Ve filmu, zdá se, přichází čas „chytrého sci-fi“, fantastických filmů, jejichž primárním účelem není zprostředkovat nějakou ohromující podívanou a příběh plný prvoplánových vzruchů, ale vyjádřit myšlenku, postihnout hlubší téma, inspirovat diváka k vlastním úvahám. Snahy dosáhnout takové mety ovšem vedly spíše ke sporným výsledkům, křiklavým příkladem může být Prometheus a navazující Vetřelec: Covenant Ridleyho Scotta. I ty kritikou příznivě přijaté ambiciózní sci-fi – například Nolanův Interstellar, značně přeceněný Blade Runner 2049 Denise Villeneuvea nebo Příchozí od téhož režiséra, případně televizní seriál Westworld – jsou spíš dílčím způsobem zajímavé filmy s nějakou, často dost podstatnou, „konstrukční chybou“. Nebo si na tu chytrost spíš hrají, než aby o ni skutečně usilovaly. Streamovací společností Netflix čerstvě uvedený snímek Anihilace britského scenáristy a režiséra Alexe Garlanda se jim v tom ohledu podobá, jeho nedostatky jsou místy výrazné. Ale jako „potrava pro mysl“ slouží dost dobře, v těch lepších momentech se autorovi podařilo cosi vyjádřit, aniž to musel ozřejmovat nějakou úmornou přednáškou.

Alex Garland je literát, který se od knih postupně dopracoval k filmové režii. Proslavil ho jeho první román Pláž (1996), příběh anglického „batůžkáře“, který na cestách po Thajsku objeví na idylickém ostrově utopickou kolonii, přidá se k ní a je svědkem jejího rozkladu. Kniha byla velice úspěšná a překládaná, byla srovnávána s Pánem much Williama Goldinga, či dokonce Conradovým Srdcem temnoty. Režisér Danny Boyle ji podle Garlandova scénáře zfilmoval s Leonardem DiCapriem v hlavní roli, byl to hercův první snímek po obrovsky úspěšném Titaniku, předcházela mu proto velká očekávání, ta však zůstala spíše nenaplněna.

Pro Boylea napsal Garland scénář úspěšného postapokalyptického hororu 28 dní poté (2002), odehrává se v Británii, kde se většina obyvatel změnila po virové infekci v zombie, památné jsou na filmu sekvence z centra Londýna, kde nejsou žádní lidé ani auta, které byly natočeny přímo na popisovaných místech – filmaři to zvládli rychle, během velice krátkých zastavení dopravy. Díky použití tehdy nových malých digitálních kamer měl film také tehdy nezvyklý, dokumentárně syrový „feeling“. S Boylem Garland pracoval ještě na filmu Sunshine (2007), příběhu kosmické lodi, jejíž posádka má na Slunci odpálit atomovou bombu, a zabránit tak jeho vychládání. V mnoha ohledech pozoruhodný snímek znehodnocuje triviální, „vyvražďovací“ finále.

Před třemi roky Garland debutoval coby režisér, podle vlastního scénáře natočil úspěšnou sci-fi Ex Machina. Programátora Caleba (Domhnall Gleeson) pozve softwarový magnát Nathan (Oscar Isaacs) do svého sídla na samotě v divočině a požádá ho, aby s ním spolupracoval na tajném testu. Vytvořil umělou inteligenci a chce ověřit, jestli je nadána všemi charakteristikami samostatně myslící bytosti. Samotář Caleb pak tráví hodiny konverzací s robotkou Avou (Alicia Vikanderová): umělá bytost ho přitahuje, budí jeho soucit – je osamělá a v izolaci, předcházející nepodařené modely Nathan krutě sprovodil ze světa.

Zdálo by se, že Ex Machina je další film, který člověka prezentuje jako toho největšího padoucha a ve střetu s ním je na straně těch druhých – robotů, opic, mimozemšťanů a tak dále. V závěru filmu se ale ukáže, že Ava zamilovaného programátora celou dobu chladně manipulovala, použila ho coby nástroj svého útěku, a když k němu dojde, nechá svého lidského přítele bez povšimnutí za sebou a vyrazí do světa splynout s davem lidí a dost možná ho taky zničit. Je to velmi garlandovská story, používá postupy žánrů, které jsou považovány za intelektuálně podřadné, v díle, jež má nějakou myšlenkovou ambici, a vystavěné je chytře. Garlandovy filmy jsou taky značně chmurné, rozhodně nehlásají nějaký technooptimismus anebo víru v přirozeně dobrou podstatu lidstva.

Anihilace je velmi volný přepis knihy Jeffa VanderMeera, první části jeho trilogie Southern Reach. Už první trailer filmu vzbudil mezi fanoušky sci-fi veliká očekávání, došlo ale k neshodám v producentském týmu. Pro Davida Ellisona z firmy Paramount byl Garlandův sestřih příliš nedivácký a intelektuální, testovací projekce nedopadly dobře. Další producent, Scott Rudin, který měl právo finálního rozhodnutí, stál za režisérem. Dopadlo to tak, že Anihilace byla v kinech uvedena jen krátce v USA a v Číně a posléze zveřejněna streamovací službou Netflix. Autor sám se k věci vyjádřil trochu zklamaně – Anihilace je podle něho film, který by divák měl vidět v kině. Také je to Garlandovo zatím vrcholné a nejambicióznější dílo – při všech jeho chybách.

