Když se v roce 2016 na světlo poprvé dostal unijní návrh „udržitelných zelených financí“, málokdo tomu věnoval pozornost. Pohled do archivu nejen českých médií ukazuje, že o tom téměř nikdo nereferoval. V bruselských kuloárech ale naplno jely pracovní skupiny a sepisovaly se různé pracovní návrhy. Princip byl od začátku jasný. V rámci tažení za bezuhlíkovou ekonomiku zcela regulací proměnit hodnocení rizika. Formou zelených přirážek na úvěry a pojistky zdražit to, co bude považováno za špinavé, emisní. A naopak zvýhodnit to, co je označeno za zelené, bezemisní.

Že to ekonomicky vychází jinak? No právě proto se přece ten systém zelených bonusů a malusů dělá. Aby ekonomickou realitu vymazal a zvýhodnil to, co je zelené, byť to ve skutečnosti zelené není. Tak se postupně rodila taxonomie, uhlíkové kádrování, které se stalo kostrou Green New Dealu. Ten už dnes zcela zásadně zdražuje energie. To byl cíl zelených financí. Jen si tvůrci GND úplně nedokázali představit, jak rychle ty následky přijdou.

Když 16. prosince 2019 premiéři zemí Evropské unie, a to včetně Andreje Babiše za Českou republiku, Green Deal schválili, poprvé se rozjela hlubší debata, co to skutečně je. Jak nás to ovlivní. Záměr byl přitom jasný a pečlivě připravený už tři roky předtím. Bez pozornosti všech, koho se měl dotknout.

Z toho plyne velké poučení, že podobné záměry je potřeba sledovat a na světlo vynášet hned od začátku. Od chvíle, kdy začnou proudit kuloárními pracovními skupinami. A ještě se tváří jako nevinné ideové záměry. Už v té chvíli je potřeba je důkladně znát, domýšlet důsledky a hodnotit, jak ovlivňují naše zájmy. Abychom ve chvíli, až to někdo přinese na summit Evropské unie, nebyli nepřipraveni, jako byl v roce 2019 u Green New Dealu premiér Andrej Babiš.

V bruselských útrobách už se začíná rodit plán na takzvaný pardon pro zelené dluhy. Je to logický následek Green New Dealu a tažení za bezuhlíkovou ekonomiku. Ta vytváří obrovský tlak na veřejné výdaje. Zelené dotace na obnovitelné zdroje a technologie, ke kterým se aktuálně přidávají masivní výdaje na kompenzace vysokých cen energií, které jsou vyvolané právě tažením za bezuhlíkovou ekonomiku. To všechno zatěžuje země Evropské unie dalšími obřími dluhy, které hromadí už k těm stávajícím. Proto se v Bruselu rodí plán, že by se zelené dluhy nepočítaly do zadlužení, které v Evropské unii reguluje Pakt stability a růstu. Podle něj by žádná země neměla mít roční schodek veřejných financí vyšší než tři procenta HDP a celkový dluh by neměl přesahovat 60 procent HDP. To aktuálně porušuje víc než polovina členských zemí Evropské unie. Řecko už má celkové veřejné dluhy přes 200 procent HDP, Itálie skoro 160 procent. Portugalsko je těsně pod 140 procenty, Španělsko na 120, Francie má 116 procent. A tvrdý obhájce stability státních financí Němci? Ti mají dluh 65 procent.

Je zřejmé, že takhle se dál pokračovat nedá. Investoři by přestali v evropská pravidla věřit, což by prudce zvedlo úroky z dluhopisů a dál zvýšilo veřejné výdaje. Zároveň je zřejmé, že cesta k evropské uhlíkové neutralitě je mimořádně drahá. Takže se hledá systém, jak část výdajů a dluhů prostě přestat za dluhy a výdaje považovat. Změnit úplně systém, jako se to stalo u zelených financí a taxonomie. Podle návrhů kolujících bruselskými kuloáry by se výdaje, které se označí za zelené nebo klimatické, prostě jako dluhy nepočítaly. Hospodaření státu bude bez nich vypadat lépe.

Jenže realitě se stejně utéct nedá. Veřejné dluhy tu prostě budou. A budou nafukovat klimatickou bublinu, která dřív nebo později praskne. Jako praskla bublina hypoték pro každého ve finanční krizi roku 2008. To letadlo iluze hypoték pro každého se udrželo do pádu od roku 1977, jedenačtyřicet let. Pád byl potom tvrdý. Je otázka, kdy praskne klimatická bublina, protože se ukáže neudržitelná. Zatím její následky dopadají na společnost rychleji, než její strůjci čekali.