New York je nejmytologizovanější velkoměsto moderního světa. Je jeho éra u konce? Zasadila mu koronavirová epidemie a s ní spojená uzávěra ránu, ze které se nevzpamatuje? Anebo je to jen další v řadě mnoha předpovědí konce, jež se ukázaly předčasné?

New York byl prakticky nejhorším místem na světě, kde prožít první vlnu koronavirové pandemie. Podlehlo jí tam 1697 lidí na milion obyvatel; to je po sousedním New Jersey (1806) nejvíc na světě. Ale to je prozatím minulost, křivky počtu úmrtí i nových případů klesají nepřetržitě od poloviny dubna. Počet aktivních případů poklesl z červnových 296 tisíc na dnešních šedesát tisíc.

Bylo to dílem proto, že New York byl v USA první – taky se právě z něj virus po USA rozšířil – a představitelé města a státu ho podceňovali. „Strach a panika jsou stejně velký problém jako virus samotný,“ prohlásil tehdy guvernér státu New York Andrew Cuomo. Pokud to lahodí uchu některých zdejších „otvíračů“, mohou právě tam vidět, že jsou horší věci než panika. Například nejen zanedbat to, že stále ještě infekční pacienti senioři by se neměli předčasně vracet do domovů důchodců, ale dokonce přímo zamezit domovům důchodců, aby tyto pacienty odmítali. To byla chyba patrně nejsmrtelnější.

Tvrdá opatření

Newyorská epidemiologická opatření byla a stále ještě jsou tvrdá. Zavřená jsou divadla, muzea, kluby. Restaurace mohou podávat jídlo jen na ulici nebo s sebou. Starosta minulý týden potvrdil, že změnu neplánuje. Nikdo neví, kolik restaurací už nikdy neotevře.

Do epidemie pak přišla vlna protestů Black Lives Matter. Americká velkoměsta, ovládaná zpravidla demokraty, mívají napjatý vztah se svými policejními sbory. Jestliže se vedení města připojí ke kritice policie a snaze ji „zrušit“, jak to dnes demonstranti požadují, mívá to za následek, že se policisté tak trochu stáhnou. V amerických velkoměstech roste kriminalita a rozkládá se veřejný pořádek. Počet vražd za prvních šest měsíců v New Yorku stoupl na 170 ze 148 za stejné období loňského roku. Počet incidentů se střelbou narostl ještě markantněji. A pak tu jsou obtížněji měřitelné krádeže, střety s agresivními bezdomovci a narkomany, o kterých si lidé povídají na Facebooku. Není to tak, že by se mladý, zdravý člověk bál vyjít na ulici. Ale matka s kočárkem?

Někdy je těžké posoudit, jakou mají tyto anekdoty váhu. Například počátkem srpna prolétla pravicovými médii zpráva, že loupeže se střelnou zbraní vzrostly na Upper East Side, tradiční adrese „starých peněz“, o 250 procent. Byla to pravda – ale konkrétně to znamenalo, že v roce 2019 byly takové loupeže čtyři a za letošek jich bylo zatím čtrnáct.

Epidemie a boj s ní taky dopadl na různé Newyorčany různě. Bohatí jsou zároveň často ti, pro něž není problém pracovat z domova – ve financích, v informačních technologiích, v nakladatelstvích, v médiích a podobně to jde. Navíc se právě tito lidé často mohou stáhnout do svých letních domovů v Hamptons na Long Islandu nebo jinde. Pro jiné to tak snadné není. A to v New Yorku zároveň často znamená pro obyvatele jiných čtvrtí než Manhattanu a příslušníky jiných ras.

Proudu stížností a nervozity dal 13. srpna hlas James Altucher. Tento investor a taky majitel manhattanského klubu stand-up komedie v textu na sociální síti LinkedIn oznámil, že New York je mrtvý, tentokrát navždy.

Jeho logika? New York je strašně drahý a život v něm stěžuje spousta nepříjemností. Co to tedy je, co v něm lidi drží? Příležitosti koncentrované na jednom místě. Nejlepší restaurace v Americe. Nejlepší kultura v Americe. Nejlepší obchodní příležitosti v Americe. A teď? „V roce 2005 byl u mě v kanceláři manažer hedgeového fondu,“ píše Altucher, „a říkal: Na Manhattanu prakticky zakopáváš o příležitosti na ulici. Teď jsou ulice prázdné.“

První vlna je opustila po vyhlášení karantény. Velké kancelářské budovy na dolním Manhattanu zejí prázdnotou. „A pak v červnu při nepokojích a rabování odešla druhá vlna Newyorčanů (tentokrát i já). Mám děti. Protesty jsou v pořádku, ale trochu mě znervóznilo, když jsem viděl na videu, jak se rabovači po zákazu vycházení snaží vloupat do mého domu.“

