Před dvěma týdny papež František navštívil Kanadu. Šlo o šestidenní cestu za pokáním. Hlava katolické církve se přijela omluvil za útrapy, mučení a zabití, jež musely vytrpět děti kanadských indiánů v takzvaných rezidenčních školách. To byly internátní školy zřízené vládou a provozované církvemi, zhruba polovinu z nich měli na starost právě katolíci. Děti do těchto škol byly odvlékány násilím, aby tam byly násilně asimilovány do většinové bílé společnosti. Metody byly velmi drastické. Existují svědectví o dětech hozených do pecí, pověšených ve stodolách, zavřených ve sklepech a mučených elektřinou. Ty, které nepřežily, byly tajně pohřbeny a již o nich nikdy nikdo neslyšel. Byla to „kulturní genocida“. „Chci vám říci, jak moc mě to mrzí, a poprosit vás o odpuštění za zlo, kterého se dopustilo nemálo katolíků, kteří přispěli k politice kulturní asimilace a oklešťování v těchto školách,“ prohlásil papež.

Problém je, že téměř nic z výše popsaného není pravda. Zkazky o utrpení na rezidenčních školách jsou přinejlepším notně zveličené a přinejhorším naprosté výmysly.

Nynější hysterie okolo indiánských rezidenčních škol vypukla 27. května 2021, když náčelnice kmene Tk’emlúps te Secwépemc (dříve známého jako Kamloops) Rosanne Casimirová a antropoložka Sarah Beaulieuová oznámily, že nalezly na pozemcích bývalé Kamloopské indiánské rezidenční školy 215 neoznačených hrobů. Cirkus, který se strhl, snad nemá v kanadské historii obdoby.

Zpráva roku?

Dne 30. května kanadský premiér Justin Trudeau nařídil, aby vlajky po celé zemi vlály na půl žerdi na uctění památky „215 dětí, které přišly o život v Kamloopské rezidenční škole“. Prapory zůstaly na půl žerdi téměř pět měsíců. Vytaženy byly teprve po 11. listopadu, tedy Dnu památky válečných padlých, a teprve poté, co to odsouhlasilo Shromáždění prvních národů, organizace sdružující indiánské kmeny. Trudeau také vyhlásil 30. září Dnem národního smutku za ztracené děti. Smuteční atmosféře jaksi ubrala skutečnost, že Trudeau místo účasti na upomínkových akcích vyrazil na dovolenou surfovat. Jako pokání se účastnil další pietní ceremonie 18. října, kde si vytrpěl několik hodin výčitek. Objevení hrobů kanadští šéfredaktoři prohlásili za zprávu roku a fotografie dřevěných křížů, na kterých visí oranžové šatečky na upomínku zabitých dětí, vyhrála cenu World Press Photo.

Některé reakce byly značně temnější. Po celé Kanadě vandalové poničili 68 kostelů, z toho 25 bylo podpáleno. Paradoxně mnoho poničených či zničených kostelů patřilo mezi historické indiánské svatostánky, které místní stále využívali.

Problém je, že nikdo neví, jestli oněch 215 hrobů vůbec existuje. Beaulieuová totiž v Kamloops pomocí georadaru nalezla „215 narušení zeminy“. Teoreticky může jít o hroby, ale toto narušení mohly také vyvolat třeba rostoucí kořeny stromů. Vzhledem k tomu, že na zkoumaném místě byl vysázen jabloňový sad, je to celkem pravděpodobné vysvětlení. Ke cti Beaulieuové slouží, že v prvotní tiskové konferenci na tuto skutečnost upozorňovala. Zdůrazňovala, že nález 215 hrobů nemůže být považován za definitivní, dokud ho nepotvrdí výkopy a forenzní výzkum. Tím se však již nikdo nezabýval. Zdejší indiánský kmen vykopávky odmítá, a tak se nález 215 hrobů stal faktem.

Pro teorii tajného pohřebiště mluví dvě věci. Zaprvé „orální historie“ indiánů, že tam docházelo k pohřbům dětí. Zadruhé nález dětského žebra koncem 90. let a nález dětského zubu z počátku 21. století. Žebro objevil turista a zub se našel při výkopech.

Bez policejních záznamů

Jenže podobné zkazky se šířily o rezidenční škole Mohawk Institute. V roce 2017 na pozemcích bývalé školy proběhl archeologický výzkum, který žádné dětské hroby neobjevil. Navíc 34 podobných narušení zeminy bylo hlášeno z pozemků nemocnice Charles Camsell Hospital v Edmontonu. Ta dřív sloužila hlavně indiánům a v tomto případě „orální historie“ tvrdila, že tam docházelo k tajným pohřbům. Co se týče žebra v Kamloops, neexistují o něm policejní záznamy; že by policie mávla rukou nad objevením dětského žebra, je nepravděpodobné.

