Kontrola bezúhonnosti čili background check je od roku 1998 jedním z mechanismů, kterými se USA snaží bránit tomu, aby si zločinci kupovali zbraně v běžných obchodech. Příslušná služba (NICS) provozovaná federálními úřady je dostupná i telefonicky a elektronicky. Jelikož je to jediné místo, kde se v rámci americké federace sbíhají nitky retailového obchodu se zbraněmi, používá se počet provedených kontrol k hrubému odhadu toho, kolik zbraní si Američané kupují.

Jde jen o transakce běžných občanů, ozbrojování státních agentur probíhá zcela jinak. Ve světě klesajícího HDP a hrozících kolapsů firem, kterým ubývají zakázky, může mít aspoň jeden průmyslový sektor radost. Rok 2020 je v USA zatím z hlediska prodejů zbraní rekordní a křivka zatím nikterak neklesá. Naopak, v červnu 2020 bylo dosaženo dalšího rekordu, skoro čtyři miliony kontrol během třiceti dní. Konjunktura v oboru osobního ozbrojování tedy trvá.

Čerstvě nakoupených zbraní je přitom pravděpodobně ještě víc. V některých státech totiž držitelé místních licencí ke skrytému nošení zbraní (Concealed Carry, přibližný ekvivalent českého zbrojního průkazu skupiny E) nemusejí při nákupu nové zbraně další kontrolu podstupovat, kromě toho se provádí jen jedna kontrola při nákupu více zbraní naráz. Sečteme-li všechny kontroly provedené od 1. ledna 2020, můžeme odhadnout, že ve Spojených státech se za letošek prodalo do civilních rukou asi dvacet milionů zbraní.

Posun doprava

Kulturní válka, která zuří v americké společnosti a přelévá se do zbytku západního světa, je většinou konzervativců vnímána jako ústupový boj před čím dál sebevědomější a průraznější progresivní levicí. Na mnoha pomyslných bojištích je to pravda, ale v případě držení a nošení zbraní slavila úspěch naopak pravice. Společenská norma ve většině USA je teď zcela jinde, než kde byla ještě za prezidenta Reagana.

Těžko dnes vůbec věřit tomu, že právě Ronald Reagan podepsal svého času zákony zpřísňující držení zbraní. Dnešní Republikánská strana by kandidáta, který by jen naznačoval ochotu k takovému kroku, určitě do boje o Bílý dům nevyslala. Demokraté jsou vůči restrikcím držení zbraní tradičně vstřícnější, ale na představy o skutečně razantních změnách zákonů už, zdá se, také rezignovali.

Rozdíly uvnitř Ameriky jsou pořád ještě značné, což je dáno i tím, že zbraně mají v různých částech země různé použití. Zaslechnete-li palbu na ulici v Baltimoru či Washingtonu, znamená to nejspíš, že právě zemřel člověk. Totéž ve venkovském Texasu je spíš znamením, že někdo právě potkal na svém pozemku jedovatého hada nebo smečku kojotů. Rurální oblasti USA si s držením a nošením zbraní tradičně rozumějí nejlépe, na opačném pólu bývají velká města. Je to dáno i možnostmi místních policejních sborů. V řídce osídlené krajině musejí lidé spoléhat hlavně sami na sebe. Možná i to je důvodem, proč nyní prodeje zbraní tolik vzrostly. Heslo Defund the Police (Seberte peníze policii) a plány na úplnou reorganizaci policejních sborů, které doprovázejí požadavky hnutí BLM, vyvolávají u některých občanů obavu z toho, jak bude ochrana veřejného pořádku vypadat poté. A jednou z možných odpovědí je nespoléhat při zajištění svého bezpečí na stát.

Nezmapovaná civilní armáda

Druhý dodatek americké ústavy, který chrání právo na držení a nošení zbraní, hovoří o „dobře regulované milici“. Jako všechny právní texty i on byl podroben nekonečnému rozpitvávání, analyzování a výkladům, které místy připomínají spíš překrucování. Jeho aktuální právně závazný význam je utvářen hlavně rozsudky Nejvyššího soudu z posledních desetiletí.

Zpočátku existence USA se považovalo za normální, že řadový občan může disponovat stejnými zbraněmi jako státní ozbrojené složky včetně námořnictva. Důležité to bylo zejména pro obchodní lodě, které byly na nepříliš bezpečných mořích stále ještě vystaveny možným útokům pirátů a jiných hrdlořezů. Ústava Spojených států dokonce umožňuje „outsourcovat“ válečné aktivity soukromníkům pomocí takzvaných letters of marque and reprisal, což jsou v podstatě korzárské listy. V praxi už se toto ustanovení po několik generací nepoužívá, protože s korzáry bylo víc problémů než s nepřítelem. Ale je z něho patrné, jak původní filozofie držení a nošení zbraní vypadala.

