Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku dal ve čtvrtek za pravdu Rakousku ve sporu s paní E. S., která byla odsouzena k pokutě za výroky o muslimech a proroku Mohamedovi, jež pronesla na semináři, který organizovala v roce 2009.

Žalované výroky se týkaly notoricky známé věci, na niž narazí každý zájemce o islám – že Mohamed měl manželku Ajšu, s níž se oženil, když jí bylo šest let, a v devíti letech s ní měl sexuální styk. Byly zasazeny do společenského kontextu:

Jeden z největších problémů, kterým nyní čelíme, je, že Mohamed je viděn jako ideální muž, dokonalá lidská bytost, dokonalý muslim. Takže nejvyšším přikázáním pro muslima je napodobovat Mohameda, žít jeho život. To neodpovídá našim společenským standardům a zákonům. Protože byl válečník, měl mnoho žen, abychom tak řekli, rád to dělal s dětmi.

Odsouzená taky na semináři vzpomínala, jak diskutovala se svou sestrou o tom, zda je možné Mohameda veřejně označit za pedofila:

Šestapadesátiletý a šestiletá? Jak to nazveš? Dej mi příklad. Jak jinak tomu řekneme než pedofilie?

Čtenář je v pokušení rozsudek odepsat, jakmile začne číst shrnutí faktů případu, kde se hned zkraje dozví, že odsouzená „vedla semináře ve vzdělávacím institutu pravicové Svobodné strany (Bildungsinstitut der Freiheitlichen Partei Österreichs)“. Uvádí štrasburský soud pozici na pravolevé ose politického spektra u každé politické strany, která se v jeho dokumentech ocitne? Anebo to máme vnímat tak, že ta charakteristika je nějak podstatná pro právní posouzení případu?

Rakousko skutečně má v trestním právu článek 188, který trestá pomluvy a urážky osob a předmětů, jež jsou předmětem náboženského uctívání, a článek 283, který trestá „povzbuzování k nenávisti“ a mezi chráněné kategorie zahrnuje i církve nebo skupiny věřících.

Při posuzování se zkoumá konkurující zájem na pochopitelně rovněž zákonně zaručené svobodě projevu. Je nicméně zřejmé, že mít u nás zákony a soudy jako v Rakousku, sedí tu už možná desítky lidí. Anebo ne, jen jeden nebo dva, oni by si ostatní už dali pozor.

V rekapitulaci případu od štrasburského soudu ovšem narazíme na několik pozoruhodných, a lze říci dokonce zábavných míst. Rakouské soudy totiž řešily pravdivost výroků odsouzené. Už z toho je zřejmé, že svobodu projevu před sebou jako prioritu rozhodně neměly. Klonily se k nejméně příznivé interpretaci pro odsouzenou, když například trvaly na tom, že pedofilie je výhradní sexuální orientace na děti, a odmítaly obhajobu odsouzené, že v každodenní řeči je význam toho pojmu širší. Soudy evidentně přecházely do role advokáta islámu: „Soud konstatoval, že dětská manželství nebyla totéž co pedofilie a neobjevovala se jen v islámu, ale bývala rozšířená v evropských vládnoucích dynastiích,“ čteme například. Anebo k tomu, že Mohamed měl s Ajšou sexuální styk v jejích devíti letech, dodaly, že „manželství trvalo až do Prorokovy smrti, kdy už Ajša dovršila osmnáctý rok, a tudíž překročila věk puberty“.

Je to jistě jeden možný výklad zákona, výklad, který přisuzuje svobodě projevu minimální hodnotu a právu nebýt obtěžován názory druhých na to, co je nám drahé, maximální. A není to, zdůrazněme, nějaký progresivistický výmysl, nějaká novota, již si vynutili bojovníci proti islamofobii. Je to paradoxně naopak aplikace tradičních norem z dob, kdy náboženství bylo chráněno před kritikou více než dnes. V jiném rozsudku ještě v roce 1996 štrasburský soud „podržel“ britský zákon proti svatokrádeži a stejně tak dal za pravdu Rakousku, když v roce 1985 zabránilo promítání „svatokrádežného“ prvokřesťanského filmu.

Pro dnešní dobu je zajímavé něco jiného. Rakouský článek 188 mluví o ochraně předmětů či osob, jež jsou „předmětem uctívání církve nebo náboženského společenství etablovaného v zemi“. Po staletí si nikdo neuměl představit, že by to mohl být islám. Jak starší rakouský, tak britský případ se týkaly křesťanství. Najednou je „etablovaným náboženstvím“ i islám a agilně, agilněji než křesťanství, se stará o svou nedotknutelnost. Ke stíhání paní E. S. došlo tak, že někdo na její seminář zašel a udal ji.

Členem novodobé Rady Evropy ovšem absurdně je i Turecko, které pochopitelně trestá urážky islámu po svém. A s tím se musí štrasburský soud nejen vypořádat, ale může pak i citovat rozsudky z tureckých případů v judikatuře. Jestliže například Turecko zakázalo jistý román za svatokrádež „vůči Bohu, náboženství, Prorokovi a Svaté knize“, tak to prostě je způsob, jak dělají věci v Turecku. Ale když pak štrasburský soud tento akt cenzury nejen schválil, ale ještě na něj podpůrně odkazuje, aby zdůvodnil odsouzení paní E. S., jsme tam, kde jsme chtěli být?

Modernímu liberálovi, který nad tím pokrčí rameny jakožto nad přirozeným důsledkem zpestření života na našem kontinentě, je možné připomenout jednu věc: u nás bylo podáno trestní oznámení na brněnské protikřesťanské představení režiséra Olivera Frljiče Naše násilí a vaše násilí. V Polsku dokonce bylo zahájeno vyšetřování jeho varšavské produkce inscenace Prokletí, což bylo prezentováno jako další ukázka iliberálnosti polské zpátečnické vlády. Kdyby to vyšetřování dotáhli až k rozsudku, jste si jistí, že by odsouzené zachránil štrasburský soud?