Je už skoro po prázdninách, čas, kdy je namístě oživit zájem o svět a v rozumné míře projevit zvědavost o to, co je v něm nového. Třeba v hudbě. I fanoušek pamětník si totiž může připustit, že to dobré v ní neskončilo s kapelami, které uctíval v mládí. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl vybral z nahrávek, jež se objevily v posledních týdnech, pět, které to podle jeho názoru potvrzují.

Mark Lanegan and Duke Garwood: With Animals

Napsat něco nového, nebo dokonce pronikavého o umělci, jehož dráhu člověk sleduje tak čtvrtstoletí, není zrovna jednoduché. A nová deska amerického zpěváka Marka Lanegana, kterou natočil ve spolupráci s britským kytaristou a skladatelem Dukem Garwoodem, k tomu nedává moc příležitostí. Je jenom výborná. Pro zpěvákovy dlouhodobé fanoušky, protože Laneganův „zabijácký“ hlas prezentuje v kontextu, který je mu nakonec nejvlastnější. A je ideální pro seznámení s ním, posluchači nováčkovi důkladně předvede, o co v Laneganově případě vlastně jde. Vlastně o nic originálního, „jen“ o ztišené a přitom mohutné zpěvy z hloubi duše, klidný hlas člověka, který dokáže hledět do tmy a neuhnout očima, neudělat ze svých nočních zpěvů výlev zastydle pubertální chmurky. Velká americká individualita, která nepotřebuje pohnout prstem, aby ovládla pódium, nepotřebuje mluvit na to, aby něco důležitého řekla. Na posledních albech s vlastní skupinou se Lanegan posouval k trochu modernějšímu a barevnějšímu zvuku, druhá deska s Garwoodem (první je pět let staré album Black Pudding) je v tom ohledu velice strohá. Úsporná a blues dotčená elektrická kytara, trochu rozmazaná a s „mezerami“ mezi tóny, jako kdyby se jí někdo jen tak dotýkal, hrál si pro sebe a třeba přitom myslel na něco jiného. Je v ní slyšet tradice, ale zároveň není vysloveně tradiční. Podtrhává ji jemná rytmika, která ale přesto dokáže vyvolat dojem hypnotického důrazu. To všechno především podpírá vokalistův hlas, taky spíš obrácený do sebe, osamělý oslovuje osamělé uprostřed temné noci ducha. K tanci to věru není, ale rozjímá se u toho hezky, ani těch slov není potřeba.

Kamasi Washington: Heaven and Earth

Z kalifornského saxofonisty Kamasiho Washingtona se v posledních letech stala jazzová superstar, hudebník, který je známý a dokáže oslovit i posluchače, jež jazz jinak moc nezajímá. Je to taky tvůrce převelice plodný, nahrával s kdekým, včetně hiphopových hvězd Kendricka Lamara a Snoopa Dogga. Jeho hudbě jako by nic nebylo dost velké, rozhodně se neřídí heslem, že méně může někdy být více. Už jeho sólový debut je v tom ohledu charakteristický – trojalbum, jehož stopáž přesahuje tři hodiny a jehož zvuk je vskutku věrný názvu Epic. Aktuální novinka je v tom ohledu skromnější – jenom dvě části, v duchu názvu pozemská a nebeská. Washington oživuje tradici velkokapelového jazzu, ne v duchu uhlazeného a gentlemanského swingu, ale spíš jazzového úletu, jaký kdysi představoval třeba sun Ra. Je to hudba velice „kalifornská“, plná barev a výstředního duchovna, jakési Washingtonovy privátní kosmologie, v níž hrají výraznou úlohu i myšlenky afroamerických radikálů různých dob, hodně se v souvislosti s ním mluví i o tzv. afrofuturismu. Při vší komplikovanosti a délce je to taky hudba posluchačsky docela vstřícná a vtahující – svou monumentalitou a na první poslech zjevnou virtuozitou. Jednotlivé vlivy se v ní splétají  do mohutného proudu velice evokativního, obrazivého. Wahingtonovy skladby by mohly dobře posloužit jako zvukový doprovod nějaké ulítlé, možná trochu zdrogované filmové sci-fi ze sedmdesátých let. Je taky příznačné, že dvojalbum začíná devítiminutovou variací na hudební téma z filmu Fist of Fury s Brucem Leem. Možná to je nakonec největší Washingtonova přednost – spojit již dříve slyšené v nějaký svěže a nově působící celek, prodchnout ho intenzitou, která je velice osobní. A udělat z toho všeho pořádnou show.

