Srovnání USA a EU pohledem tří amerických politologů

Spojené státy evropské? Už jsou sešněrovanější než ty americké

Srovnání USA a EU pohledem tří amerických politologů
Spojené státy evropské? Už jsou sešněrovanější než ty americké

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Potřebujeme Spojené státy evropské? Anebo jen přes naši mrtvolu? Spojené státy evropské jsou dlouhodobý projekt, konejší jeho zastánci. USA byly koneckonců založeny na konci 18. století a teprve od války Jihu proti Severu se považují za plně konsolidovaný stát. Nad nesjednotitelností Evropy nemá cenu lomit rukama. Chce to čas!

Proto je zajímavá nová studie v časopise Comparative European Politics, v níž se tři politologové z amerických univerzit podívali na Evropu a Ameriku z tohoto hlediska (Matthias Matthijs, Craig Parsons, Christina Toenshoff: Ever Tighter Union? Brexit, Grexit, and frustrated differentiation in the single market and Eurozone). A zjistili, že Unie je už dnes, po půlstoletí, v některých ohledech unifikovanější než samotné USA po více než dvou stoletích.

Ne ve všem, samozřejmě. Evropská unie je podivný kočkopes. Má, jak známo, několik pilířů, některé země mohou (či spíš mohly) mít z některých politik opt-outy. A to telefonní číslo pro diplomaty, které scházelo Kissingerovi, taky pořád nefunguje. Ale jak je to v základních oblastech společného trhu?

Americká vláda sice stanovuje standardy pro určité produkty (hračky, auta, tabák, lékařské přístroje…), avšak „pro mnoho výrobků neexistují federální standardy, a tak jednotlivé státy zpravidla dobrovolně přijímají standardy převzaté od mezinárodních standardizačních těles nebo profesních sdružení. Decentralizovaně přijímané standardy tak vytvářejí směsici“, uvádějí autoři.

„I u federálně regulovaného zboží mohou státy zavádět vyšší standardy a v americkém právu neexistuje žádný princip vzájemného uznávání, který by tyto rozdíly zmírňoval.“ Princip vzájemného uznávání, prosazený rozhodnutím Evropského soudního dvora Cassis de Dijon z roku 1978, se považuje v evropské mytologii za jakousi Magnu Cartu jednotného trhu. Spojené státy nějak fungují bez něj. Kalifornie má léta přísnější předpisy na auta. Výrobci se s tím nějak vyrovnávají.

Při našem vstupu do EU se řešilo přechodné období u výtahů. Řada majitelů domů, kteří by třeba raději opravili střechu nebo stoupačky, musela investovat do fungl nových zdviží. - Foto: Profimedia.cz

Ani jeden den

Pamatujete, jak se při našem vstupu do EU řešilo přechodné období u výtahů? Jak řada majitelů domů, kteří by třeba raději opravili střechu nebo stoupačky, musela investovat do fungl nových zdviží? Jaká bonanza to pro západoevropské výrobce byla? „U výtahů musejí výrobci dodávat výrobky na míru pro různé americké jurisdikce,“ dočítáme se ve studii. A přesto tam lidé, světě div se, nějak jezdí nahoru a dolů a Otis stále patří mezi největší výrobce výtahů na světě.

Bariéry ve službách a vzájemném uznávání profesních kvalifikací, které prý Evropu tak brzdí? „Ve službách nic nenutí americké státy uznávat profesní kvalifikace nebo licence jiných států, a zpravidla to nedělají,“ uvádějí autoři. Kromě výjimečných oblastí pokrytých všelijakými dohodami mezi státy musí i zkušení architekti, právníci, elektrikáři, stavební podnikatelé nebo kadeřníci začínat od nuly, když chtějí praktikovat v jiném státě. Direktiva o vysílání pracovníků, o niž se v Unii svádějí vleklé spory? „Dočasné poskytování služeb mezi státy (když někdo licencovaný v jednom státě prodává služby v jiném) není možné; poskytovatelé musí být plně licencovaní v každém státě, i kdyby chtěli praktikovat jen jediný den.“

