Analytik Karel Voldřich o důsledcích boje s globálním oteplováním

Reálně hrozí, že se průmysl odstěhuje

Analytik Karel Voldřich o důsledcích boje s globálním oteplováním
Reálně hrozí, že se průmysl odstěhuje

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Evropská unie se snaží dekarbonizovat kontinent. Plánuje, že pomocí svého Green New Dealu do roku 2050 dosáhne klimatické neutrality, tedy konečný počet vypuštěných emisí bude nula. Za tímto účelem zavádí dost drastické regulace a omezení, které podle kritiků prodražují Evropanům život a ničí domácí průmysl. Právě situaci v těžkém průmyslu popsal analytik Karel Voldřich z think-tanku International Sustainable Finance Centre.

Jak politiku Green Dealu a dalších podobných plánů na zelenou ekonomiku ovlivnila válka na Ukrajině? Jedna strana říká, že spoléhání na obnovitelné zdroje zesílilo naši závislost na Rusku, jelikož sami energetické potřeby neutáhneme. Proti tomu stojí kritici, již tvrdí, že válka demonstrovala potřebu radikálně se odstřihnout od ruského plynu právě pomocí obnovitelných zdrojů.

Vliv není tak velký. Odstřižení se od ruského plynu vždy bylo myšlenkou Green Dealu. Vždy počítal s tím, že ruský plyn je přechodové médium a že EU potřebuje obnovitelné zdroje i ze strategického důvodu, nejen z toho ekologického, protože potřebujeme být energeticky samostatní. Plyn nikdy neměl hrát dlouhodobou roli. Po roce 2035 až 2040 neměl mít výraznější zastoupení v našem energetickém mixu. Válka ale mění to, že plyn jako přechodové médium vypadává. Jestli plyn jako přechodové médium byl moudrý nápad, to nechme stranou. Ale nyní se na plyn z Ruska jako přechodové médium nemůžeme spolehnout. I pokud válka nebude mít dlouhého trvání, Rusko nebude spolehlivý obchodní partner, abychom se na něj spoléhali se svou energetickou existencí.

Nezhroutí se bez plynu evropská energetika?

Důvod, proč byl plyn zvolen jako přechodové médium, je ten, že potřebujeme vyřadit uhlí jako špinavý zdroj. V tuto chvíli nejsme technologicky ani infrastrukturně připraveni na to, abychom měli nějakou stálou produkci energie, která není z fosilních zdrojů. Jejich výhoda je, že zapnete elektrárnu a ta vyrábí elektřinu nehledě na to, jaké jsou vnější podmínky. EU není v tuto chvíli připravená na zajištění energie ze zdroje, který není tak stabilní, který nefunguje podle toho, jak chceme my, ale podle vnějších podmínek. Plyn z Ruska to měl zaskočit. V tuto chvíli jsou řešení různá, debatuje se o tom v EU, vznikl plán RePower EU. Jedna z alternativ je dovoz LPG čili zkapalněného zemního plynu, který se dováží hlavně z USA a Norska. Pak je to využití biomasy. Z mého pohledu ale biomasa není dostatečnou náhradou sama o sobě. A třetí alternativou je zvyšování podílů obnovitelných zdrojů energie. O čem EU nemluví, jelikož jde na evropské úrovni o kontroverzní téma, je jaderná energetika a ještě kontroverznější téma je odložení phase outu uhlí.

Nestálo by to za zvážení?

Uhlí je fantom energetiky. Je to velmi nepopulární zdroj a ano, je velmi špinavý. Otázkou zůstává, o kolik je plyn ekologičtější zdroj než uhlí, pokud započítáte i jeho těžbu a transport. Phase out uhlí byl stanoven jako signál veřejnosti. Fakticky, z hlediska emisí, relevance nahrazení uhlí plynem možná není tak velká, takže se situace o moc nevylepší. Druhá věc je, že phase out uhlí možná nastane ještě dřív, s nynější cenou emisních povolenek. Staré uhelné elektrárny, které vypouštějí hodně emisí, nebudou konkurenceschopné, protože budou muset platit šílené sumy peněz za platby na emisní povolenky.

