Nevidí se často, aby pravicový premiér musel přesvědčovat své okolí, že není komunista. Přesto britský předseda vlády Boris Johnson ve svém projevu, který přednesl 30. června ve městě Dudley, cítil potřebu zdůraznit, že „není komunista“. Tím však narážky na levicovou ideologii ze strany britských konzervativních politiků nekončí. Michael Gove, ministr pro kancelář kabinetu a kancléř lancasterského vévodství, ve skutečnosti superministr bez portfeje, ve svém proslovu 28. června pro nadaci Ditchley zase citoval italského marxistu Antonia Gramsciho.

Oba řečníci se odkazovali na amerického prezidenta F. D. Roosevelta a jeho plán ekonomické obnovy známý jako Nový úděl. „Pokud to zní jako Nový úděl, tak vše, co mohu říct, je, že to tak má znít a být, neboť to je to, co doba vyžaduje,“ prohlásil Johnson. „FDR dokázal zachránit kapitalismus, obnovit důvěru v demokracii, vlastně i rozšířit její panství, opravit reputaci vlády, nasměrovat svoji zemi na kurz zvyšující se prosperity a rovnosti příležitostí – a umožnil Americe povstat z dekády nebezpečí se systémem a společností, které jí svobodní občané zbytku světa záviděli,“ řekl Gove.

Přihlášení se k odkazu amerického válečného prezidenta sice není tak kontroverzní jako narážky na marxismus, nikdo nezpochybňuje Rooseveltovu zásluhu o vítězství ve druhé světové válce, s Novým údělem je to však složitější. Zvlášť pravicoví ekonomové jsou k němu kritičtí a tvrdí, že jeho podíl na zvládnutí velké hospodářské krize je přinejmenším pochybný. Hlavně byl založen na masivních státních intervencích, což by se straně Margaret Thatcherové mělo příčit.

Konzervativní strana však existuje od roku 1838, po celou dobu je jednou z hlavních britských partají, po dlouhá období u moci. Za tu dobu se proměnila mnohokrát, a to podle hesla Občas se věci musejí změnit, aby zůstaly stejné. Jedno takové přepólování nyní vidíme v přímém přenosu.

K důvodům patří volby v prosinci 2019. V těch se konzervativcům podařilo dobýt takzvanou rudou zeď, jak se říkalo sérii okrsků na anglickém průmyslovém severu, kde lidé po dlouhá desetiletí volili labouristy. Tito voliči jsou často sociálně konzervativní patrioti a ekonomicky levicoví. Právě jejich sociální konzervatismus je odcizil od jejich tradiční strany. Z velké většiny brexitáři měli pocit, že proevropská, sociálně liberální Labouristická strana je zradila. I krajně levicový ekonomický program Jeremyho Corbyna je zklamal. Corbyn nabízel velké projekty, jako je zestátnění železnic a poskytovatelů internetu. Prostý anglický dělník si však nebyl jist, jak mu to reálně pomůže. Navíc Corbyna podezříval, že svoji zemi ve skutečnosti nenávidí. Proto zběhl ke konzervativcům, byl to hlas pro brexit a proti Corbynovi.

To nejsou pouhé domněnky, potvrzuje to i červnová analýza think-tanku The UK in Changing Europe (Spojené království v měnící se Evropě). Ten položil sérii otázek poslancům, řadovým straníkům i voličům. Ukázalo se, že v ekonomických otázkách je typickému voliči blíž Labouristická strana. Taktéž mezi labouristickými voliči a poslanci panuje shoda v ekonomických otázkách, konzervativní poslanci jsou notně napravo i od svých voličů. Například s tvrzením „Platí jeden zákon pro bohaté a další pro chudé“ souhlasilo 5 % konzervativních poslanců a 71 % labouristických. V celkové populaci s tím souhlasilo 73 % dotázaných. „Ve čtyřech z pěti otázek položených v anketě ti voliči, kteří podpořili Konzervativní stranu v roce 2019, mají víc společného s každou sekcí Labouristické strany než s konzervativními členy, aktivisty a poslanci,“ píší autoři studie. Výjimkou je otázka o redistribuci příjmů. Tam je průměrný i konzervativní volič blíž pravici.

V sociálních otázkách jsou konzervativní i labourističtí poslanci liberálnější než průměrný volič i než podporovatelé jejich stran, i když konzervativní politici jsou jim blíž. Dál se ukazuje, že přeběhlíci ke konzervativcům jsou ekonomicky levicovější než členové strany a zároveň patří mezi „nejautoritářštější“ voliče. V sociální sekci přitakávali tvrzením „Pro některé zločiny je trest smrti odpovídající rozsudek“, „Mladí lidé nemají dostatek respektu pro tradiční britské hodnoty“, „Cenzura filmů a časopisů je nutná pro dodržování morálních standardů“, „Lidé, kteří poruší zákon, by měli dostávat tvrdší tresty“ a „Školy by měly učit děti poslouchat autoritu“.

