komentář

Nejlepší možný ze všech světů

komentář
Nejlepší možný ze všech světů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Spotřebitelský optimismus zřetelně poklesl. Přes sliby o dalším zvýšení platů se vyhlídky domácností zhoršily varováním, že ceny energií porostou nejvíc za posledních deset let. Lepší už to nebude, uvědomují si mnozí.  

Ještě nezačal advent, a adventní trhy na českobudějovickém náměstí už mají slušnou návštěvnost. Lidé si pochvalují, jaké nové atrakce se objevily, jiní si stěžují, že ještě nedorazil tradiční betlém. Jeden se pod vlivem tří punčů raduje z přítomnosti tolika známých, druhý si stěžuje, že punč stojí nejméně pětačtyřicet korun, o desetikorunu víc než loni, a že za tím jsou určitě vydřiduši z pořádající agentury. Pro všechny však platí, že žijí v nejlepším z možných světů.

Fráze o nejlepším možném světě se objevuje v různých podobách. Třeba prezident Václav Klaus ujišťoval, že Češi žijí ve svém nejlepším historickém období. Takové výroky obvykle mají zlepšit náladu širokého obyvatelstva a připomenout, že by lidé také měli být vděční svým politickým reprezentantům, kteří to zařídili. Zmíněné superlativy však zároveň docela realisticky připomínají, že se dál už nic zlepšovat nebude, pokud se naopak nezhorší, aby se vyrovnal historický průměr. To je zřejmě současná situace České republiky.

Kdy zdražit, když ne teď?

Češi v posledních letech na starou pravdu zapomněli pod vlivem zkušenosti ze západní Evropy. Tam si žijí o dost lépe, a nasnadě tedy bylo očekávání, že je v dohledné době doženeme. Z toho vznikly mnohé frustrace, přesto Andrej Babiš téměř vyhaslou naději ještě jednou přetavil na volební heslo „Bude líp“ a mnozí uvěřili, že teď to opravdu přijde. Kontroverzní premiér spolu se slábnoucími sociálními demokraty se v zájmu své popularity opravdu snaží zajistit, aby každému bylo líp aspoň trochu. Zvyšují se mzdy státních zaměstnanců, konečně rostou důchody, teď se vylepšila i minimální mzda. Proto také spotřebitelská důvěra vyrostla v posledních měsících do nevídaných výšin. Ovšem v listopadu se náhle propadla na úroveň někdy před loňskými volbami, protože se lidé najednou začali bát, co přijde. Podle některých spekulací se vylekali zpráv, že cena elektřiny poroste v příštím roce o deset procent, že plyn zdraží nejméně o pět procent, a kdo ví, třeba dál poroste i cena nafty a benzinu. Prognózy, že ceny bydlení kromě Prahy narazily na svůj strop, asi nikoho neuklidní.

S odstupem se to dá pochopit. Kdy už by měly energetické firmy zdražovat, když ne v dobách, kdy vláda ohlašuje vyšší mzdy a důchody? V takových chvílích si lidé sice budou stěžovat, ovšem zdaleka ne tolik jako v časech, kdy příjmy nerostou. Je logické, že prodavači na náměstí v Budějovicích natáhli cenu punče takřka na úroveň v sousedním Rakousku. Letos se najde dost lidí, kteří rádi zaplatí, protože v alkoholickém opojení je mezi ostatními tak dobře a pár desetikorun nikoho nezabije.

Dokud druzí půjčují

Představa, že se ekonomické poměry tak nějak automaticky zlepší a že to člověka nebude stát žádnou velkou námahu, je ekonomicky scestná. Mzdy mohou být plošně zvýšeny, rychle je však doženou také ceny. Je možné přijít k velkým penězům za práci v Rakousku či Německu, stejně to však zaplatíte náročným dojížděním, o vstávání ve čtyři hodiny ráno nemluvě.

Uvěřit, že může být nějak výrazně lépe, předpokládá od běžných lidí značnou dávku naivity. Od těch, kdo spravují veřejné záležitosti, zase velkou chuť riskovat. Nejen v Česku, ale v celé Evropě se státy nezbavují dluhů nabraných během krize, i když v období prosperity taková ekonomická možnost existuje. Nemůže se do toho však pustit žádný správce státní pokladny, pokud hodlá plošně zvýšit příjmy obyvatelstva. Komu se to nelíbí, ať jde sám vysvětlit policistům, proč právě jim nerostou mzdy o deset procent.

Není pak divu, že se státní dluh v zemích Evropské unie zvýšil proti období před krizí z průměrných šedesáti procent HDP na osmdesát procent, v případě tradičně méně zadluženého Česka z osmadvaceti na pětatřicet procent, a že dál už se nikdo nesnaží. Samozřejmě se dá takhle žít jen do té doby, dokud bude někdo schopen a ochoten půjčovat. Žijeme v nejlepším možném ze všech světů a doufejme, že to ještě nějakou chvíli vydrží.

27. listopadu 2018