Kongresové centrum Praha

(Ne)právem nenáviděný

Kongresové centrum Praha
(Ne)právem nenáviděný

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před čtyřiceti lety přestřihl Gustáv Husák pásku nového kulturního a společenského komplexu, který nikdy neměl v očích veřejnosti (a vlastně ani odborníků) zrovna dvakrát pozitivní obraz – také proto se v minulosti vedly diskuse, zda budovu na prominentním místě hlavního města nesrovnat se zemí. Když ale odhlédneme od poněkud neforemného zevnějšku, díky kterému stavba získala výmluvnou přezdívku Moby-Dick, a vstoupíme dovnitř, objevíme ve spletitých útrobách úchvatné interiéry v nevídaně zachovalém stavu.

Ne tak rychle

Bývalý Palác kultury neboli Pakul zná celá republika. Kromě velkých stranických sjezdů s Brežněvem a Kim Ir-senem tu ještě v 80. letech proběhl první pražský koncert Eltona Johna, na přelomu milénia výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, zdejší vyprodané sály naslouchaly přednáškám dalajlamy a při velkém shromáždění tu vědci z celého světa vyloučili Pluto z planet sluneční soustavy.

Na celý projekt se od začátku soustředila velká pozornost vládnoucí strany, která také ovlivnila výsledky architektonických soutěží z první poloviny 70. let. Pokud by šlo jen o kvalitu návrhu, vyhráli by jiní architekti, stranické zájmy ale nakonec projektování obří stavby přikleply „prověřenému“ Vojenskému projektovému ústavu, konkrétně skupině architektů ve složení Jaroslav Mayer, Vladimír Ustohal, Antonín Vaněk a Josef Karlík.

Při dnešním hodnocení staveb ze 60. až 80. let minulého století se názory laiků a historiků architektury zpravidla rozcházejí, v případě Paláce kultury (na Kongresové centrum Praha byl přejmenován v roce 1995) ale panuje vzácná shoda – jeho kvality totiž zpochybňují i sami odborníci. Nejde zkrátka o nějak významné a originální architektonické dílo, už v době svého dokončení působilo poměrně „zastydle“ a exponované místo s úžasnými výhledy na celé panoráma Prahy mohutná budova spíš narušuje, než aby mu přidávala na kráse. Potud mají kritici budovy munice víc než dost.

Za cenu Pakulu by se mohlo postavit sídliště pro deset tisíc lidí. - Foto: Radek Úlehla

Tak jednoduché to ale se zavržením budovy není. Za nevlídnými fasádami se totiž ukrývají nečekaně bohaté a do detailu propracované prostory, na jejichž výzdobě se podíleli nejlepší českoslovenští umělci své doby. To umožnil tehdejší zákon, podle kterého se jedno až čtyři procenta celkového rozpočtu státních stavebních projektů měly investovat právě do umělecké výzdoby v exteriéru i interiéru budovy. A z nákladů na projekt takových rozměrů (za cenu Paláce kultury by se dalo postavit sídliště pro deset tisíc lidí) tak nutně šla obrovská suma do nejrůznějších skleněných plastik, reliéfů a gobelínů.

Hlavní kongresový sál s výbornou akustikou pojme dva tisíce osm set diváků. Hostil první pražský koncert Eltona Johna. - Foto: Radek Úlehla

Jiný svět

Velká část interiérů přitom zůstává v mimořádně dochované a autentické podobě, což je u staveb tohoto období dnes už velkou vzácností. O to větší, že Kongresové centrum Praha není památkově chráněné, takže vlastníkům (stát drží pětapadesát procent, zbytek hlavní město Praha) a správcům budovy nic nebrání třeba ve výměně mobiliáře, jehož repase je mnohdy dražší než nákup nového.

V křeslech z antilopí kůže tady poseděl Václav Havel s Barackem Obamou. - Foto: Radek Úlehla

Z tohoto pohledu jsou největším pokladem konferenční salonky, které jsou pojaty jako komplexní architektonická a umělecká díla s neuvěřitelně silnou atmosférou. Tím vůbec nejslavnějším, kde se natáčela řada reklam i třeba s Arnoldem Schwarzeneggerem, je Jižní salonek 1 pro čtyřiadvacet lidí, kde žebrovaný akustický podhled přechází v impozantní svítidlo složené ze stovek skleněných koulí ze skláren Kamenického Šenova, které navrhl významný designér František Vízner. Stěny a podlahu pokrývají autorské koberce textilního výtvarníka Josefa Müllera. V komornějším salonku s poloviční kapacitou se u kulatého stolu s lustrem z nazelenalých skleněných trubic Vladimíra Procházky potkali Václav Havel s Barackem Obamou.

V dnešní době jsou všechna tato řešení a materiály nedosažitelným nadstandardem, který by už nikdo nezaplatil. Nelze nad nimi jen mávnout rukou, jejich hodnota zasluhuje odpovídající péči – a snad se jí brzy dočká také okolí budovy, které je dlouhodobě v žalostném stavu. Pakul může ještě dost let dobře sloužit, a bylo by proto krátkozraké nad ním lámat hůl.

 

 

 

18. dubna 2021