Každoročně se koncem roku vyhlašují slova roku – nové nebo nově použité výrazy, které dění uplynulých měsíců uvedlo v život. Možná by stálo za to zkusit to z opačného konce a vyhlašovat výrazy, jež by bylo na čase definitivně stáhnout z oběhu. Ne ty, které upadají v zapomnění, ale ty, které jsou živé až až, jen je dění v posledním roce usvědčilo z nepatřičnosti a z nepoužitelnosti. Kandidátem, pro něhož čas opravdu nazrál, je „jednadvacáté století“.

Ne samozřejmě ten pojem samotný v deskriptivním smyslu. Pouze „jednadvacáté století“ jako argument, jako nárok. Oficiální vyhlášení by mělo ten význam, že lidé, kteří mají ve zvyku ten výraz používat, by byli odteď informováni, že jeho použitím ve skutečnosti nic neřekli. Nic než tu triviální informaci, že rok v aktuálním datu začíná dvacítkou, což vám potvrdí každý mobilní telefon.

Na jaké lidi opatření dopadne? První, dnes už spíš zdecimovanou skupinou, jsou scifisté. Vezměte si náhodný optimistický sci-fi román nebo třeba text z vědeckotechnického časopisu pro mládež někdy z poloviny dvacátého století, a vidíte, že předpovědi vztahované k magickému roku 2000 totálně nevyšly. To je dnes celkem všeobecně známá skutečnost, která nepotřebuje podrobnější popis. Známý výrok investora Petera Thiela „Chtěli jsme létající auta, dostali jsme 140 znaků“ ukazuje, že právě ti, kdo na té sci-fi budoucnosti pracují, jsou si vědomi toho, jak se rozplývá.

Tím pravým terčem opatření je skupina lidí, která tím rčením vyjadřuje, že nějaký jev nebo chování nepatří do dnešní doby. Jsou to ovšem lidé se specifickou představou dějin. Dějiny jsou pro ně pásový dopravník, který automaticky plynutím času přináší pokrok. A to ne ledajakou představu pokroku, ale představu progresivní. S postupujícím časem se maximalizuje rovnost – rovnost mezi lidmi, zejména ve smyslu pohlaví, rasy a sexuální orientace a praktik. Rovnost mezi národy, které nadto směřují k zániku a jejich národní státy k nadnárodním a globálním formám vlády. A všeobecné osvobození od předsudků, omezení a všech forem hegemonie. Je to představa progresivistická.

Jenže s koncem roku 2020 by už snad každému mělo být jasné, že dopravník odmítá dopravovat. Nepatří snad epidemie nakažlivé nemoci hluboko do minulosti? Není snad vývoj vakcín a jejich rozšíření po celém světě typickým výdobytkem druhé poloviny dvacátého století? Když třeba čteme životopisy nějakých osobností a všimneme si, kolik jejich sourozenců či vrstevníků bylo postiženo nějakou dnes vymýcenou chorobou jako obrna, není to pro nás typický znak minulosti? No a vidíte, máme tu čínskou chřipku. Jednadvacáté století, věk pandemií. Kdo měl tohle v programu?

Asi tolik lidí, kolik mělo v programu na rok 2014 vyhlášení islámského chalífátu. A přece byl vyhlášen. A nebyla to jen nějaká banda hrdlořezů nebo sekta, již lze šmahem smést ze stolu jako nahodilý jev. Na to byli jeho příznivci příliš početní a jeho vize příliš dobře ukotvená v jednom z velkých světových náboženství (byť to není jeho jediná ani převládající interpretace). Pro statisíce muslimů to byla realizace ideálu. Žádná úchylka, žádný pokles do chaosu a barbarství, ale realizace eschatologické vize s programem opřeným o staleté texty.

Zejména je záhodno si všimnout, že mezi aktivisty Islámského státu patřily tisíce lidí, kteří se narodili a vyrostli v západní Evropě. Tamní vize jednadvacátého století je neoslovila. Její normy porušovali zcela záměrně a vědomě, nepovažovali se za zločince. Hledali radikálně jinou vizi (a je ironií, že ji jsou schopni vyjádřit výrazovými prostředky kompatibilními s jednadvacátým stoletím – jedna belgická islamistická organizace si říká „Sharia4Belgium“). Doma je ve škole učili, že jednadvacáté století znamená „informovaný souhlas“ před jakýmkoliv intimním kontaktem. V chalífátu si kupovali otrokyně.

Jedna možnost, jak to vyjádřit, je, že jednadvacáté století je o dost méně globální, než si jeho majitelé představují.

Dnes už je třeba definitivně jasné, že to, co se děje v Rusku, není nějaká obzvláště obtížná cesta ke stavu „normální země“ v západním smyslu. Žádné sebetrpělivější čekání tento cíl nepřiblíží. Ani protiputinovsky naladěné vrstvy ruské společnosti ho nemají.

A že se v Evropě jednadvacátého století spory nebudou řešit válkami a hranice států měnit násilím? Rusko-gruzínská válka byla už v jednadvacátém století a anexe Krymu taky. Co je v této části Evropy pro jednadvacáté století typické, co se vynořuje jako vzorec?

Jedna z možností, jak udržovat tváří v tvář vynořujícímu se vzorci „jednadvacáté století“ při životě, je ignorovat ho. U nedávné arménsko-ázerbájdžánské války se to Evropě v podstatě povedlo.

A uvnitř Evropy samotné? Lidé vzhlížející k Bruselu měli v posledních desetiletích vizi, která byla v podstatě imperiální (i když mírová). To neznamená, že by se ten výraz (anebo podobně „supervelmoc“) používal, že by třeba přespříští rok iniciativa v čele s nějakým Verhofstadtem přišla s návrhem přejmenovat Evropskou unii na Evropské impérium. Znamená to spíš představu vyjádřenou argumentem „jedině sjednocená Evropa může mít na světové scéně nějakou váhu“. Ale jsou tu velké segmenty obyvatelstva, které imperiální vize neláká. V Británii převládly. To, že obtížnost brexitu musela leckoho vyděsit, neznamená ještě, že z něj udělala přesvědčeného příznivce imperiální vize. Ti lidé tu jsou a budou.

Ale co mladší generace, generace Erasmus, jež je s evropskou integrací mnohem více srostlá? Ta by měla nejvíce ocenit liberacionistickou vizi „jednadvacátého století“. Může být doma, kde chce, může se virtuálně propojit, s kým chce, může si vybrat z několika sexuálních orientací, ještě více identit a mnoha modelů rodin. A co je jejím převládajícím pocitem? Lehkost z odhozené hegemonie? Ne, pro nemalou její část, symbolizovanou Gretou Thunbergovou, je to úzkost. Úzkost z jednadvacátého století.

V České republice v nedávné minulosti z politiků nejčastěji mluvil o jednadvacátém století Vladimír Špidla, byť to bylo ještě v letech, kdy se z chronologických důvodů mluvilo o „mostu do jednadvacátého století“. Možná nikoli náhodou byl Špidla vůdcem právě toho tradičního politického proudu, který prakticky ve všech evropských zemích nejvíce ztratil. Ale ne že by jiné tradiční proudy než sociální demokracie našly jasný recept na pevnou půdu pod nohama.

A kolik z budovatelů mostů do jednadvacátého století by tehdy předpovídalo, že českým premiérem bude bývalý agent StB? Kdo tušil, že by pásový dopravník mohl jet i pozpátku?