Nestálo by tedy za to zamyslet se nad růstem cen povolenek? Neškrtí průmysl?

Samozřejmě pro průmysl je to velké sousto. Před nějakými deseti lety byla cena na deseti eurech, dnes se pohybuje mezi 85 a 100 eury, což je extrémní. Určitě by stálo za to se zamyslet, jakou roli v tom hraje spekulace a jestli je nějaký způsob, jak ji omezit, aby nepřinášela negativní dopady. Protože všechny podniky, které jsou v tom systému zapojené, nějakým způsobem spekulují na růst. Když očekávají, že příští rok bude cena nižší, nebudou si jich letos kupovat moc, když očekávají, že příští rok cena poroste, tak si jich nakoupí hodně. Takže by určitě stálo za to se zamyslet nad tím, jestli to nějakým způsobem neomezit. Jestli nahrazovat systém jako takový, tedy tržní systém, kdy jsou na trhu povolenky na všechny možné emise, které účastníci mohou emitovat, tak z mého pohledu ne. Tržní systém funguje nejefektivněji.

A pokud cena povolenek neklesne?

V tuto chvíli se bavíme o ceně povolenky nějakých 80 eur. My jsme počítali, jak dlouho by na to vydělávaly některé české podniky z těžkého průmyslu. Dostali jsme se na to, že by potřebovaly asi třicet let svých zisků na to, aby financovaly jeden rok svých povolenek. Takže pro ně by nákup všech povolenek byl v této situaci likvidační. Průmyslové podniky dostávají v tuto chvíli povolenky zdarma, ale budou muset svoji výrobu dekarbonizovat, aby přežily, protože povolenky zdarma se budou v řádu několika let vyřazovat. Také budou potřebovat CBAM, což je uhlíkové clo na vstupu do EU, kdy také importéři budou muset nakupovat povolenky, aby se vyrovnal trh. Bez dekarbonizace těžkého průmyslu to ale nepůjde. Nicméně technologie, které jsou nyní k dispozici, nejsou v komerční fázi využití a jsou velice finančně náročné. Na průmysl tak v příštích pěti letech bude v tomto opravdu velký tlak.

Nehrozí, že místo toho, aby se průmysl dekarbonizoval, odstěhuje se do zemí, kde není taková regulace?

Ano, to je velice reálné riziko. Například české ocelárny mají čtyři až pět milionů tun emisí. Na každou tunu emisí musíte nakoupit povolenku za 80 eur, tak v tu chvíli jste na nějakých 400 milionech eur jenom za povolenky, a to pominu ještě dražší energie kvůli obnovitelným zdrojům. Pokud budete vržen na trh v konkurenci výrobců, kteří nemusejí platit tuto extrémní částku peněz, nemáte šanci konkurovat. Nikdo by si to od vás za tu cenu nevzal. Teď se nebavíme o byznysu mezi zákazníky a podniky, kdy můžete motivovat své zákazníky, aby nakupovali zeleně a pomohli planetě. Toto je byznys mezi podniky a ten funguje na jiných úrovních. Kdybyste chtěl přesvědčit Skansku, aby stavěla z vašeho cementu, protože je zelený, ta altruistická motivace nikdy nebude příliš silná. Proto jsou potřeba ochranná opatření, jako je uhlíkové clo, a dekarbonizace výroby.

Nenaráží tlak na dekarbonizaci také na technické limity? Například autovýrobci si stěžují na novou normu E7, o které tvrdí, že není možné jí technicky dosáhnout.

Já nejlépe rozumím těžkému průmyslu a tam jsou ty technické limity zásadní. Když se bavíme o těžkém průmyslu, tak je to zejména výroba oceli, cementu a chemikálií. V případě oceli jsou technologie v určité míře k dispozici, přičemž většina je ve fázi před masovým použitím. Již běží nějaké fabriky na výrobu zelené oceli kompletně bez emisí, ale ty jsou nyní v menším měřítku. Na to, aby měly nějaký dopad, budou muset být desetinásobně až stonásobně větší, opravdu se bavíme v tuto chvíli o malých objektech. Ta první byla spuštěna ve Švédsku v roce 2021, tedy loni. Ocel má ještě nějaké jiné možnosti, třeba zachytávání uhlíku, kdy jediné, co byste udělal, je, že byste ke komínům dodal nějaké zařízení, které bude zachytávat oxid uhličitý.