Málokdo v USA tvrdí, že by to bylo vyloženě a plně dobré. Přemrštěné požadavky na různé živnosti jsou léta terčem kritiky nejen libertariánů. Často jde o spiknutí etablovaných podnikatelů a byrokratů proti nově příchozím – státy vyžadující tisíce hodin školení pro květináře či splétače dredů jsou legendární. Ale společenský tlak se zaměřuje na zjednodušení regulací v jednotlivých státech, nikoli na federální zásah. Ten tlak využívá právě toho, jak se regulace v jednom státě jeví absurdní Američanům ze států jiných.

Tržní podmínky v různých amerických státech se liší nejrůznějšími způsoby. I kdekterý turista ví o různých alkoholových režimech. Na výrobcích občas máte vytištěné různé uživatelské instrukce a varování pro zákazníky různých států. Existovalo i několik amerických států, kde jste si nesměli sami u pumpy natankovat do auta benzin. Mělo to jakési bezpečnostní zdůvodnění, ale každému je jasné, že šlo o ochranu pracovních míst. Poslední přežívající je stát New Jersey, jehož guvernér ještě letos obhajoval zákaz tím, že „způsob, jakým je v tomto státě dodáván benzin, je součástí naší společenské tkáně“.

New Jersey je poslední ze států USA, kde si řidiči nesmějí natankovat benzin do nádrže sami. - Foto: Reuters

V ústavních režimech USA i EU je zakotven cíl odbourávat bariéry obchodu mezi jednotlivými státy (nejen se zbožím, ale v případě EU i „překážky volnému pohybu osob, služeb a kapitálu“). Ale přístup soudů a politiků je tam a zde jiný. Zatímco evropský projekt, když má příležitost, se soustředí na odstraňování bariér jako cíl, americké soudy postupují jinak. Ruší jen ty zákony a předpisy, jejichž cílem je výhradně ochránit domovské producenty a trhy. Pokud má specifický předpis primární jiné zdůvodnění, třeba ekologické nebo zdravotní, smí se to. A ještě soudy postupují váhavě. Rozsudkem Granholm z roku 2005 třeba rozhodly, že stát Michigan nemůže dovolovat domácím vinařům dodávat víno přímo spotřebitelům, a vinařům z jiných států to zakázat.

Ale třeba v oblasti veřejných zakázek panuje, viděno evropskýma očima, normální protekcionismus. „Čtyřicet sedm států uděluje preference domácím dodavatelům,“ čteme ve studii. „Obvyklý formát je desetiprocentní výhoda pro místní ve všech veřejných výběrových řízeních. Jiný je vyžadovat zaměstnávání místních pracovních sil. Některé zákony zavádějí rovnou zákazy. Penslyvánské veřejné instituce musejí nakupovat jen uhlí z tohoto státu, tečka.“ Cizince překvapí třeba taky to, že jednotlivými státy je regulováno i pojišťovnictví.

Státy vyžadující tisíce hodin školení pro splétače dredů jsou legendární. - Foto: Reuters

Užitečná laboratoř

V Americe má tato situace pochopitelně řadu kritiků. Ale ta kritika spočívá v tom, že by výsledný stav ideálně měl být jiný. Méně už to znamená, že by kritici chtěli kvůli tomu Spojené státy více centralizovat. Akceptují, že současný stav má oprávnění historické, že vyplývá z principu federalismu a že konkurence různých institucionálních řešení může být užitečnou laboratoří.

Byly by Spojené státy ekonomicky výkonnější, kdyby někdo všechny tyto menší a větší bariéry zválcoval? Možná ano. Ale za jakou cenu? A jak velkého zlepšení by se dosáhlo? Nikdo netvrdí, že americký trh není integrovaný, že brání vznikání velkých, celoamericky či globálně konkurenceschopných firem. Americký trh stále ještě je ve většině oborů integrovanější než evropský. Totéž se pochopitelně týká volného pohybu osob.

