Sociální demokracie přežila nejhorší období po listopadu 1989 a teď už bude jenom lépe, řekl Jan Hamáček poté, co byl o víkendovém královéhradeckém sjezdu znovu zvolen předsedou. Zřejmě má šťastnou povahu, kterou netrápí nepřehlédnutelná znamení, že nejvážnější zkouška teprve přichází. S Hamáčkem a ČSSD jí bude čelit celá Česká republika.

Česko má za sebou jedno ze tří období prosperity, kdy si lidé mohli stěžovat, většina z nich však věděla, že se poměry pomalu mění k lepšímu. Je pravda, že sociální demokraté prošli slzavým údolím, když podlehli mocenskému tažení dvou suverénů současné politiky, Miloše Zemana a Andreje Babiše, kterým pomohli právně sociálnědemokratičtí voliči, aby se etablovali v nejvyšších patrech politiky.

Ovšem Zeman i Babiš byli natolik uznalí, že sociální demokraty úplně nezničili, a když vyměnili své vedení, vzali je na milost jako přidavače Babišovy vlády. Hamáčka tento převrat vynesl do čela strany i na druhé místo ve vládě a stejně tak si může poměry pochvalovat většina jeho místopředsedů. Hamáčkův první zástupce Roman Onderka resuscitoval své postavení v politice, když prohrál v boji o brněnského primátora. Jana Maláčová a Tomáš Petříček se stali ministry hned na počátku své politické kariéry a ohřívají se na mediálním výsluní jako členové každé vlády, která nedávno získala důvěru a nějaký čas může žít jen z nadějí, které vzbudila svými nástupními sliby.

ČSSD sliby nešetřila ani na svém sjezdu a kromě obvyklých příslibů ze sociální oblasti, jako je další zvyšování důchodů a zkrácení pracovní doby, se prezentovala jako strana, která je zárukou, že cesta polistopadové demokracie neskončí ve škarpě. „Demokracii začíná vytlačovat oligarchie. Tomu musíme zabránit, to je úkol pro sociální demokraty,“ zaznělo ve sjezdovém manifestu.

Ovšem představa, že strana s patnácti poslanci neschopná nic prosadit bez souhlasu dominantní strany ANO, může něco zaručit, je přinejmenším divoká, pokud není přímo zvrácená. Jak může bránit demokracii proti oligarchovi Babišovi ten, kdo ho opakovaně vyzdvihl k největším postům ve vládě? To by znamenalo, že začne dělat pravý opak toho, co dosud dělal. Politika ČSSD obsahuje vnitřní rozpor a v této pozici se nikdo nemůže cítit úplně jistě.

Snad jen na sjezdu je možné popřít, že takto rozpolcená strana bude navíc čelit zkouškám. Předně není pochyb, že šťastné období prosperity končí. Signály přicházejících potíží se objevují stále častěji. Dokonce laiky musely překvapit únorové výpadky při výběru daní. Neopakovala se snad tragická situace ze začátku roku 2009, kdy se daňové příjmy propadly o deset procent proti předchozímu roku, a také nemá cenu přeceňovat význam únorových dat. Ovšem pětiprocentní propad DPH a spotřebních daní je zkušenost, jíž Česká republika od roku 2009 neprošla. Zvyšovat v této chvíli vládní výdaje, jak chtějí sociální demokraté, by bylo možné označit za rozumnou proticyklickou politiku, ovšem rozpočtové náklady rostly v uplynulých letech bez valného užitku rekordním tempem – a teď není kde brát. Sociální demokracie bude jako menší vládní partner asistovat při úsporných krocích ještě prohlubujících ekonomická rizika. Může trvat pár měsíců, a ČSSD se dostane do pozice strany, o níž bude všem jasné, že nedokáže plnit sliby.

Na rozdíl od hospodářství byla politická situace v Česku už delší dobu na pováženou, když slabost ostatních stran a voliči umožnili oligarchovi ovládnout stát, což se jinak děje pouze v postsovětském prostoru, například na Ukrajině, v Gruzii, Moldavsku nebo na Litvě. Ani to nemusí příliš vadit, když se nic nedělá a v zemi běží všechno samospádem, z definice jde ovšem o mimořádně nestabilní situaci, protože silný oligarcha obvykle vyřadí z provozu zavedené demokratické mechanismy vládnutí a o všem rozhoduje sám. I ta nejpevnější vláda musí čelit náporům vnějších krizí a křehký oligarchův kabinet může rozvrátit hned ta první. Obě ekonomické krize posledních desetiletí přivedly do úzkých vlády zkušených ministrů, teď bude poryvům globální ekonomiky čelit dobrodruh obklopený partou ochotníků, kteří se ve své většině teprve seznamují s úřadem a politikou vůbec.  

Nemluvě o tom, že oligarcha na místě premiéra svou samotnou existencí krize přitahuje. Koncem dubna rozhodne státní zastupitelství, jestli ho obžaluje z podvodu, a ať rozhodne tím, či oním způsobem, pro oligarchova spojence bude těžké se s tím vypořádat. Nastanou i další karamboly, třeba při sporech s Evropskou unií o premiérův střet zájmů. ČSSD si může být předem jista, že při takových příležitostech poslouží jako nárazník podle Havlíčkova pravidla, že „pán sklouzne a sedlák si za něj nohy zláme“. Sociální demokraté to už zažili při aféře s únosem Babiše juniora. ANO s tím nemělo zvláštní problém, stačilo věrně trvat na nevině svého šéfa, zato ČSSD se málem rozpadla, protože pokrýt takový skandál vyžadovalo hroší kůži nejen od Hamáčka, ale od všech významnějších politiků i členské základny.

Budou to mít sociální demokraté těžké. Stojí před obdobím, kdy budou přikyvovat Babišovi, i když se jako každý oligarcha dostane do křížku s justicí svého státu a i když bude bez diskuse odmítat všechny jejich dobře míněné rady. Samozřejmě mohou i nadále používat argument, že bez jejich účasti ve vládě by to bylo ještě horší. Mohou to dělat až do úplného vyprázdnění obsahu své politiky.