V blízkosti bývalé rezidenční školy v Marievalu v provincii Saskatchewan bylo doopravdy objeveno 751 neoznačených hrobů, jenže se ukázalo, že to byl starý obecní hřbitov, ze kterého byly odstraněny náhrobky v 60. letech minulého století. Nadějně vypadalo také objevení 182 neoznačených hrobů u rezidenční školy v Cranbrooku v Britské Columbii. Jenže tyto hroby byly nalezeny na stále aktivním hřbitově. Původně byly označeny pouze dřevěnými kříži, které uhnily. Místní potvrdili, že o těchto „nalezených“ hrobech dobře vědí. Dosud tedy nebyl nalezen jeden jediný hrob dítěte, o kterém by se dalo prohlásit, že bylo naschvál zabito v systému rezidenčních škol.

První rezidenční školy začaly být zřizovány v první polovině 19. století, často na žádost samotných indiánských kmenů, které chtěly, aby se i jejich dětem dostalo kvalitního vzdělání. V roce 1876 dozor a financování převzala kanadská federální vláda a v roce 1894 byla i indiánským dětem nařízena povinná školní docházka. Do rezidenčních škol však chodily pouze v případě, že v jejich okolí nestála žádná denní škola. V 70. letech školy začaly být uzavírány, poslední indiánská rezidenční škola zanikla v roce 1997. Jejich počet vyvrcholil v roce 1931, kdy jich bylo aktivních 80. Za víc než stoletou historii fungování systému jím prošlo přes 150 tisíc dětí.

„Nejspíš ten nejlepší systém“

Zhruba do roku 1990 byl systém pokládán za úspěch a důvod ke kanadské pýše. Většina indiánské elity patřila k absolventům těchto škol. Poté, co jejich pověst začala upadat, řada bývalých žáků se ozvala na jejich obranu. Například někdejší náčelnice a komentátorka Cece Hodgsonová-McCauleyová to označila za „lži“. Senátor Len Manchard, první indiánský člen kanadské federální vlády, v pamětech pěl chválu na svůj rok, který strávil na Kamloopské rezidenční škole. „Čtenář možná očekává, že mu povím několik hrůzostrašných příběhů o fyzickém a sexuálním zneužívání na rezidenční škole,“ napsal. „Ale já o žádném případu nevím.“ Náčelník Kamloops Clarence Jules si sice stěžoval na to, že byl trestán, když chtěl mluvit mateřským indiánským jazykem, ale zároveň prohlásil, že to byl „nejspíš ten nejlepší systém, jaký jsme v té době měli“.

Pak v roce 1990 náčelník Phil Fontaine v interview pro kanadskou televizi CBC prohlásil, že byl na své rezidenční škole sexuálně zneužíván. To rozpoutalo proces zpytování svědomí a přehodnocování systému rezidenčních škol, které vyvrcholilo v druhé polovině nultých let. V roce 2005 se liberální vláda dohodla s oběťmi rezidenčních škol a 80 tisícům žadatelů celkově vyplatila dohromady 5 miliard dolarů odškodného. V roce 2008 se konzervativní premiér Stephen Harper veřejně omluvil. Téhož roku vznikl Výbor pro pravdu a usmíření, inspirovaný podobnými organizacemi v Jižní Africe, které měly vést k vyrovnání se s apartheidem. Ten působil do roku 2015 a dospěl k názoru, že systém rezidenčních škol se rovnal „kulturní genocidě“. Ve své závěrečné zprávě výbor dospěl k názoru, že v rezidenčních školách zahynulo 3200 dětí, 32 % z nich nebylo identifikováno a u 49 % nebyla uvedena příčina smrti. Jeden z členů výboru Murray Sinclair však tvrdí, že pravé číslo zemřelých dětí je 15 až 25 tisíc. Tak vznikl pojem „ztracené děti“, jímž se myslí ty, které v systému zmizely a o nichž už nikdo nikdy neslyšel.

Tento závěr má od začátku ostré kritiky, kteří výbor osočují ze špatné práce s prameny. Již v původním seznamu 3200 zabitých jsou zahrnuty děti, které prokazatelně v rezidenčních školách nezemřely. Například jedno usmrtil vlak během letních prázdnin, jedno uhořelo při domácím požáru, další doma zabil padající strom a jedno se utopilo. Mezi uvedenými oběťmi je i Helen Betty Osborneová, zavražděná v roce 1971, v době, kdy do rezidenční školy už dávno nechodila. Při studiu záznamů škol, sčítání lidu, kronik a hlášeních federální policie lze většinu „ztracených dětí“ dohledat. Kritici také upozorňují, že za celou dobu fungování rezidenčních škol neexistuje jediná stížnost rodičů na ztracené dítě či záznam vyšetřování policie o vraždě. Naopak existují záznamy rodičů žádajících stažení dětí ze školy.