A v případě cementu?

Když se bavíme o cementu, tam je situace ještě problematičtější, protože tam není jiná alternativa než zachycení uhlíku. V tuto chvíli, když vyrábíte cement, emise vznikají buď tím, že vezmete uhlí, hodíte ho do pece, abyste primární surovinu zahřáli, a uhlí spálíte. Nebo, a to je daleko problematičtější, vznikají tím, že vy musíte primární surovinu, se kterou pracujete, nějakým způsobem upravit, aby vyhovovala vašim potřebám, a tím vzniká chemická reakce, která jako taková sama způsobuje emise. Takže když budu mluvit o případu cementu, ten vzniká z uhličitanu vápenatého; a vy ho musíte zpracovat tak, aby vám z toho vznikl slínek. V té reakci je jedním produktem slínek a druhým oxid uhličitý. A tato reakce je v tuto chvíli nenahraditelná. Jsou nějaké výzkumné projekty, že se bude vyrábět cement pomocí bakterií, ale ty jsou v první výzkumné fázi, absolutně se tedy nemůžeme bavit o industriálním použití v příštích minimálně deseti letech, s největší pravděpodobností ještě déle. Tuto reakci nemůžete nahradit a jediný způsob, jak se zbavit emisí z této reakce, je zachytit uhlík, který z toho vznikne.

Zachytávání uhlíku je ale také nevyzkoušená technologie.

Ona to není nová technologie. V Americe využívají ukládání uhlíku už asi padesát let. Vždy to bylo používáno v těžbě ropy. Když máte ropný vrt, tak abyste ho využili celý, natlačíte do něj oxid uhličitý a ten vytlačí zbytek ropy. Takže to je technologie, která funguje již dekády. Nicméně jako způsob uložení emisí se nikdy nepoužívala. Třeba v EU je ještě v plenkách. V tuto chvíli, pokud máte oxid uhličitý, máte dvě možnosti, co s ním. Buď ho nějak využít, nebo ho nějak uložit. Ukládání uhlíku však naráží na negativní předsudky. Je velmi negativně chápáno veřejností a z mého pohledu je to nepodloženě. Také je to hrozně nebezpečné. My si v tuto chvíli absolutně nemůžeme dovolit vyloučit žádnou technologii, aniž bychom přesně věděli, proč to děláme. Abychom bojovali proti globálnímu oteplování, musíme využít všechny možnosti.

O zachytávání uhlíku se ale příliš nemluví. Jaké jsou tedy hlavní námitky a jaké jsou protiargumenty?

Když uhlík zachytíte, můžete ho využít pro produkci jiných paliv nebo chemických výrobků, což zní skvěle. Vezmete CO2, který vám škodí, a vyrobíte něco, co vám pomáhá. Problém je, že uhlík je v nějakém cyklu a vy tímto akorát prodloužíte cyklus. Vezmete uhlík, který chytíte v cementárně, a vyrobíte z něj metan, a když ho spálíte, zase vám vznikne oxid uhličitý a zase vám to unikne do atmosféry. Jediný způsob, jak uzavřít tento cyklus, je natlačit ho zpátky pod zem. Nicméně rizika, která jsou technologii ukládání uhlíku často vyčítána, jsou, že to bude unikat nebo že to nějakým způsobem exploduje.

Oxid uhličitý přece není výbušný plyn.

Přesně tak, nebezpečí exploze doopravdy nehrozí. A třetí námitka, která mi přijde úplně nejbizarnější, je, že to není udržitelné. Přesně naopak, je to jediné udržitelné řešení. To je přesně uzavření cyklu uhlíku. Když ho vyndáte ze země a máte ho nahoře, může být v lesích a může být ve vzduchu. Udržitelné je, aby výsledná balance reakce byla nulová. To znamená, že když ho vyndáte ze země, tak ho dáte zpátky.

Dává ale toto zachytávání smysl? Zní to jako obří a drahý projekt.

