Čas od času dá někdo průchod zděšení nad tím, v co se komunikace na sociálních sítích zvrtla. Bylo to někdy jiné? Nemíním to jako řečnickou otázku, vlastně už si to nepamatuju, nebo mi to splývá. Nabralo to všechno grády až po prudkém nárůstu uživatelů, rozšíření chytrých telefonů? Nebo to takové bylo od počátku? No nic. To zděšení v každém případě sdílí velká většina i těch nejaktivnějších uživatelů, kteří se intenzivně zapojují do všech těch facebookových, twitterových a dalších válek.

Prakticky všichni při tom zároveň ukazují, že v jejich vidění existuje veliká slepá skvrna, hrůza je jímá výhradně v případech, že se hnusně projeví druhá strana, projevy stejné ráže z vlastních řad buď přejdou důsledným mlčením (nejbezpečnější varianta), nebo je odbudou jako cosi naprosto marginálního, nehodného pozornosti, případně vyprovokovaného tou druhou stranou, která přece může vždycky za všechno. Vůbec bych si netroufl tvrdit, že jsem v tomhle ohledu nějak zásadně jiný. Toto omezené vidění ale znemožňuje vnímat, jak – navzdory všemu tomu často diskutovanému rozdělení – jsou si oba tábory podobné, možná postižené stejnou chorobou, která má jenom na každé straně mírně specifické projevy. Představa „léčby“ odpovídá té zaslepenosti – většinou spočívá v naději, že jeden z táborů bude tak či onak anihilován, přestane existovat. Pokud by se ale takové naděje naplnily, nakonec by vítězové jen zůstali sami se svou „nemocí“, touhou soudit a udělovat tresty, třeba i absolutní, jenom by ji museli vybíjet na někom jiném. Dost přesně to ilustruje maniakální „čištění“, do nějž se pouští anglosaská progresivní edice v situacích, kdy v nějaké oblasti dosáhne mocenské převahy. To pak dojde na vlastní řady.

Bridget Phetasyová je docela inteligentní a vtipná twitterová glosátorka, nedávno ale dala najevo, jak ji vyčerpává konfrontace s nenávistí na síti, jejímž terčem často bývá. Není v tom sama, někteří autoři, které mě bavilo číst, ze sítí odešli. Bývají za tím agresivní výpady, výhrůžky smrtí. Nikterak neobvyklá věc. Jejich přítomnost se občas používá jako argument svého druhu. Někdo oznámí, že je mu vyhrožováno, a tím by debata měla končit, neměl by být nadále kritizován, protože každý, kdo by kritiku vyjádřil, by se postavil do jedné řady s lidmi, již podobné výhrůžky či přání smrti šíří. Asi není divu, když lidé po takovéhle zkušenosti ze sítí mizejí, ne nutně ve strachu o život, samo vědomí, že někdo na člověka tímhle způsobem myslí, může být dost zkrušující. Nejhůř ho nesou lidé, na něž se tímhle způsobem sesypala vlastní strana – nutně to vede k pocitu osamění, vyloučení. Phetasyová zažila podobné útoky z obou stran současné americké dělicí linie, přišla se zajímavým postřehem. Jistě není opřený o nějaké vědecké zkoumání a je to generalizace, zároveň ale mám pocit, že na něm něco je. Specialitou toxických pravičáků jsou podle ní výhrůžky zabitím. Z řad toxické levice zas často dostává výzvy, aby se zabila sama.

Oba tyhle „přístupy“ samozřejmě pokládám za rovnocenně hnusné. A obě varianty těch přání smrti vyjadřují totéž o lidech, kteří je formulují: někdo to „pustil“, ten hnus sám sobě dovolil, radostně ho šíří a nachází pro to alibi v nějaké pitomé a chatrné racionalizaci. Typově je ale ten hnus jiný. Jedni fantazírují o dominanci, fyzickém vyjádření absolutní moci nad druhým. Druzí o nějaké magii slova, schopnosti uřknutí, nevyjadřují jenom touhu po něčí smrti, ale také po tom, aby se život, který té smrti předchází, změnil v peklo a uřknutý ho raději vzdal sám, z hlediska práva pak „zaříkávač“ bude mít čisté ruce, tu vraždu nějak outsourcoval (v masovém měřítku třeba na klimatickou změnu nebo naopak nutnosti jí zabránit). V českých podmínkách je ten outsourcing charakteristický pro obě strany (pseudovlastenci líčí, co všechno sluníčkářům a především sluníčkářkám provedou uprchlické hordy, mladí progresivisté spěchají přibrousit zubaté kosu, aby už si všechny ty nepohodlné starce vzala a mohla být konečně nastolena utopie). Člověk to všechno čte a propadá tichému děsu. To je další choroba, jež se po síti šíří – zhrozená víra, že to, co na nich vidíme, vypovídá o lidstvu jako celku.