Jeho klub se snažil organizovat představení venku, v parku. „Je to skvělá myšlenka. V takové době musí byznysy něco vracet společenství, a ne si jen stěžovat. Ale zároveň nemáme tušení, kdy znovu otevřeme. Nikdo nemá tušení. A čím déle jsme zavření, tím menší šance, že kdy budeme moci znovu normálně fungovat se ziskem.“

Všechno na dálku

Altucher ví, že New York byl za mrtvý prohlašovaný mnohokrát, a vždycky povstal. Co je tentokrát jiné? Nikdy nebyl zavřený pět měsíců. A internet. Ještě při poslední ráně, která New York postihla, velké finanční krizi, jež tam udeřila v roce 2008, nebyl internet všude dost rychlý na to, aby se rutinně daly dělat videohovory. Dnes je. Firmy zjistily, že práce z domova jim funguje, a ty kancelářské budovy na dolním Manhattanu už úplně nezaplní, ani až budou zase smět. „Učení na dálku, porady na dálku, kanceláře na dálku, představení na dálku, všechno na dálku,“ vypočítává Altucher. „Wall Street, místo aby znamenal jednu budovu na Manhattanu, se nyní může roztáhnout po kterékoli ulici.“

A pak popisuje případy známých, kteří se odstěhovali, a ne na předměstí, ale do míst jako Nashville, Miami, Austin, Denver, Salt Lake City, Austin nebo Dallas. V některých případech koupili dům, aniž by ho viděli – spolehli se na virtuální prohlídku přes video. A nelitují. Včetně jeho, na jihu Floridy.

Proti Altucherovu rozsudku smrti nad New Yorkem se zvedla vlna odporu. Nejslyšitelnější byl slavný komik Jerry Seinfeld, který taky v jeho klubu vystupoval. Altuchera počastoval několika peprnými urážkami („Představte si mít tohoto člověka vedle sebe ve skutečné válce“). Rezolutně prohlásil, že on nikam neodchází. Ale hlavně se vyjádřil k práci na dálku:

„Víš co? Všichni to nenávidí. Všichni. Víš proč? Protože v tom není energie. Energie, postoj a osobnost není možné přenášet na dálku ani po těch nejlepších optických kabelech. To je ten důvod, proč se mnozí z nás do New Yorku vůbec přistěhovali. Uvažoval jsi někdy o tom, proč vlastně existuje Silicon Valley? (…) Mají ty své úžasné technologie, proč se nerozutečou tam, kde chce každý z nich být, a nespojují se pomocí těch svých zařízení? Protože to nefunguje.“

V jiné vlně odpovědí zazníval třídně podbarvený lokální patriotismus. „Takhle vždy argumentují jen bohatí bílí lidé, kteří nejsou z New Yorku,“ napsal novinář Ben Adler. „Nikdy nebyli opravdoví Newyorčané. New Yorku bude bez nich líp“ (i když Altucher je rodilý Newyorčan). „Možná přijdeme o nějaké finanční operace, ale co má být? Jakmile bude vakcína, můžeme se přeměnit na kulturní a turistické centrum. Nájmy klesnou natolik, že umělci a tvůrčí lidé se budou znovu moci do města stěhovat a začít znovu tvořit a vystupovat,“ dodala filmařka Lindsay Bernsteinová.

Je pravda, že New York se neustále proměňuje. Tam, kde jsou dnes drahé byty a galerie, bývaly krejčovské dílny či jatka (Garment District či Meatpacking District). New York přežil nejen finanční krizi, ale předtím v roce 2001 i 11. září. A ještě předtím tu byl jeden z nejslavnějších titulků americké žurnalistiky „Ford New Yorku: Chcípni“ (Ford to City: Drop Dead). Prezident Gerald Ford tehdy, v roce 1975, vyloučil poskytnutí federální pomoci New Yorku, který stál před bankrotem. V sedmdesátých a osmdesátých letech byl New York synonymem pro zločinnost a rozklad pořádku. Když v roce 1984 Bernhard Goetz postřelil v metru čtveřici černých mladíků, stal se pro některé lidovým hrdinou. Atmosféru špinavých ulic a posprejovaných vozů metra, v nichž člověk musel počítat s nejhorším, zachycuje řada slavných filmů. I série filmů o Batmanovi je koneckonců o New Yorku (Gotham je jedna z přezdívek města).

Ale jestliže se New York vždy vzchopil, nestalo se to samo od sebe. Po progresivistovi Davidu Dinkinsovi musel musel v osmdesátých letech přijít Rudy Giuliani. Jeho policejní metody (mimo jiné založené na tzv. teorii rozbitých oken) jsou přesně ty, jež už nějaký čas americká progresivní levice odmítá. Kriminalita zas postupně roste. A současný primátor Bill de Blasio je duchovním dědicem Dinkinse.

