Boje na Ukrajině a jejich politické důsledky

Globální dopady ruské agrese

Boje na Ukrajině a jejich politické důsledky
Globální dopady ruské agrese

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ruská invaze na Ukrajinu nepřestává překreslovat geopolitické mapy. Zatímco osud samotné Ukrajiny je závislý na vývoji na bojišti, ostatní země se snaží situaci ukočírovat, aby se nevymkla kontrole, popřípadě aby z toho něco vytěžily pro sebe.

V minulých dnech se množily další náznaky, že ruská agrese se nevyvíjí podle plánů. První byla zpráva, že Vladimir Putin údajně zavřel šéfa zahraniční sekce FSB a jeho zástupce do domácího vězení. Pak je tu 16 tisíc syrských „dobrovolníků“, kteří míří bojovat za Rusko na Ukrajinu. Putin evidentně hledá posily pro svou válku, kde může. Zřejmě cítí, že povolávání branců je zatím politicky neprůchodné. Vojenští analytici však nepřisuzují syrským bojovníkům velký význam. Zkušenosti mají především z boje proti necvičeným milicím, bez těžkých zbraní. Proti regulérní ukrajinské armádě, jež se zatím Rusům úspěšně brání, zřejmě příliš šancí nemají.

Posunem je i oznámení, že rusko-ukrajinské mírové rozhovory dosáhly „významného pokroku“ a že během nejbližších dní „dosáhnou společného stanoviska“, jak tvrdí ruská strana. To samé říká i ukrajinský vyjednávač Mychajlo Podoljak. „Myslím, že nějakých výsledků dosáhneme doslova v řádu dnů,“ prohlásil. Pokud by tomu bylo opravdu tak, byla by to skvělá zpráva. Minimálně ruský ústup z ultimativních pozic naznačuje, že vojenská stránka invaze neprobíhá nejlépe.

Nakonec je tu zpráva z Financial Times, že Rusko požádalo Čínu o hospodářskou a vojenskou pomoc. Žádná oficiální místa informaci nepotvrdila, ale pokud je pravdivá, znamená to, že Rusku po nějakých třech týdnech bojů začínají docházet prostředky pro vedení války.

Čínu to nemohlo potěšit. Hrozí, že bude do konfliktu zatažena, minimálně diplomaticky. Čína je sice teoreticky na straně Ruska, čínská média opakují ruskou propagandu, v soukromí je ale zděšená. Peking je opatrný a do přímé konfrontace se Západem chce jít, až si bude stoprocentně jist svou připraveností. Ruská válka na Ukrajině probudila Západ z hibernace a ukázala, že stále vládne obří ekonomickou silou. Na Západě získal velký ohlas článek Chu Weje, čínského zahraničněpolitického myslitele. Chu Wej v podstatě již Putina odepsal, předpovídá novou studenou válku, ve které se Západ sjednotí, bude potvrzena hegemonie Ameriky a autoritářské státy izolovány. Doporučuje okamžité odříznutí se od Moskvy, nebo Putin zatáhne do konfrontace se Západem i Čínu. Článek je podle všeho v Číně cenzurovaný, takže se jím komunistická strana nejspíš nechystá řídit. Každopádně ukazuje, že podpora Rusku není v Číně tak jednoznačná.

Každopádně si může oddychnout Tchaj-wan. Ruský neúspěch povede k zamyšlení čínských vojenských mozků. Američané předpovídali válku o Tchaj-wan do pár let. Jenže podobně jako ruská armáda je i ta čínská nevyzkoušená v boji, podle všeho trpí špatným velením a obojživelný útok patří vůbec k nejtěžším vojenským operacím.

