že druhý den vysvětlí otázky kolem svého podnikání. Jde mimo jiné o to, zda jako solární baron nebude mít konflikt zájmů, a o otazníky kolem kyperské firmy, s níž obchodoval a která, jak už ve středu přiznal, patří ve skutečnosti jeho ženě. Druhý den ale jen oznámil, že funkci ve vládě vzdává.

Jeho kolegové ve vládní koalici a ve straně Petrem Fialou počínaje, jakož i různé nevládní organizace a komentátoři, mu vyjádřili poděkování a uznání. Myslím, že to vzali pozpátku. Poděkování není namístě. Namístě je rozčarování a podráždění.

Michalik byl už politicky neudržitelný. Otázky na kyperskou firmu Lowfield Investments totiž nebyly nové, objevily se už v roce 2014, když investovala v jeho domovských Dolních Břežanech. A Michalik tehdy na obecním webovém fóru povýšenecky poučoval, jak jsou investice žádoucí, že s tou firmou nemá nic společného a to, že jeho žena pro firmu pracovala, nic neznamená. Nepřísahal sice přímo na zdraví svých dětí, ale mířil do toho sousedství. A to si vládní strany, které postavily své vítězné kampaně na rozchodu s babišismem, prostě nemohly dovolit.

K vzteku je i to, že vláda přišla o potenciálně kvalitního ministra průmyslu, který byl na svou funkci připraven, a ona za něj teď bude těžko rychle hledat náhradu.

Naše politika vzala někdy s nástupem Věcí veřejných nešťastný zákrut, když se zamotala do posedlosti korupcí. Touha mít transparentní údaje v digitální podobě vedla k digitálnímu myšlení: splňuje kritérium – nesplňuje kritérium. Některým pojmům – třeba konflikt zájmů, výběrové řízení, audit – je propůjčena mnohem větší samospasitelná exaktnost, než jakou ve skutečnosti mají.

Vedlo to k nástupu „protikorupčního hnutí“ ANO k moci a vede to taky k tomu, že v politice vyplouvají nahoru lidé, jejichž hlavní kvalifikací je, že nic neprovedli, protože nic nedělali. Zejména ne v podnikání. Mají dokonale konvenční a neurážlivé názory. Je to takový ten typ vysněného zetě nebo snachy každé matky. Na tu úroveň vášní, ambicí a dravosti, jaká hýbe vysokým byznysem a politikou, ale nemají. Bohužel se pak stávají snadnou kořistí hráčů z byznysu, kteří jim jsou ochotni otevřít ten komplikovaný skutečný svět. Stanou se pro ně nepostradatelní a snadno je vodí za nos. Skutečné letité strukturální problémy se pak neřeší.

Potřebujeme v politice i lidi, kteří se v něčem namočili, protože něco dělali a v něčem se vyznají. Kteří se na něčem poučili, třeba spálili a vyrostli na tom (a nejen na seminářích osobnostního růstu). Kteří umějí jednat i s nepříjemnými lidmi odlišných zájmů a názorů (kdyby to nebylo potřeba, nebyla by potřeba politika).

Zároveň jsme s některými byznysmeny v politice udělali špatnou zkušenost. A nebylo to proto, že bychom toho o nich dost nenašmejdili v různých registrech. To je podmínka nutná, ale nikoli postačující. Chyba byla v úsudku, v podcenění nebo neschopnosti popsat lidské kvality, které se nedají snadno vtěsnat do binárních kategorií.

Naším problémem rozhodně není, že by kolem Michalika proběhla „mediální smršť“, jak si stěžoval. Náš problém je opačný – že neproběhla dřív.

Piráti po volbách naříkali, že byli vystaveni bezprecedentní dezinformační kampani. Ano, i Babiš nakonec připustil, že tvrzení, že Piráti chtějí umísťovat lidem uprchlíky do chat, byla lež. Ale nějaká lež se vyskytne v každé kampani. Za naprostou většinu negativní publicity v kampani si Piráti mohli sami. A bylo jí ještě málo.

Když časopis LUI ze svého webu odstranil dva roky starý rozhovor s Mikulášem Ferjenčíkem, v němž mluvil o tom, že Piráti podporují uzákonění svobodné volby genderu a polyamorie, většinu těch, kteří rádi ve volném čase „pískají“ mediální fauly, to nechalo v klidu.

Nad rozhovorem s pirátskou europoslankyní Markétou Gregorovou, který vyšel 12. listopadu v Respektu, si soudný čtenář mohl říct jen: Ještě štěstí že nezískali víc mandátů. Vychází z něj jako neuvěřitelně narcistní, pro politiku zcela destruktivní osoba. Kdyby takový rozhovor vyšel před volbami, určitě by stál PirSTAN pár hlasů. Bez ohledu na to, že Gregorová v nich nekandidovala.

Autor tohoto textu je on-line asi víc, než je zdrávo, ale i k němu se teprve po volbách donesl videoklip z jakési televizní kvízové soutěže, při níž je Ivan Bartoš zaskočen otázkou, jaká je nejvyšší česká hora („Smrk,“ zkusí nakonec). Kdyby někdo opravdu organizoval pořádnou kampaň proti Pirátům, nepostaral by se o to, aby tento trapas před volbami viděl každý občan ČR?