Mezitím tu byl nástupce Giulianiho Michael Bloomberg, který dovedl do extrému pojetí New Yorku jako „luxusního zboží“. Netajil se tím, že dělá politiku pro bohaté, prý to bude dobré pro celé město.

Ale New York vždy byl kombinací starousedlíků a imigrantů, chudých i bohatých. Jedni i druzí se potřebují navzájem, bez nich město přijde o svého ducha a energii. Platilo to pro vlny Irů, Italů, Portorikánců, Židů, Rusů i dalších. Platilo to pro „harlemskou renesanci“ i pro masový přesun německých antifašistických intelektuálů. Je třeba taky vidět, že kultura nemusí být synchronizovaná s ekonomickým a občanským pořádkem. To, co tam vznikalo v sedmdesátých a osmdesátých letech, je silnější než dnes. Ale ta místa, kde byly nejslavnější rockové kluby a bydleli nejlegendárnější umělci, jsou dnes relativně sterilní. Greenwich Village už není bohémská a Lower East Side už není nebezpečná. Jsou pohledné, ale zbohatlíci celého světa, kteří si tam kupují byty (často hlavně na zaparkování peněz), moc kultury nevytvoří.

Politické kyvadlo se zřejmě musí přechylovat ze strany na stranu. Na začátku srpna guvernér Christopher Cuomo (vláda New Yorku se komplikovaně dělí mezi stát a město) vyzval bohaté, aby se do města vrátili. A zdůraznil, že ví, že je odrazují vyšší daně, ale ty že se nemají zvyšovat, protože „jedno procento obyvatel New Yorku platí polovinu daní státu a jsou to ti nejmobilnější lidé na světě“. Starosta de Blasio řekl Ne. „Takhle už New York nefunguje… existuje spousta bohatých Newyorčanů, kteří v New York věří a budou bojovat spolu s námi – a jsou i takoví, kteří jsou jen kamarádi do pěkného počasí. Ale my musíme formovat naši politiku kolem pracujících.“

Velkým důvodem, proč to de Blasio bude mít těžké a proč může mít Altucher pravdu, jsou peníze. Zaměstnanci ve financích představují osm procent prcovních sil ve městě, ale šedesát procent mezd. A tomu úměrný daňový výnos – vlastně víc než úměrný vzhledem k progresivní struktuře zdanění. Stát New York jako celek na tom není o moc jinak. Můžete ty lidi nenávidět, může vás štvát, že právě ti, jimž se v epidemii tak moc nedělo, nad městem teď lámou hůl. Ale pokud se odstěhují, bude se vám po jejich daních stýskat.

Amerika se od Evropy liší v tom, že některé procesy se tam nechají doběhnout až do hořkých konců. Do měst, regionů a čtvrtí postižených úpadkem evropské vlády nakonec vždy napumpují peníze. Někdy to zabere, někdy ne a hlavním zdrojem obživy se stane státní sektor a sociální dávky a město je uvnitř mrtvé. Ale Američané znají třeba Detroit. Město, které bývalo nejbohatší na světě. A dnes tam můžete vidět výstavná divadla a paláce, jež jsou opuštěné a propadají se do země jako středověké zříceniny. Jde to.

A Silicon Valley, jež zmiňoval Seinfeld? Také v San Franciscu se zhroutil realitní trh. Zpráva realitní firmy Zillow, podle níž je v San Franciscu na prodej o 96 procent víc nemovitostí než před rokem, potvrdila v číslech to, čeho si mnozí všímali – exodus z města započal. Jenže Zillow zároveň připomíná, že v nedalekém San Jose, bráně do vlastního Silicon Valley, se nic takto dramatického neděje. V San Franciscu se v posledních desetiletích úřady a obyvatelstvo spojily k obzvlášť účinnému boji proti developerům, a tak tam závratně vyrostly ceny nemovitostí. Toto sobectví si kompenzují čím dál radikálnějšími sociálními opatřeními – politici se předhánění v tom, jaké další antisociální chování „dekriminalizovat“. Epidemie tak možná byla tou poslední kapkou odstartovávající zlom, na který bylo zaděláno.

V ostatních amerických městech se nic takto dramatického neděje. Stejně jako se to neděje třeba v Soulu nebo v Tokiu. Ale zkušenost s tím, co všechno lze dělat na dálku a jak dobře, udělaly firmy všude. I u nás, kde už je například teď jasné, že velké banky opustí část svých budov a poptávka po kancelářských budovách klesne možná o třetinu. Ale v New Yorku se odehrává velký experiment.