DOPADY RUSKÉ AGRESE

„Dagestán či Čečensko mohou rychle vzplát.“ Ruská válka zažehává konflikty na Kavkaze

DOPADY RUSKÉ AGRESE
„Dagestán či Čečensko mohou rychle vzplát.“ Ruská válka zažehává konflikty na Kavkaze

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Válka na Ukrajině má důsledky i daleko od fronty a začíná opět probouzet konflikty v nestabilním kavkazském regionu. Viditelným důsledkem toho je znovuvypuknutí bojů mezi Ázerbájdžánem a Arménií, které má Rusko garantovat národní bezpečnost. Rusku se výrazně snižuje schopnost ovlivňovat situaci na svém bývalém „dvorku“, v takzvaném blízkém zahraničí, říká v rozhovoru pro deník Echo24 bezpečností analytik a odborník na region Tomáš Šmíd.

Kavkazský region se vrátil do středu dění v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině. Jaké jsme dosud mohli vidět dopady, které konflikt přeneseně v regionu má?

Je vidět že Ruská federace, která byla dosud hlavním garantem situace a zprostředkovatelem arménsko-ázerbájdžánského příměří, oslabuje své pozice. Válka na Ukrajině ji zaměstnává mnohem mnohem víc, než ona sama předpokládá i než předpokládalo světové společenství. Na ukrajinské frontě se ruské armádě zdaleka tak nedaří. A o tom svědčí i to, že z toho zhruba dvoutisícového kontingentu takzvaných ruských mírových sil, které tam byly umístěny na podzim 2020 na základě příměří, byla stažena celá řada zkušenějšího personálu. Celou řadu „mírotvorců“ tak tvoří branci či málo zkušení příslušníci ruských ozbrojených sil, což má dopad i na respekt jak z ázerbájdžánské, tak arménské strany.

Arméni se hodně negativně vyjadřují a začínají se tam zvedat nezvykle vysoké protiruské nálady v tom ohledu, že ruské mírové síly nejsou dostatečnou zárukou bezpečí Arménů. Už tam bylo několik incidentů, kdy ázerbájdžánské síly útočily na arménskou stranu i za přítomnosti ruských mírotvorných sil. Byl tam incident se zemědělcem, který se bál jet orat pole, Rusové ho ujistili, že se není čeho bát a stejně byl zastřelen.

Tohle je ten nejvíce viditelný konflikt. Jsou i nějaké méně patrné dopady v regionu?

Ano, to je zatím skutečně hlavní projev ruského oslabování, ale samozřejmě velice pozorně to sledují a určitý posun se objevuje i v Gruzii, kde jsou Rusové přímo na hranicích s Jižní Osetii a Abcházii, jsou tam fyzicky přítomní a víceméně jsou spoluagresorem. Nicméně Gruzie je opatrná, dostala velkou lekci v roce 2008, ostatně se ani nepřihlásila k protiruským sankcím. Je si třeba uvědomit, že jihokavkazské země jsou v mnoha ohledech závislé na ruském trhu, kromě Ázerbájdžánu také na ruských energetických surovinách, takže z hlediska čistě fyzického přežití jít do nějakého dramatické střetu s Ruskem Gruzie nemůže. To by museli vycítit, že je Rusko skutečně na dně.

Ruský vliv v regionu se tedy oslabuje, bude se ho snažit někdo vyplnit?

Určitě se ho bude snažit vyplnit Turecko. Ač čelí také nemalým ekonomickým a dalším problémům, tureckého prezidenta Erdogana čekají volby a Turecko není zas v tak dobré kondici, čehož si tolik nevšímáme, jelikož se většinou věnujeme jen zahraničně-bezpečnostním otázkám. Ale Turecko ostatně i v té karabašské válce bylo velmi činorodým partnerem, pomocníkem Ázerbájdžánu, takže se bezesporu bude snažit. Ostatně kavkazské dějiny se do značné míry odvíjí na základě rusko-tureckých vztahů, vztahů impérií, v případě Turecka bývalého. Případně hrával roli ještě Írán, ten už stojí posledních několik desetiletí spíše stranou. Turci mají v Ázerbájdžánu velmi blízký národ, partnerské vztahy mají také s Gruzií.