Působí, jen s mírnou nadsázkou řečeno, jako kombinace Tarkovského Stalkera s Vetřelcem. Podobně jako film ruského mistra se z větší části odehrává v nějaké tajemné zóně, v níž působí jakási nevysvětlitelná a potenciálně nebezpečná síla, ukrývá velké a nevyřčené tajemství, lidi, kteří se v ní ocitnou, vede k reflexi jejich místa na světě a jeho řádu, zprostředkovává kontakt se silou, která je nad nimi i v nich.  Zároveň se zčásti drží pravidel sci-fi hororu, několikačlenná expedice se ocitá v neznámém prostředí, které výpravu vybíjí jednoho po druhém, často dosti drastickým způsobem. Garland, který byl až dosud znám především jako muž slova, se v Anihilaci často dokáže obejít beze slov, na jeho filmu je nejsilnější atmosféra, nálada, ne tak už příběh, a už vůbec ne postavy. Anihilace je funkční především jako silné metaforické vyjádření lidského puzení k sebedestrukci.

Bioložka Lena (Natalie Portmanová) se na univerzitě zabývá výzkumem rakoviny, doma truchlí po manželu Kaneovi (Oscar Isaac), vojákovi speciálních jednotek, který před rokem odjel na jakousi tajnou misi a od té doby o něm není zpráv. Jednoho dne se ale objeví doma, nemá tušení, jak se tam dostal a kde byl v předcházejících měsících, rychle se u něho projeví symptomy vnitřního krvácení. Cestou do nemocnice ho spolu s Lenou unesou lidé z nějakého tajného vládního úřadu. Lena se doví, že Kane byl členem jedné z mnoha misí do utajované Oblasti X někde na Floridě.

K čemusi tam došlo, území kryje clona jakéhosi mihotání a ona oblast se postupně rozšiřuje – nebude dlouho trvat a zasáhne hustě obydlené oblasti, jednou třeba pokryje celý svět. Za tu mihotavou hranici bylo vysláno mnoho pátracích skupin, žádná se nevrátila, Kane byl první. Lena se přidá k další výpravě, již tvoří několik žen, vede ji striktní psycholožka Ventressová (Jennifer Jason Leighová). Průzkumnice brzy zjistí, že za mihotavou stěnou se svět řídí jinými zákonitostmi než venku. Výprava zažívá nevysvětlitelné skoky v čase, naráží na neznámé rostliny a zvířata. Pochopí, že to mihotání má vliv na DNA a dochází kvůli tomu k divokým mutacím a fúzím mezi druhy a třeba i živočichy a rostlinami. Prostředí nepochybně bude ovlivňovat i je. I tak se ale snaží dosáhnout svého cíle – majáku na pobřeží, kde ten proces měl začít. 

Peripetie té cesty ani její účastnice nejsou vykreslené nijak strhujícím způsoben. Figury průzkumnic jsou jen rychle nahozené stereotypy, v jisté míře se to týká i hlavní postavy, jejich osudy nepůsobí moc dobrodružně ani složitě. Garland a kameraman Rob Hardy ale v některých pasážích filmu dokázali evokovat atmosféru existenciálního děsu a nejistoty – třeba už na samém začátku, kdy je Kaneův návrat podán způsobem, z něhož není jasné, jestli přišel člověk, nebo duch. Film je prostoupen jakousi omamnou a neodvratnou temnotou, Tarkovského zóna byla tajemná, nebezpečná a povznášející, odkazovala k něčemu vyššímu v člověku i mimo něj. V Garlandově Oblasti X čeká jenom barvitý a všeprostupující zmar, anihilace života, jak jej známe. Je to místo, kde přestává existovat já, všechno splývá se vším, žeroucí s požíraným (jak je předvedeno ve skutečně děsivé scéně s jakýmsi zmutovaným medvědem), kde se každý jedinec, každá entita nakonec rozpustí v bujícím a někdy také krásném chaosu.

Ten zmatek, sebezničení v Garlandově pojetí představuje jakýsi základní princip světa, protože i člověk je hnán k sebedestrukci, buňky v jeho těle se zničehonic „zblázní“ a začnou tvořit zhoubné nádory; člověk je puzen k tomu, aby bezdůvodně ničil sám sebe – závislostí, tím, že rozbíjí svoje vztahy, poškozuje svoje tělo, aby měl pocit, že doopravdy žije. V Oblasti X tenhle nevykořenitelný sklon příroda manifestuje naplno, finále, v němž hrdinka dojde na místo určení, asi má dát nějaké vysvětlení (v kontextu žánru trochu triviální), i tak je ale závěr Garlandova filmu dost zapamatovatelný a znejisťující filmový trip. Několikrát se v průběhu filmu opakuje varianta stejné situace – nějaká postava je tázána na to, co by docela rád věděl i divák, odpověď zní vždy: Nevím. Může to být autorská manýra, snaha tvářit se tajemně, protože ambivalence, nejistota působí chytře a nedá moc práce. To podstatné ale divák po zhlédnutí Garlandova matoucího filmu ví a docela to v něm uvázne.