Část amerického Twitteru koncem minulého týdne žila příběhem Fredericka Josepha, který svoje vyprávění doprovodil výmluvnými obrázky a videem. Ve společnosti své snoubenky a osmiletého bratra si vyjel orazit, měl v úmyslu strávit s blízkými společný čas a v ústraní pracovat. Konkrétní podoba toho ústraní ho ovšem poněkud rozhodila. Na Airbnb si vybral domek k pronajmutí - na snímcích působil jako prostě zařízené idylické místo v lůně přírody.

Trochu ho zneklidnila už cesta - autem míjel řadu neobydlených domů v různých stadiích rozkladu. Pronajímaná nemovitost ovšem působila obyvatelně, ani fotografie idylického okolí nelhaly. S tím prostým zařízením se to ale ukázalo složitější. Něco napověděla už kozlí lebka nad dveřmi. Ve vnitřních prostorách pak skupina objevila různé prvky poněkud temnějšího dekoru - figurku ženy kopulující se zvířetem, různé podivné sošky a fotky dravých zvířat, korunu tomu nasadila soška démona Bafometa, kterou našli schovanou za plastovým pytlem s ostatky většího ptáka, určenými pro pozdější vycpání. Na podlaze viděli značky, o nichž usoudili, že jsou rituální povahy. Hosté nikterak překvapivě došli k závěru, že si najali příbytek uctívače ďábla a že tam pobývat nechtějí. Po Airbnb se Joseph domáhal vrácení peněz, neuspěl. Proto ta stížnost. Reakce na ni byla bouřlivá. Hodně lidí Josephovo video sdílelo čistě kvůli jeho bizarnosti. Část uživatelů ale začala seriózně (dá-li se to tak říct) rozebírat otázku, jestli se člověk nedopouští předsudečného jednání, když nechce trávit pár dní dovolené v domě, kde se uctívá ďábel a pěstuje černá magie (nebo co se na tom místě děje). Nemálo uživatelů vytýkalo Josephovi necitlivost a nepochopení ve vztahu k uctívačům ďábla, kteří jsou přece mírní a inteligentní lidé, velcí humanisté; implicitní nechuť, již vůči nim projevil, se musila dotknout křehkých citů těch jemných dušiček... Sám musím zpozdile přiznat, že by se mi mezi Bafometem a označkovaným místem pro rituální oběti nespalo zrovna dobře a v mezích možností bych se tomu raději vyhnul. Dá se ale čekat, že podobných kauz bude spíš přibývat a nemusejí v nich nutně figurovat satanisté. Při míře averze, která mezi lidmi z protichůdných názorových táborů existuje, se dá čekat, že uživatelé „sdílené ekonomiky“ budou čím dál nedůtklivěji reagovat na zjištění, že člověk, u něhož si něco krátkodobě pronajímají, patří k „těm druhým“.

Občas - vlastně ne úplně zřídka - člověk na sítích narazí na skutečné poučení. Dost často ho může vést k utvrzení v tom, že pod sluncem toho moc nového není, všechno už tady v nějaké formě bylo. Jeden si například čte o hádkách a vůbec konfliktech mezi „rouškaři“ a vzpurnými „protirouškaři“, které zvlášť ve Státech místy nabývají fyzických dimenzí. A pak se od poučené uživatelky dozví o newyorských „slamákových bouřích“ v roce 1922. Od gentlemana se v těch časech očekávalo, že bude nosit klobouk. V létě pak bylo přípustno nahradit obvyklou pokrývku hlavy kloboukem slaměným. Existovalo nepsané pravidlo, podle něhož bylo záhodno k určitému datu - nejdřív k prvnímu, nejpozději k patnáctému září - slamák odložit a vrátit se k obvyklé hučce. V roce 1922 začaly v neworských ulicích řádit tlupy mladíků, rozdupávajících slamáky pánům, kteří si klobouky včas nevyměnili, došlo i na rvačky, bouře to byly vskutku masivní, město zčásti paralyzovaly. Výrostkové si pro ten účel vyrobili speciální hole s háčkem na konci, aby se jim klobouky z hlav „provinilců“ strhávaly snadno. S menší intenzitou se podobné bouře opakovaly i v dalších letech. Vymizely až potom, co se ve slamáku „po termínu“ nechal vyfotografovat prezident Calvin Coolidge. Lidé si asi vždycky najdou důvod začít trochu blbnout a ospravedlnit si to nějakým třeba bizarním – „vyšším principem“ (nedomnívám se, že by motivem k řádění těch dávných teenagerů bylo uražené estetické cítění). Zároveň mohla připomínka kloboukové války v někom vyvolat i nostalgii po dobách, kdy se od člověka očekávalo, že bude mít styl.