Český stát se propadl do chaosu, rozkládá se, selhal. Podobná vyjádření čte dnes člověk často a na mnoha místech včetně těchto stránek (také jsem pár vět v tom smyslu sesumíroval). Jinými se také dění v posledních měsících ani nedá popsat. Jako kdyby se společnost drobila na skupinky nesené proudem řeky na ledových krách, navzájem na sebe cosi pokřikovaly, neschopné ale moc ovlivnit, kam je ten proud nese, a snad k tomu i netečné. „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily,“ praví mnohokrát a mnohokrát citovaná Masarykova sentence.

Máme-li ji ale brát vážně, dnešní situace cosi vypovídá také o těch ideálech a schopnosti státu a společnosti je udržovat a také o řekněme kompatibilitě těch ideálů s krizovou situací. Ta citovaná věta se jistě dá vztáhnout i na jiné entity, než je stát.

Ten současný český rozklad „dozoruje“ vláda hnutí, jemuž je dlouhodobě vytýkaná programová prázdnota, absence ideálů. Možná by se za ně dala označit nedůvěra, emoce, která ANO vynesla k moci, udržování chatrné iluze technokratické efektivity, víra v moc PR a pak samozřejmě ten nejdůležitější a veřejně neartikulovaný ideál – být servisní organizací jednoho muže, obsluhovat jeho politické a ekonomické potřeby. Bohumil Doležal v textu pro Forum24 za ideál současného politického establishmentu, do nějž kromě premiéra zahrnuje i prezidenta, komunisty a SPD, označuje „odmítnutí polistopadové demokracie“.

Slovo ideál zní v Česku dost krasodušsky, jako kdyby bylo vyhrazeno pro nepraktické snílky. Označuje ale cosi velmi praktického, něco, na čem se všichni nebo větší část společnosti shodne, že o to chce usilovat, protože v to věří. Usilovat pak samozřejmě nemusí znamenat dosáhnout, ale už jenom ta snaha má nějakou hodnotu, může společnost „udržovat“. Zdaleka ne jenom voliči ANO se shodnou na tom, že chtějí, aby „bylo líp“. A často to znamená především „líp“ ve smyslu materiálním, aby ekonomika rostla a spotřeba rostla, aby se lidem lépe dařilo. V nedávné debatě s jednou stoupenkyní ekonomicky orientované pravice, tak charakteristické pro zdejší devadesátá léta, jsem vyslechl, že přání, aby se děti měly lépe než rodiče, je ta úplně nejzákladnější lidská motivace, kterou není možné nějak obejít.

Nic proti tomu, také bych to svým dětem přál. Jenomže taková touha, byť široce sdílená, stát neudrží, respektive ho může jakž takž držet v dobrých časech, v době krize asi ne. Už jenom proto, že ta perspektiva setrvalého růstu blahobytu je značně znejistěná. Země prochází ohrožující pandemií, po níž se dají čekat dramatické ekonomické potíže. Na druhou stranu – v dějinném kontextu to není nic nového, generace předků se skutečně nemohly spolehnout na to, že se budou mít čím dál líp, že děti budou žít blahobytněji než rodiče. Často jim muselo stačit prosté přežití ve světě, který sebou škubal tu nahoru, tu dolů. V okamžiku, kdy společnost dost možná čeká pohyb dolů, ji ideál rostoucího blahobytu těžko může udržovat, spíš ji bude srážet, demoralizovat tím, že se najednou vzdaluje. Nemálo lidí možná čeká existenční krize nebo už v ní jsou – kvůli nemoci, propadající se ekonomice. Pro stát by bylo skutečně rozkladné, kdyby se k ní ve větším měřítku přidala ještě krize existenciální.