Negativní publicita, včetně toho, že novináři třeba „cítí krev“ nebo že „je to kampaň“, v demokracii plní svou funkci (jistě to chce pokud možno pluralitní mediální scénu – ale „honu“ na Michalika nedominovala holdingová média). Kandidáti jsou takto „proklepnuti“, jednak se provětrá jejich minulost a jednak se ukáže, jak se chovají pod tlakem. Ve fungujících demokraciích si nejdřív strany a sponzoři prověřují důležité kandidáty sami. V Americe se tomu říká „self-oppo“ – prostě projdete všechno, co by na kandidáta mohli soupeři a média vytáhnout, a zvážíte, jestli je to únosné a jak na to reagovat. Do kampaně pak jdou kandidáti silnější a právě její negativní složky se zaslouží o to, aby voliči pokud možno nekupovali zajíce v pytli.

U nás se ale projevuje jakýsi obrozenský či kamarádský přístup. Na strany a kandidáty, kteří představují naději, se nesluší útočit. Je třeba brát v úvahu souvislosti. A osud demokracie. A komu to poslouží. Nechcete se stát součástí pomlouvačné kampaně.

Toto ochranářství slouží špatně nám všem.

David Tramba v Ekonomickém deníku letos 27. října napsal, že web Echo24 „spustil před druhým kolem prezidentské volby v lednu 2018 pomlouvačnou kampaň proti Zemanovu protikandidátovi Jiřímu Drahošovi“. Ano, psali jsme tehdy o Drahošovi kriticky. A jeho následující nulitní politická kariéra musela od té doby bohužel každého přesvědčit, že na prezidentský úřad naprosto nemá.

Nevím, jaký urážlivý termín by Tramba zvolil pro reportáž „Tajemství Jiřího Drahoše. Patenty, vyplacené dotace a sporné výsledky“, která vyšla v časopise Reportér. Každý, kdo si ji přečte, si zapamatuje, že „budova je prázdná“ se polsky řekne „budynek jest pusty“. Protože takový byl stav továrny v Polsku, v níž se měly podle Drahošova patentu recyklovat petky. A takových příběhů je v reportáži popsáno několik. Ve všech je na začátku čárka pro akademika Drahoše za nějaký patent, nějaké peníze a dotace a na konci nějaký ten pusty budynek, případně „Drahošovy sudy“ („Po letech jim stále zbyly tři, jeden je ještě plný“).

A navíc popis toho, jak si večer po volbách před jedním pražským barem desítky minut povídal šéf Drahošovy kampaně se Zemanovým poradcem Martinem Nejedlým. Podle Drahoše náhoda.

Byla to dobře odpracovaná reportáž. Bohužel vyšla až půl roku po prezidentských volbách. Kdyby vyšla před volbami, mohly se objevit další informace. Drahoš by samozřejmě měl možnost je rozporovat. A veřejnost by si udělala obrázek. Ale před volbami jsme ze seriózních zdrojů měli o Drahošovi jen zpravodajství, jehož charakter vystihuje legendární factcheck orgánu Demagog.cz, který ho ocenil za pravdivé výroky jako „Jsem vědec“.

Možná že kdyby taková reportáž vyšla ne půl roku po volbách, ale půl roku před volbami, tak by po ní následovaly další. A lidé, kteří dokážou tyhle věci ovlivnit, by sice s těžkým srdcem, ale uznali, že tenhle člověk fakt nemá šanci porazit Miloše Zemana. A včas by zkusili hledat někoho lepšího. Který třeba mohl být dnes na Hradě.

Po Michalikově oznámení bylo možné se setkat s názorem, že situaci někdo zorganizoval. Někdo vlivný, kdo na jeho úřadování neměl zájem, ty informace novinářům podstrčil. Nějaký český Fusion GPS.

To je zvrácená logika. Michalik měl být na ty otázky připraven. I ti, kdo se nepohybují v byznysu a neměli možnost si na Michalika dávno názor udělat, mají právo to slyšet. Opravdu si Michalik představoval, že se už nikdy nikdo nebude ptát na jeho investice do solárů? Mají v naší politice svou historii. A Michalik tu investici taky obhajoval, což je v pořádku. Jenže nedomyslel další věc: že někoho napadne si zjistit, že ty firmy, o nichž tvrdil, že je prodal a dávno na jejich řízení nemá žádný vliv, jsou shodou okolností předními sponzory STANu.

A opravdu si neuměl včas představit, že i Kypr nakonec v dohledné době implementuje registr skutečných vlastníků? Mohl například říct: Řada podnikatelů registruje své firmy v Holandsku nebo na Kypru, protože poskytují jasné a předvídatelné právní prostředí. K tomu, aby čeští podnikatelé nechávali své firmy doma, je potřeba udělat to, to a to, a já se o to jako ministr zasadím. A mohl to ustát. Protože o ekonomické politice uměl mluvit přesvědčivě.

Ale musel by to udělat včas, s dostatečným odstupem před volbami. Nechal si to až na jmenování vlády, navíc v době, kdy má ještě každý před očima Babišův nákup nemovitostí na Riviéře popsaný v Pandora Papers. Nezbylo než vycouvat. Bohužel zjistíme, že pokud by Fialova vláda přinesla jen kvalitnější kulturu odstupování, tak to není ta změna, na kterou jsme čekali.