Zatažení do války hrozí i Západu, tentokrát vojensky. Diplomaticky se již angažuje víc než dost. USA a EU pomáhají Ukrajině dvěma způsoby. Jednak jí dodávají zbraně a zadruhé drtí ruskou ekonomiku sankcemi. V sankcích Západ stojí obdivuhodně pospolu. Každý pomáhá, jak umí. Italové například zabavují jachty ruských oligarchů. EU oznámila plán postupně odejít od ruského plynu a ropy. Rychlost blokuje především Německo, jež tvrdí, že bez těchto surovin to zatím nezvládne. USA kompletně zakázaly import ruského plynu, uhlí a ropy. EU a USA zrušily Rusku doložku nejvyšších výhod, což povede k velkým clům na ruské zboží. A ke státním sankcím se přidaly i ty soukromé. Vypnutí kreditních karet Visa a Mastercard, odchod velkých západních firem, jako je IKEA. Největší symboliku má asi uzavření McDonaldu. Otevření první pobočky v Moskvě v roce 1990 bylo náznakem měnících se poměrů. Nyní se Rusko propadá zpět do sovětských časů. Ruskou zoufalost ilustruje schválení zákona, který umožní ruským leteckým společnostem v podstatě ukrást letadla, jež mají pronajaté na leasing. Dále Moskva legalizovala krádež patentů a duševního vlastnictví z „nepřátelských zemí“.

Vojenskou pomoc i sankce Moskva označila za válečný akt. Oznámila, že dodávky zbraní považuje za legitimní vojenské cíle. Záhy své výhrůžky doplnila i činy, když v neděli bombardovala ukrajinskou vojenskou základnu v Javorivu, zhruba 25 kilometrů od polských hranic. Javoriv má jednak symbolickou hodnotu. Západní vojáci tam cvičili své ukrajinské kolegy. Zadruhé je to ale zřejmě hlavní překladiště zbraní, jež proudí z nedalekého Polska. Jake Sullivan, poradce pro národní bezpečnost amerického prezidenta, varoval, že na jakýkoli zásah území NATO, byť náhodný, Aliance odpoví plnou silou. Ani Rusové nejsou zřejmě takoví blázni, aby riskovali přímý konflikt s NATO, takže bombardovat zbraňové konvoje ještě na polské straně nebudou. Ruská ani stará sovětská výzbroj se však nevyznačují největší spolehlivostí. Perfektně to předvedl tajemný sovětský dron, jenž z Ukrajiny doletěl až do Chorvatska, kde havaroval. Kdo dron vypustil a proč letěl přes půl Evropy, není jasné. Šance, že nějaká zbloudilá ruská raketa dopadne do Polska, tedy není úplně malá.

Jinak Američané dávají najevo, že se nechystají na Ukrajině jakkoli vojensky angažovat. Joe Biden to několikrát zopakoval. Pro zastánce ještě větší pomoci Ukrajině to je velké zklamání. Úžasná vojenská moc Západu by jistě zvrátila válku v neprospěch Ruska. Nikdo však nechce jít do přímé konfrontace s jadernou mocností. NATO však nemusí přímo střílet po Rusech, aby tato rétorika působila škody. Vyloučení jakéhokoli zapojení USA a NATO předem signalizuje, že Rusko může páchat jakákoli zvěrstva a nemusí se bát západní reakce, dokud tyto kroky budou omezené pouze na Ukrajinu. Nějaké nastavení „červených linií“ může naopak vést k deeskalaci. Zato veřejné mínění může západní vlády donutit k zásahu, pokud se utrpení Ukrajinců bude zdát již příliš velké.

Přes všechny problémy ruské invaze se Putinovi jedno podařilo dokonale: přesvědčit svět, že je šílený. Proto se všichni bojí sebemenší provokace. Nikdo netuší, jestli nepřišel o poslední zbytky racionality a opravdu není připraven zmáčknout jaderné tlačítko. Ukázalo se to v otázce polských stíhaček pro Ukrajinu. Nejdřív na začátku března Josep Borell, šéf unijní diplomacie, oznámil, že východní země EU darují Ukrajině své stíhačky sovětské výroby. Z toho záhy sešlo, když Polsko, Bulharsko a Slovensko uvedly, že se nechystají nic takového udělat.

