Pozornost věnovaná svátečním prezidentským promluvám bývá dosti nadměrná – bez ohledu na to, kdo zrovna úřad hlavy státu zastává. Poslední dny roku ze zpravodajského hlediska nebývají zrovna výživné, produkce článků ale musí běžet dál. Člověk bere, co je, prezident promluvil, pišme o tom. Může tím vzniknout jakási pokřivená zpětná vazba.

Přemrštěná pozornost, kterou média z nouze prezidentským vánočním a novoročním projevům věnují, může v těch prezidentech vyvolat klamný dojem, že ta vystoupení jsou skutečně významná, potenciálně třeba i historicky.

No. Výsledný dojem moc burcující ani inspirativní nebyl. Z prezidentova vánočního poselství vyšel jakýsi referát předsedy dozorčí rady podniku jménem Česká republika, bilance nezdarů a „výzev“. Miloš Zeman se vyjádřil k tématům, o nichž se (nejenom) v téhle zemi debatuje pořád dokola, v médiích a na sociálních sítích, snad i v hospodách. Očkování. Green Deal. Imigrace. Terorismus. A samozřejmě taky nějaké prezidentovy osobní libůstky (jeho návrh zrušit veškeré daňové úlevy). Moc to neodpovídalo představě svátečního času jako vybočení z normy, chvíle, kdy se všední běh světa zastaví a člověk se třeba díky tomu otevře něčemu jinému. Jako kdyby bylo potřeba nepolevit, nevybočit, protáhnout si každodenní názorové střety i do Vánoc.

A možná právě v tomhle – ne v konkrétních prezidentových představách a tezích – bylo Zemanovo vánoční poselství výstižné, možná bezděčně zachytilo momentální stav českého ducha. Také díky prezidentově znavené dikci (i Miloš Zeman má za sebou obtížný rok), která zesílila jaksi korporátní dojem z jeho projevu – podobného referátu a předneseného z povinnosti.

Výraz adekvátní ovzduší ve znavené zemi, v níž i názorové střety po tolika opakováních mohou působit setrvačně a ohraně. Ale nějak se nedaří dát si od nich aspoň na chvíli pauzu. Nakonec i reakce na prezidentův projev působily znaveně, jako slova vyřčená z povinnosti. Jako kdyby hrozilo něco strašného, kdyby se mašina „diskurzu“ na chvilku zastavila.