A co Spojené státy? Do Arménie o víkendu dorazila šéfka americké sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová a dostalo se jí vřelého přivítání.

Od „kontraktu století“, kdy americké společnosti uzavřely smlouvu s ázerbájdžánskou státní ropnou společností, se tradičně spíše proarménská americká politika hodně vychýlila, protože hodnoty jsou hodnoty, ale peníze jsou peníze a geoekonomika je geoekonomika. Ale je pravdou, že v roce 2018 současný arménský premiér Nikol Pašinjan přišel k moci cestou, která se dá nazvat barevnou revolucí, jak se těmto změnám tradičně říká, což Moskva z duše nenávidí. A díky výměně v Bílém domě tam zasedla klika, která seznala, že ty vztahy bude třeba vyvážit a Arménii více podpořit. Důležité je ale zmínit, že Nancy Palosiová je dlouhodobě proarménská politička, ještě jako řadová kongresmanka dlouho plédovala za uznání arménské genocidy. To se jí nakonec také v roce 2019 podařilo.

Na druhou stranu je to devět tisíc kilometrů vzdušnou čarou. I když se svět „zmenšil“, je to i v dnešní geopolitice výrazný faktor. Jsou příliš daleko na to, jak je tomu regionu blízko Rusko. Takže že by se Spojené státy mohly stát garantem arménské nezávislosti a územní teritoriality, navíc v kontextu velmi blízkých energetických vztahů s Ázerbájdžánem, tak optimistický bych nebyl.

Takže se Spojené státy s Tureckem v zájmech příliš nestřetávají, hrají to na obě strany.

Ano, to je taková politika vyvažování. Ale že by došlo k nějaké výrazné změně americké politiky v této souvislosti, to zatím neočekávám. I když se Pašinjan myslím konečně po čtyřech letech od té takzvané sametové revoluce v Arménii dočkal výraznější diplomatické podpory ze strany Západu, do té doby mu poskytnuta nebyla, na rozdíl od jiných barevných revolucí.

Co čekat v dlouhodobém hledisku? Je možné, že v budoucnu na Kavkaze nastane nějaký výrazný „otřes“?

Predikce jsou ošidné, protože se válka na Ukrajině stále ještě odehrává, ale samozřejmě čím více vyjde Rusko oslabeno – a ono vyjde, otázka je jen do jaké míry – samozřejmě to sníží jeho schopnost projektovat sílu v postsovětském prostoru. Dávno nemá schopnost sílu projektovat globálně, ale byli ještě schopní vést samostatné velmocenské hrátky. Ale situace, která se odvíjí na ukrajinské frontě, výrazně snižuje jejich schopnost vést velmocenské hrátky přímo na jejich bývalém dvorku, v tom takzvaném blízkém zahraničí, které si nárokují.

Čím více se snižuje jejich schopnost tam dominovat, menší hráči jako Ázerbájdžán nebo Tádžikové si začnou situaci více řešit sami. A to samozřejmě zažehne více regionálních konfliktů, tak, jako když se na začátku 90. let rozpadal Sovětský svaz. A to potažmo dokonce i v kontextu Ruské federace. Nějaký výraznější neúspěch na ukrajinské frontě může skutečně začít proces rozpadu federace. Není vůbec vyloučené, že se může aktivizovat kavkazské islamistické vzbouřenectví, jak sleduji představitele nacionalistických, případně džihádistických komunit ze severního Kavkazu, oni hodně využívají situace k rétorickému burcování a takové oblasti jako Dagestán či Čečensko mohou vzplanout velmi rychle.