Současná legislativa je – s požehnáním Nejvyššího soudu – výrazně tvrdší. Novou automatickou zbraň (takovou, která je schopna střílet dávkou na jedno zmáčknutí spouště) už si legálně ani v USA nekoupíte, což je důsledkem právě Reaganova zákona z roku 1986. K prodeji je pouze několik set tisíc automatů starších, a to za velmi vysoké ceny. Dostupné jsou naopak zbraně, a to i ty vojenské, upravené pro poloautomatickou střelbu (jeden stisk spouště znamená jeden výstřel a samonabití dalšího náboje), i když s různými omezeními na maximální velikost zásobníku.

Jedna věc se ovšem od minulého století výrazně změnila. Zbraně se staly podstatně cenově dostupnějšími. V poměru k běžnému příjmu cena pistole či pušky za poslední dvě generace podstatným způsobem klesla, přičemž kvalita výrobků je spíš lepší než dřív. Američané přitom zdaleka nekupují jen tradiční modely jako Remington či Smith & Wesson. Velkým hráčem na trhu s krátkými zbraněmi se stal i rakouský Glock.

I při ozbrojování – jako ve všem – existují společenské rozdíly, které se navíc v tomto případě nedají solidně zmapovat. Je patrné, že zbraňoví nadšenci (gun enthusiasts) tvoří nezanedbatelné množství kupujících a vzhledem k tomu, že zbraně jsou dnes skutečně levnější než dřív, je sběratelství méně finančně náročným koníčkem. Počet zbraní držených civilisty v USA se odhaduje na 400 milionů, což je skoro polovina civilního arzenálu celého světa. Vzhledem k nerovnoměrnosti zájmu o nákup zbraní je ale zajímavá otázka, kolik procent Američanů vlastně zbraně má.

Na tuto otázku neexistuje spolehlivá odpověď, existují jen modely založené na nepřímých ukazatelích, jako je například počet odběratelů časopisu Guns & Ammo. Z těchto modelů plyne, že v obrovských a liduprázdných státech, jako jsou obě Dakoty a Montana, je domácností se zbraněmi víc než polovina, kdežto tradičně demokratické bašty – Kalifornie, New Jersey, New York, Havaj – jich mají podstatně méně, i pod deset procent. Ženy mají méně zbraní než muži, obyvatelé velkoměst mají méně zbraní než venkované, příznivci Demokratické strany méně než republikáni, obyvatelé Nové Anglie méně než jižané. Zdá se, že stereotypy v tomto případě docela odpovídají realitě.

V čem stereotypy neodpovídají? Zejména v souvislosti počtu držených zbraní a množství spáchaných násilných trestných činů. Poněkud arogantní evropská představa Ameriky jako země, ve které se slabomyslní vesničané provrtávají kulemi za nedání přednosti v jízdě, je naprosto scestná. Mezi mírou držení zbraní a množstvím zabitých či zraněných lidí neexistuje žádná jednoduchá statistická korelace. Studium souvislostí mezi počtem zbraní v rukou civilního obyvatelstva a násilnou trestnou činností je ohromně zamořeno politickými souvislostmi. Které odborné studie byly provedeny poctivě a které se snahou dojít k předem stanoveným závěrům, je těžké říci, ale zároveň je patrné, že i drobné změny metodologie vedou k razantně jiným výsledkům. Násilná kriminalita se silně koncentruje v ghettech, zejména na hranicích teritorií ovládaných jednotlivými gangy. Mimo tyto oblasti ubývá zločinů a větší roli ve statistikách mrtvých začínají hrát sebevraždy. I ty lze exaktně spočítat, ale smyje se tím rozdíl mezi třicátníkem, který podlehl náhlému impulzu a zabil se zbraní, kterou měl po ruce, a osmdesátníkem, kterému v nemocnici řekli, že jeho rakovina je v posledním stadiu, a který si zkrátil nevyhnutelné utrpení. Z hlediska statistiky je lze oba přiřadit do kategorie gun deaths, ale lidský rozměr jejich příběhů je naprosto jiný, o dopadu na společnost nemluvě.

Rok 2020 je teprve za polovinou a bude zajímavé sledovat, jak se prodeje zbraní vyvíjejí. Předchozí špičky v prodejích byly dosaženy při zvolení Baracka Obamy prezidentem. Případné vítězství Joea Bidena by mohlo mít podobný efekt. Demokraté si s sebou nesou pověst zabavovačů zbraní a Biden při své kampani v primárkách nějaká omezení skutečně sliboval. Ale v zemi, která už dohromady vlastní skoro půl miliardy zbraní, není reálný žádný masově konfiskační scénář po britském vzoru. To byla ostatně věc, kterou svého času příznivci držení zbraní pochopili dobře: znormalizujte něco mezi širokou populací a stane se v podstatě nemožným to shůry zakázat. Čím většího množství lidí se nějaký nový zákon týká, tím méně snadné je protlačit nenápadně nějaká omezení.

Ústavní dodatek o držení zbraní je ovšem až druhý v pořadí. Ten první chrání svobodu slova a tisku. Možná i ten už by si zasloužil nějakou protiofenzivu. Čím víc lidí má odvahu mluvit a psát, tím těžší bývá je umlčet.