Autoři se pak v další sekci věnují fiskální politice. To je trochu zapeklitější příklad, protože jak se všeobecně přiznává, evropská měnová unie je problematický, nedokončený konstrukt. Nicméně využitelné jádro jejich argumentace je v tom, že EU se svým Paktem stability a růstu, Fiskálním kompaktem, různými sixpacky a semestry už dnes reguluje fiskální politiku svých členských zemí víc než unie americká. Ta nechává hospodaření jednotlivých států volný průběh. Řada států má ve svých státních ústavách zakotven vyrovnaný rozpočet. Ale ty se tam, upozorňují autoři, dostávaly nikoli z iniciativy federální vlády, zatímco „dluhovou brzdu“ v Evropě nastolil Brusel.

Americká ústava nemá svou „no-bail-out“ klauzuli, ale Washington rozpočtové hoře jednotlivých států či municipalit prostě neřeší. Jeden z nejslavnějších titulků americké žurnalistiky pochází z roku 1975, kdy prezident Gerald Ford odmítl prosby města New York, aby ho zachránil před bankrotem: „Ford městu: Chcípni“ („Ford to City: Drop Dead“).

Zároveň ovšem americká centrální banka funguje jako věřitel poslední záchrany. A federální vláda svými zákonnými, mandatorními výdaji působí proticyklicky. Když je nějaký stát v recesi, federální důchody a podpory v nezaměstnanosti fakticky znamenají, že ostatní státy prostřednictvím federální vlády tento stát dotují. A tyto fiskální transfery jsou relativně větší než celý rozpočet EU.

Jenže přesně tuto „transferovou unii“ EU (čti: Německo) odmítá. (Kdyby si Němci přečetli, jak Andrej Babiš fanouškům na Facebooku sděluje, že si chceme sami rozhodovat o penězích z EU, abychom mohli zvyšovat důchody, nadzvedlo by je to víc než reportáž o dotacích pro Agrofert.) Závěr zní: USA regulují fiskální politiku jednotlivých členských států mnohem méně než EU, a přitom mají fungující měnovou unii, a EU ne.

Co za tímto příběhem dvou federací stojí? V Evropě se unifikace stala hodnotou samou o sobě. Strukturalistická teorie evropské integrace předpokládá, že nutnost vykonávat některé činnosti jednotně povede k dynamice větší spolupráce na dalších frontách. Evropanům nemůžete prostě nařídit: Buďte stejní! Ale když budou muset dělat různé věci podle stejných předpisů, když budou zjišťovat, že v jiných zemích Unie je to stejné, tak zjistí, že vlastně nepotřebují být jiní. Jedině tak bude dosaženo cíle „stále těsnější Unie“.

A tak se z celistvosti regulace stal fetiš. „Žádné vybírání rozinek“, „Žádná Evropa à la carte“ – to jsou slogany, které se tváří jako logické vývody. Ale ve skutečnosti to jsou jen hesla. Ony čtyři svobody – volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a lidí – jsou nedělitelné jen pro cíl stále těsnější Unie. Neznamená to, že život by bez nich neexistoval. Naopak, každý ekonom třeba ví, že půvab volného obchodu je v tom, že umožňuje volný pohyb zboží, aniž by se lidé museli stěhovat.

Evropské národy za ně platí cenu. Řecko a jiní v dluhové krizi. A platí za ně i celá Unie. Odmítnutím tvořivé konkurence mezi různými institucionálními režimy, tedy odmítnutím určité historické podoby evropské velikosti – kreativní, decentralizované renesanční Evropy. Ale zaplatila za to zcela konkrétně. Protože neochota dohodnout se s Británií na nějakém kompromisním, na míru dělaném vztahu – před referendem i teď, po něm – vyústila v to, že jsme přišli o Británii.

A přitom evropské národy pořád ne a ne zmizet.

27. května 2019