Israel Nash: Lifted

Hudba písničkáře Israela Nashe by se dala zařadit do škatulky venkovská psychedelie, výtvor příjemného, byť trochu ujetého chlapíka, který si v nějaké osamělé chaloupce pouští hlavu na špacír a občas mu v ní docela zajiskří, není divu, když se hvězdy zdají tak blízko. Nash pochází z Missouri, nějakou dobu žil v New Yorku, pak přesídlil na samotu někde v Texasu. Lifted je jeho páté album, rozvíjí na něm svůj už etablovaný styl, v mnohém upomínající na americký folk rock sedmdesátých let, nejen proto, že Nash hlasem připomíná Neila Younga. Ale původnost v hudbě není všechno, navíc i ti autoři, na které Nash odkazuje, pracovali s nějakými dávnými, třeba i odvěkými písňovými vzorci. Navíc ty povědomé melodie v jeho podání znějí skutečně svébytně, Nash svoje písně opatřil bohatým aranžmá, někdy se blíží jakési trochu impresionistické hudební stěně, v tom ohledu se blíží tvorbě amerického klasika Briana Wilsona, který dovedl Beach Boys s jejich líbivými surfařskými popěvky k něčemu velmi košatému a ambicióznímu – a pak se zbláznil. O Nashovo duševní zdraví zatím snad netřeba mít obavy, jeho hudba je – věrná názvu – velmi pozitivní, možná trochu moc „hippy“, ale ukotvená v jakési okouzlené melancholii. Jednoduché nápěvy obalené množstvím odstínů zvuku, ty barvy jsou jasné a líbivé, k lacinosti ale neujedou, možná občas k nějaké vyvalené halucinační přemoudřelosti, ale to se dá snést. Kdybych měl auto, uměl ho řídit a jel jím krajinou za úsvitu, neposlouchal bych za jízdy nic než tohle.

Wussy: What Heaven Is Like

Jsou kapely, řekněme, zralejšího věku, jejichž apel spočívá také v jejich schopnosti vzbudit v posluchačstvu nostalgii, zpřítomnit dobu, kdy umělci i publikum byli společně mladí. ​ Skupina Wussy ze státu Ohio tuhle výhodu na hudebním trhu nemá, když byli její členové mladí, prakticky nikdo je mimo domovský stát neznal, nejsou vzpomínky, které by šlo zpřítomňovat. Jakýsi kariérní vrchol – v kontextu showbyznysu jistě ne převysoký – zažívají až teď, když jejich frontman Chuck Cleaver vypadá jako dobrosrdečný strýc se šedivým plnovousem, ten typ, který sedí za pultem venkovské večerky a letargicky podá lahev vína mladému zákazníkovi, spěchajícímu na víkendovou party. Snad jen důkladně potetované tělo signalizuje, že ten pán má za sebou asi docela turbulentní osobní historii. Jádro Wussy tvoří právě Cleaver a zpěvačka a kytaristka Lisa Walkerová, hrají spolu už osmnáct let, předtím působili každý v jiných lokálních kapelách. V posledních letech se jim ale daří překračovat to místní měřítko, jejich alba mají skvělé recenze, právem. Aktuální What Heaven Is Like v tom ohledu není výjimka. Hudba Wussy se dá popsat jako něžný nálet. Tři elektrické kytary podepřené valivou rytmikou, spíš než nějaká tvrďácká póza je v písních Wussy slyšet jakási rozmáchlost do prostoru, snaha dosáhnout souzvukem těch vazbících nástrojů jakousi místy rozskřípanou krásu. Ta mohutnost a rozlehlost jako by byla v kontrastu spíš s civilními texty o životě na malém městě a těch jeho stinnějších stránkách zvlášť. A to zase jako by bylo v rozporu s dvojhlasy a duety Cleavera a Walkerové. Zaujatými a taky nenápadně radostnými, prodchnutými samozřejmou chemií, která se dá očekávat od muže a ženy, kteří toho spolu prožili docela dost, v dobrém i zlém. Velmi vlivný kritik Robert Christgau je kdysi označil za nejlepší americkou kapelu, vlastně proč ne. Wussy mají ten zvláštní dar hrát hudbu, jež sice neusiluje o nějakou křiklavou originalitu, v některých ohledech může působit i docela obyčejně. Přesto je v jejich podání po pár taktech okamžitě rozpoznatelná. A jejich přetrvávající neznámost v našich končinách může být pro osamělého fanouška důvodem k hrdosti – ví o pokladu, o jehož existenci nemají mnozí ani tušení.  ​

Bodega: Endless Scroll

Nakonec jeden debut. Newyorská kapela Bodega na desce Endless Scroll předvádí asi tak to, co by jeden od začínající skupiny chtěl, aby v ní viděl docela velký příslib do budoucna. Spojení neokázalého intelektu a mladé a přitom nikoli ve špatném slova smyslu pubertální energie. Bodega hraje písničky spíš k tanci, mohou připomínat jakousi údernou variantu tradičního amerického postpunku, jak ho hráli třeba B52´s, Devo nebo o desetiletí později LCD Soundystem. Sevřený a šlapající spodek, ostrá a nepředvádivá kytara a poštěkávající zpěv. Nasazení spojené s trochu ironickou stylizací (viz např. píseň o mnohých přednostech a těžkém údělu postavy Jacka z filmu Titanic). Kapela, která v něčem pokračuje, dělá to ale dost po svém na to, aby se v její hudbě dala slyšet jenom odvozenost. Na koncertech Bodegy se zdi asi třesou a jsou docela opocené. Co chtít víc...