V tomto ohledu začíná konzervativní obrat doleva dávat smysl. Každý z projevů Govea i Johnsona se soustředil na jiné aspekty této mezery mezi Konzervativní stranou a voliči. Gove mluvil o potřebě reformovat státní správu. To může znít jako velká nuda, která nemá s potřebami běžného Brita příliš společného. Jenže britští státní úředníci jsou mocní, seriál Jistě, pane ministře, ve kterém úředník sir Humphrey Appleby neustále sabotuje snažení svého ministra, není daleko od pravdy. Kombinace státní správy, neziskovek, univerzit a veřejnoprávních institucí je na pravici občas označována jako městský liberální „blob“, který zvlášť konzervativním vládám zdárně brání v prosazování politiky. Na to Gove narážel (název blob je jeho výmysl, poprvé tak nazval spolčení odborů, akademiků a lokálních politiků, kteří bránili jeho reformám v době, kdy byl ministrem školství), když prohlásil: „Westminster a Whitehall jsou jako svět za zrcadlem. Vládní úřady si přizpůsobují k obrazu svému, jsou ovlivňovány think-tanky a lobbisty, kteří dýchají stejný londýnský vzduch, a sociálně vězí v premisách nevyhnutelně metropolitních. Je tu tendence, a já vůči ní nejsem rozhodně imunní, měřit úspěch vlády hlasitostí potlesku ve vesnici, ne podle tíhy, kterou sejmeme ze vzdálených ramen.“ Westminsterská vesnice a Whitehall jsou synonyma pro britský establishment. Podtext je jasný, úředníci a politici musejí opustit londýnskou bublinu a řešit problémy obyčejných lidí. Právě v tom se chce Gove inspirovat Novým údělem. Podle něho Roosevelt dokázal protlačit reformy, které doopravdy pomohly řadovým Američanům. Částečně to bylo i díky tomu, že prosadil do klíčových úřadů svoje lidi.

Johnson se naopak ve svém projevu soustředil na ekonomiku. Inspiraci v Rooseveltovi vidí v jeho obřích investicích a veřejných projektech, kterými se snažil rozhýbat ekonomiku. „Učiníme tuto zemi bezpečnější. Postavíme nemocnice. Postavíme školy a univerzity. Také vybudujeme zelenější a krásnější Británii. Ochráníme krajinu protipovodňovými bariérami a zasejeme 30 tisíc hektarů stromů každý rok, čímž vytvoříme nové lesy k okouzlení a posílení duše. A v těch městečkách, která zůstala pozadu, plánujeme investovat do jejich center, do nových škol, nových zelených autobusů, nového širokopásmového připojení. A vytvořit z nich místa, kde lidé mají chuť zůstat, vychovávat svoje děti a podnikat, kde nebudou mít pocit, že všechno dění se odehrává jen v ostatních městech nebo v metropoli,“ vylíčil Johnson svoji vizi. Slíbil také miliardy liber pro školství, desítky tisíc nových policistů, výstavbu nové infrastruktury a podobně.

Hlavní sdělení obou řečí je jasné. Nezapomněli jsme na vás, postaráme se o vás, nebudeme soustředěni jen na liberální Londýn, posílíme policii, budeme tvrdí na zločince, říkají Gove i Johnson nově příchozím voličům. Šetření se rozhodně nechystá. „Nebudeme na současnou krizi odpovídat tím, čemu lidé říkají prostota,“ řekl Johnson.

Johnson i Gove také podpořili přesunutí určitých vládních úřadů z Londýna. Johnson se krátce vymezil i proti současnému šílenství v ulicích. „Nevěřím v podrážení lidí, jako nevěřím ve strhávání soch, které jsou součástí našeho dědictví, natož ve stržení sochy našeho největšího válečného vůdce.“

Dění na ostrovech se rozhodně vyplatí sledovat, instinkt přežití Konzervativní strany znamená, že může být předvojem širšího trendu. V osmdesátých letech jako první přijala thatcherismus, který se v nějaké míře později uchytil ve zbytku Západu a po pádu komunismu i na Východě. Politologové a komentátoři již nějakou dobu mluví o „velkém přesměrování“, kdy od levicových stran kvůli jejich sociálnímu liberalismu utíkají chudší voliči, zatímco vzdělané střední stavy naopak přecházejí od pravice. Děje se to i v USA. V bohatém hrabství Fairfield v Connecticutu Clintonová porazila Trumpa o 20 %, v luxusním Aspenu o 45 % a v exkluzivním hrabství Marin dokonce o 50 %. Trumpovi se naopak dařilo u takzvaných modrých límečků v industriálních oblastech, dřív baštách demokratů.

Nejde však jen o anglosaský fenomén. Strany označované s různou mírou oprávněnosti jako krajně pravicové, ať jde o francouzské Národní sdružení (dříve Národní fronta), nebo třeba Švédské demokraty, mají minimálně jedno křídlo, které podporuje etatismus a přerozdělování. Velkou podporu mají právě mezi dělníky. To, že v Británii nevyrostla žádná podobná strana, někteří komentátoři přičítají právě konzervativcům, kteří včas stačili přebrat část jejich agendy a tím je neutralizovali. Strany jako UKIP nebo Brexit Party jsou proto minulostí.

Britští konzervativci však nejsou první pravicovou stranou, která se tímto směrem vydává. Kombinaci sociálně konzervativní a ekonomicky rozhazovačné politiky již několik let úspěšně praktikuje polská vládní strana Právo a spravedlnost. Těžko říct, jestli se u ní Britové vědomě inspirovali, každopádně se vydávají stejným směrem. Otázka je, zda labouristé a další levicové strany okopírují polskou opoziční Občanskou platformu, která je liberální sociálně i ekonomicky. Jak bude stoupat počet voličů levice ze strany liberálních boháčů, možná začnou vyžadovat, aby chránila i jejich ekonomické zájmy.

Britský komentátor Ed West vzpomínal, jak nedávno viděl dokument o thatcherismu, ve kterém proti sobě stáli liberální ekonomové a dělníci žádající vyšší platy. Tehdy bylo jasné, kdo je levice a kdo pravice. Dnes už ne.