Může mít někdo škodolibé potěšení z počtu mrtvých kvůli koronaviru? Občas tomu mohou nasvědčovat komentáře na sociálních sítích a v médiích. Třeba když počet mrtvých v USA koncem března přesáhl počet obětí 11. září. Podobné srovnání se objevilo před čtyřmi dny, kdy si koronavirus vyžádal víc amerických životů než válka ve Vietnamu.

Ve válce v Asii zemřelo přes 58 tisíc Američanů, momentální počet obětí covid-19 v USA přesahuje 65 tisíc. Přitom srovnávat tyto čísla je nesmysl.

Každoročně počet obětí vietnamské války ve Spojených státech překoná celá řada nemocí. Zhruba 650 tisíc životů ročně mají na svědomí onemocnění srdce, skoro 600 tisíc rakovina, 146 tisíc mrtvice. I běžná chřipka se blíží vietnamskému číslu.

Je pravda, že Trump se v přípravách na příchod nemoci příliš nevyznamenal, ale i když je situace špatná, není katastrofální. Nedostatek ventilátorů nenastal, dokonce i nejpostiženější stát New York chtěl přístroje půjčovat dalším státům, jenže jich mají všude dostatek. Je pravda, že v absolutním počtu oficiálních obětí USA celosvětově vedou (stále je tu otázka, nakolik věřit čínským číslům), v přepočtu na obyvatele však na tom zdaleka nejsou nejhůř. Tomuto smutnému žebříčku vévodí Belgie, následovaná Španělskem, Itálií a Velkou Británií. Před USA jsou také Francie, Nizozemsko, Irsko, Švédsko a Švýcarsko.

Hlavní důvod, proč je nesmysl porovnávat čísla z válek a epidemií, je ale ten, že zanechávají naprosto jiný odkaz. Z nemocí se lidstvo rychle vzpamatuje, války mohou hlodat na národní duši po desetiletí. Je to jistě dáno tím, že zatímco epidemie patří často k nevyhnutelným přírodním katastrofám, války bývají plně zaviněné člověkem, neničí jen životy, ale nechávají za sebou zpustošenou krajinu a tisíce mrzáků. Často v nich navíc umírají mladí, nadějní a stateční mužové, kteří pak zemi velmi chybějí.

Lze to dobře pozorovat na zásahu, jaký má ve všeobecném povědomí první světová válka a nyní hodně omílaná španělská chřipka. Válka měla na svědomí 15 až 19 milionů životů, počet obětí španělské chřipky se odhaduje na 17 až 50 milionů. První světová válka se přitom uhnízdila v historické paměti jako jedna z největších katastrof lidstva, zaměstnala celé generace umělců, filmařů a spisovatelů. V nejpostiženějších zemích je každoročně připomínána smutečními ceremoniemi a akty. Španělská chřipka je naproti tomu jen smutným, málo zmiňovaným epilogem.

Přitom je první světová válka zvláštní tím, že v ní více lidí zemřelo přímo v boji než na nejrůznější choroby, což byl do té doby běžný jev válek. Přesto si připomínáme padlé slavných bitev, a ne neporovnatelně větší počet těch, kteří zahynuli v lazaretech na choleru, úplavici a podobně.

I při čtení starší literatury zarazí, nakolik byly nejrůznější nemoci považované za běžný jev. Možná nejslavnější fejeton Jana Nerudy Kam s ním? o tom, jak se vypravěč snaží zbavit starého slamníku, začíná popisem pražských příprav na epidemii cholery. Autor se nad tím nijak nepozastavuje, naopak to používá jako vtipný úvod svého vyprávění.

V románu Jana Eyerová od Charlotte Brontëové zase mnoho žáků internátní školy, již hlavní hrdinka navštěvuje, zemře na tyfus. Je to pojato jako jedna z mnoha epizod jejího dospívání.

Dovolím si zaprorokovat, že i když současná pandemie může v mnohém změnit náš život, zdaleka nebude mít takový dosah na lidské myšlení jako válka ve Vietnamu. V šedesátých letech to vypadalo, že Amerika se kvůli Vietnamu rozerve vedví, Američané přestali věřit v morální výjimečnost své země a minimálně jedno desetiletí se z traumatu vzpamatovávali. Jestli něco USA poznamená, nebude to nemoc samotná, ale její ekonomické důsledky.