Pak je tu obvinění, že indiánské děti byly zahnány do rezidenčních škol proti vůli své i rodičů. To je také mnohem komplikovanější. Dětem mohl stát nařídit navštěvovat rezidenční školu od roku 1920, ale pouze v případě, že nemohly navštěvovat místní denní školu. Dvě třetiny indiánských dětí chodily do normálních denních škol. V praxi i vymáhání povinné školní docházky dost pokulhávalo, odhaduje se, že v roce 1944 do žádné školy nechodilo 40 % indiánských dětí. Ještě v roce 1955 nechodilo do žádné školy 16,02 % indiánských dětí; velmi vysoké číslo na civilizovaný svět.

Ve skutečnosti před rokem 1920 mnoho rezidenčních škol mělo převis přihlášek, i proto, že poskytovaly jistotu ubytování a stravy, a i po roce 1920 rezidenční školy poskytovaly zřejmě kvalitnější vzdělávání než denní indiánské školy, minimálně proto, že děti tam byly víc pod kontrolou, a záškoláctví tak bylo mnohem menší. Jediné děti, umisťované do rezidenčních škol opravdu proti své vůli, byli sirotci a sociální případy, které nemohly být umístěny do širší rodiny. Tato praxe trvala do poloviny šedesátých let. Samozřejmě nelze vyloučit zneužití tohoto systému, také dnes se „sociálka“ dopouští pochybení, ale asi nelze tvrdit, že šlo o nějaký soustavný vládní program odtrhávání indiánských dětí od rodin.

„Zabít indiána v dítěti“

Nemělo by se ovšem sklouznout k druhému extrému a vykreslovat indiánské rezidenční školy jako ideální edukační zařízení. Míra úmrtí v nich byla dvakrát větší než v běžné populaci. Mezi roky 1921 a 1950 v nich umíraly zhruba čtyři děti z tisíce, ve většinové populaci dvě. Většina na tuberkulózu a chřipku. Stísněné prostory, špatná ventilace a vzdálená lékařská léčba přispěly k rychlému šíření těchto nemocí. Od roku 1950 úmrtnost spadla na kanadský průměr, nejspíše díky rozšíření očkování i do rezidenčních škol, které předtím bylo běžné v ostatních kanadských školách. Rovněž jsou zdokumentovány případy týrání a sexuálního zneužívání. Podle jednoho odhadu za celou dobu svého fungování systém zaměstnával 5000 sexuálních predátorů, i když kritici by jistě namítli, že mnoho těchto obvinění by před soudem neobstálo. Mimořádně kontroverzní byl také zákaz (či aspoň nucené omezování) užívání mateřských indiánských jazyků. Výuka ve školách probíhala na základě „evropských“ osnov a jasně vedla děti k začlenění do většinové bělošské společnosti. Právě na tom se zakládá kritika ohledně „kulturní genocidy“. Rezidenční školy prý byly součástí systému, který měl zničit původní indiánskou kulturu a indiány „zcivilizovat“. Systém prý byl založen na hesle Zabít indiána v dítěti, nicméně se nezdá, že by takto byla někdy oficiálně formulována politika vlády, i když v praxi to tak samozřejmě fungovat mohlo. Kritizována je rovněž skutečnost, že často bylo rodičům zabráněno navštěvovat své děti a ty je potom neviděly několik měsíců.

Pravda je, že systém, který trval přes sto let, obsahoval desítky škol po celé Kanadě a prošlo jím přes 150 tisíc dětí, za svou existenci vyprodukoval řadu extrémů. Jistě existovaly špatně řízené školy, kde děti byly týrány a hladověly. Na druhou stranu evidentně řada bývalých žáků na rezidenční školy vzpomíná v dobrém a považují je za nejlepší možné vzdělání, kterého se jim dostalo. Problematika rozhodně není černobílá. Je docela dobře možné, že v průměru byly indiánské rezidenční školy řízeny hůř než školy pro „bílé“. To však neznamená, že šlo o nějaký ďábelský plán likvidace indiánské kultury a fyzické likvidace indiánských dětí. Šílenější zkazky ohledně mučení školáků elektrickým proudem a jejich házení do pecí jsou evidentně výmysly. Také se zatím nepodařilo najít jediný důkaz ohledně tajně pohřbených obětí.

Vzhledem k tomu, že k jisté míře trápení dětí v rezidenčních školách docházelo, je možná i spravedlivé jejich bývalé žáky nějak odškodnit. Kritici však upozorňují, že z indiánského historického utrpení se stal výhodný byznys. Po vítězství ohledně rezidenčních škol se objevily žaloby ohledně zacházení s dětmi v indiánských denních školách a internátech ve městech. Harper se pokoušel bránit u soudu, v roce 2015 však Trudeau souhlasil s mimosoudním vyrovnáním. Kanadu to přišlo na další miliardy dolarů na odškodném. V srpnu 2021 také vláda odsouhlasila 321 milionů dolarů v grantech na výzkum neoznačených indiánských hrobů a v rozpočtu na rok 2022 vyčlenila 275 milionů na „řešení hanebného dědictví rezidenčních škol“. Zároveň je tu snaha o finanční kompenzace od katolické církve.

Kanadské vykoupení nepřijde lacino.