Ptal jste se na riziko, když budeme dovážet z jiných regionů. Tak to je ohromný problém, protože EU se snaží nějakým způsobem vlastní ekonomiku udělat více udržitelnou. To znamená, že na ni klade nějaké regulace, povolenky atd. Pokud kvůli povolenkám a podobným věcem zkrachují podniky, které jsou tady, tak se zboží bude vyrábět v jiných regionech, kde máme zaprvé daleko menší kontrolu nad tím, jaké emise způsobuje, a zadruhé to s velkou pravděpodobností bude daleko méně udržitelná výroba, než jakou už nyní máme v EU. Nejudržitelnější těžký průmysl na světě je v EU. V případě, že by zkrachoval, máme už jenom horší alternativy. Takže my se snažíme zvýšit udržitelnost, a naopak ji zhoršíme. My se musíme bránit tomu, abychom dováželi cement z jiných regionů. Jak jsem mluvil o třech rizicích ukládání uhlíku, argument neudržitelnosti z mého pohledu vůbec nedává smysl. Zároveň strach, že plyn bude unikat. Úložiště jako takové musí být tak konstrukčně postavené, že toto riziko je minimální. A jak říkáte vy sám, když ten plyn unikne, není to exploze, neumírají na to lidé, akorát to, co jste vzal a uložil, vám unikne zase zpátky a vy jste vyhodil peníze do vzduchu. Ale to riziko, že unikne celé úložiště, je minimální. Když to shrnu, tak z mého pohledu ukládání uhlíku je velmi slibná technologie, kterou musíme umět využívat.

Můžeme si to ale dovolit?

Otázka ceny není otázka za milion korun, ale za několik miliard eur. Když se bavíme o dekarbonizačních technologiích v různých průmyslech, podle některých studií jsou dražší například o 30 %. Řekněte tedy ocelářskému průmyslu, který má marže 2 %, že zvýšíte o 30 % jejich náklady. 30 % je hrozně moc, ale některé odhady mluví až o 100 %. Technologie jsou mladé, takže je nemáme v industriálním rozměru. V tuto chvíli máme malé fabriky a ty jsou samozřejmě drahé. Když postavíte malou fabriku, která vyprodukuje málo oceli, vaše náklady se rozloží pouze na malou produkci. Takže v tuto chvíli jsou náklady samozřejmě extrémní. Jaké budou, až se tyto technologie propracují na větší měřítka, to v tuto chvíli nikdo není schopen odhadnout. Vidíte naprosto relevantní odhady, které mluví o 30 % prodražení, a úplně stejně relevantní odhady, které mluví o 100 %. Důležité je nezanevřít na žádnou z technologií, nepreferovat žádnou a nabízet dotace a financování těm technologiím, které mají největší ekonomickou životaschopnost. A to je klíčové. V tuto chvíli se nebavíme o jedné technologii, která nás zachrání. Co se týče automobilů, tam je docela jednoduchá situace, buď elektřina, nebo vodík. O moc víc alternativ tam není. Když se ale bavíme o průmyslu, například v případě oceli jsou alternativy vodík, zachytávání uhlíku, elektrická pec, zemní plyn. Když se bavíme o cementu, tak kompletní dekarbonizace je možná pouze pomocí zachytávání uhlíku. Ten mix technologií je hrozně široký a my nejsme schopni říct, která je lepší. Respektive ono to ani nejde. Nelze určit, že všechna ocel se bude vyrábět jedním nebo druhým způsobem. Jedné fabrice se bude hodit zachytávat uhlík a dávat ho do podzemí, protože stojí někde, kde je možné ten uhlík ukládat. Jiná fabrika vám stojí na místě, kde je hodně velký potenciál vodní energie, takže ta bude pravděpodobně využívat elektrické pece nebo vyrábět vlastní vodík. Pro cementárny to platí stejně.

Obejde se to bez státní pomoci?

Ano, ale neobejde se to bez veřejného financování. Takže stát nemusí být tím, kdo dodává dotaci, může to být EU. Respektive z mého pohledu to musí být EU. Jestli se ptáte, zda je to možné financovat čistě ze soukromých peněz, tak není. Bylo by to velice náročné a pomalé.