Pak ale nastala jednání na ose Varšava–Kyjev–Washington. Plán byl, že Poláci předají své sovětské stíhačky Ukrajincům a za to dostanou americké F-16. Poláci však oznámili, že stíhačky předají Američanům, navrhli s nimi přeletět na americkou leteckou základnu v německém Rammsteinu, aby s nimi pak naložili, jak chtějí. Washington následně celý deal odpískal. Evidentní problém byl, že letadla by musela na Ukrajinu přeletět z letiště v zemi NATO, což by Rusko mohlo považovat za nepřípustné zasahování. To nikdo nechtěl riskovat. Přitom normální člověk by nezačal jadernou válku kvůli přeletu několika letadel. Nikdo však netuší, je-li Putin ještě normální.

Americkou odpověď komplikuje ještě jeden fakt. Vyjednávání s Íránem o jeho jaderném programu. Donald Trump zrušil původní dohodu, již uzavřel s Teheránem Barack Obama, protože podle něho byla nevýhodná. Biden slíbil tuto smlouvu, hlavní zahraničněpolitický úspěch Obamovy administrativy, obnovit. Jenže signatářem dohody je i Rusko. V původní verzi jeho role byla dokonce klíčová. Vyhořelé jaderné palivo z elektráren měl totiž Írán posílat do Ruska. Mělo se tak předejít tomu, aby ho mohl využít na jaderné bomby. Minulý týden tyto rozhovory měly být dotaženy do úspěšného konce. Nestalo se tak. Následoval raketový útok na irácké město Irbíl, kde je americká základna. K ostřelování se přihlásily íránské revoluční gardy. Amerika se tak musí soustředit na víc front.

Válka na Ukrajině vůbec hrozí zažehnutím několika dalších konfliktů. Rusové jsou klíčovými spojenci syrského prezidenta Baššára Asada, bez nich by nejspíš občanskou válku nepřežil. Pokud se však Rusové stáhnou bojovat na Ukrajinu, může to pro něj znamenat problém. Zvlášť pokud s sebou vezmou i zmíněné „dobrovolníky“. Z Náhorního Karabachu jsou zase hlášeny opětovné potyčky mezi Ázerbájdžánem a Arménií. V roce 2020 tam skončila válka mezi oběma zeměmi, kdy Ázerbájdžán dobyl velké části Náhorního Karabachu. Na příměří dohlížely ruské jednotky. Moskva také držela ochrannou ruku nad Arménií. Není vyloučeno, že Ázerbájdžán se rozhodl využít ruskou zaměstnanost na Ukrajině k dalšímu postupu.

Kromě USA nejklíčovější zemí Západu je nyní zřejmě Polsko. Jednak je hlavní destinací pro ukrajinské uprchlíky, v pondělí hlásilo přes 1,7 milionu příchozích. Zadruhé přes něj proudí většina vojenské pomoci Ukrajině. Letiště v Řešově, asi 80 kilometrů od ukrajinské hranice, minulou neděli bylo prý tak plné vojenských letadel, že musela být odkláněna jinam. Američané se evidentně snaží Poláky všelijak odměnit. Zemi navštívil ministr zahraničí Anthony Blinken i viceprezidentka Kamala Harrisová.

O to víc překvapí chování europarlamentu. Ten odsouhlasil rezoluci vyzývající k uvalení sankcí na Polsko a Maďarsko za údajné porušování evropských hodnot. Další důkazy, že je to instituce na zrušení, netřeba.

Všichni se bojí, aby válka na Ukrajině nepřerostla ve válku světovou. To se snad nestane. Již nyní je to ale válka globální. Ve středovýchodní Evropě se hromadí uprchlíci. Německo a zbytek EU zbrojí. Hledají se cesty, jak se odstřihnout od závislosti na ruském plynu. Nervózní Čína pozoruje, že dekadentní a upadající Západ je možná ještě plný života. Dopady budou trvat roky.