Jak bylo v dějinách využíváno a zneužíváno sčítání lidu

Všechny spočítat... a zdanit

Jak bylo v dějinách využíváno a zneužíváno sčítání lidu
Všechny spočítat... a zdanit

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Po deseti letech znovu začalo sčítání lidí, domů a bytů. S ním dorazily staré i nové problémy. Mezi ty nové patří zejména fakt, že Český statistický úřad se rozhodl umožnit lidem sečíst se on-line, což systém nevydržel a okamžitě zkolaboval. To vedlo k vlně vtipů a pobouření nad neschopností státu. Pak bylo možné zaznamenat jakýsi principiální odpor proti sčítání. K bojkotu například vyzvala strana Svobodných. Ale i lidé, kteří nejsou zarputilí libertariáni, si na sítích stěžovali, proč musejí vyplňovat informace, které o nich stát snad dávno má, či se podivují nad tím, proč stát potřebuje znát výměru jejich bytu. Tento druh odporu proti sčítání je mnohem hlubší.

Sčítání lidí a majetku bylo vždy hlavně projevem snahy státu mít přehled o obyvatelstvu, a to především za dvojím účelem. Aby věděl, kolik může vybrat daní, a aby měl představu, jak velkou může postavit armádu. Nejstarším doloženým sčítáním je to v babylonské říši zhruba v roce 3800 př. Kr. Stát tehdy chtěl znát počet dobytka a množství másla, medu, vlny, mléka a zeleniny. Nejstarší sčítání, jehož výsledky známe, je z roku 2 a proběhlo na rozkaz čínské dynastie Chan. Čínští vládcové zjistili, že v jejich říši žije 57,7 milionu lidí v 12,4 milionu domácností. V tehdy největším městě říše Čcheng-tu žilo 282 tisíc lidí.

Nejznámějšími sčítači na Západě však jsou nejspíš staří Římané. Ti měli přímo dvojici státních úředníků, jejichž úkolem bylo udržovat přehled nad počtem a majetkem obyvatelstva. Tito úředníci, cenzoři (od latinského censere čili odhadovat), měli za úkol jednou za pět let sečíst všechny římské občany a jejich majetek. Vzhledem k tom, že od výše majetku se odvíjela i příslušnost k senátorskému, jezdeckému a dalším stavům, byl římský census důležitou událostí. Také se ukazuje propojenost mezi sčítáním lidu a armádou. Stav jezdců byl tak označován, protože šlo o nejbohatší občany, kteří si mohli dovolit sloužit v kavalerii. S profesionalizací římské armády tato jejich povinnost odpadla, ale status jim zůstal. Cenzoři byli také zodpovědní za udržování veřejné morálky, z čehož pak vzniklo označení pro cenzuru.

Nejslavnější sčítání

Římané jsou také zodpovědni za nejslavnější sčítání lidu v dějinách, totiž to, které donutilo Josefa s Marií vrátit se do Betléma. S biblickou verzí je však několik problémů. Evangelista Lukáš uvádí, že kvůli sčítání nařízenému císařem Augustem se svatá rodina musela vydat z Nazaretu do Betléma, odkud Josef pocházel. Sčítání mělo proběhnout v době, kdy guvernérem Sýrie byl Quirinius, pod něhož pro tyto účely spadala i Judea. Toto sčítání lidu pod Quiriniem je historicky doloženo, odehrálo se roku 6 po Kristu. S datem ještě není takový problém, i dnešní katolická církev víceméně uznává, že datum narození Ježíše Krista je spíš hrubý odhad a tradice. Horší je, že Lukášovi odporuje Matouš, podle kterého se Ježíš narodil v době vlády krále Heroda, ten však zemřel osm let před Quiriniovým sčítáním. Navíc nebyl důvod, aby svatá rodina cestovala z Nazaretu do Betléma. Nazaret patřil do Galileje, ne do Judeje, takže sčítání se ho netýkalo. Navíc žádný římský zákon nenařizoval cestovat kvůli sčítání do místa svého původu. To jsou však problémy pro teology.

Quiriniovo sčítání ukazuje ještě jeden historický trend, totiž ten, že odpor proti němu není nic nového. Census byl totiž nařízen poté, co Římané sesadili svého vazala Heroda Achelaa, syna slavnějšího Heroda Velikého, a nad Judeou zavedli přímou správu. Ve snaze zjistit, jak novou provincii zdanit, bylo nařízeno sčítání. Proti tomu se zvedl odpor vedený Judou Galilejským, který vyzýval Židy, aby se neregistrovali, a těm, kteří ho neposlechli, podpaloval domy a kradl dobytek.

Jak uvádí velmi vydařená facebooková stránka Kout historických kuriozit, na sklonku středověku a začátku novověku dotáhla sčítání lidu k dokonalosti Itálie. Bezpočet městských států si potřeboval udržovat přehled o svém obyvatelstvu. V roce 1427 tak Florencie v rámci příprav zavedení první individuální daně začala sčítat ve velkém měřítku. Úředníci chodili dům od domu, každé rodině přečetli dotazník. Ten se pak četl ještě jednou v okruhu sousedů, aby se zamezilo podvodům.

Daně nebyly jediným důvodem, proč se italské státy pouštěly do sčítání. V roce 1586 Benátky nařídily census v rámci přípravy na morovou ránu, aby byl přehled o úbytku obyvatelstva a o účinnosti opatření. Neapol sečetla obyvatelstvo po špatné úrodě 1591, aby lépe mohla použít potravinovou pomoc. Samozřejmě často státy chtěly mít i přehled o své vojenské moci. Janov v roce 1531 jako první evidoval zbraně v domácnostech, součástí benátských censů bylo i zjišťování, kolik mužů je schopno veslovat na státních galérách.

Po tridentském koncilu (1545–1563), kterým začala protireformace, začala sčítání používat církev k hledání kacířů. O Velikonocích věřící obdrželi zvláštní cedulky, potvrzující, že plní své povinnosti. Ty se pak odevzdávaly při sčítání.

Vzhledem k tomu, že sčítání bylo často předzvěstí zvyšování daní či náboženského pronásledování, nepřekvapuje, že lidé se proti němu bouřili. „Když vévoda z Parmy dal provést roku 1550 sčítání na svých panstvích, venkované jeho komisaře zabili,“ uvádí Kout historických kuriozit.

Kniha posledního soudu

Možná nejvlivnější historické sčítání je to to nařízené Vilémem Dobyvatelem v roce 1086. Jeho výsledek byl zapsán v Domesday Book neboli Knize posledního soudu. Šlo především o sčítání majetku. Vilém v roce 1066 dobyl Anglii. Následoval obří majetkový transfer, nová normanská šlechta obdržela vyvlastněné pozemky původní anglosaské elity. Vilém chtěl po letech chaosu zjistit, co komu v jeho království vlastně patří, a kolik tedy mají platit na daních a poplatcích. Domesday Book následně začala být považována za definitivní soupis majetkových poměrů v Anglii. Po následující staletí byla využívána v majetkových sporech. Občas se na ni odvolávají soudy dodnes. Například v roce 2019 Vysoký soud Anglie a Walesu rozhodoval ohledně sporu o poplatky mezi radnicí Leighton Linslade a provozovateli tamějšího trhu. Soud ve svém rozhodnutí zohlednil i to, že trh je poprvé zmiňován právě v Domesday Book.

Historie je však i plná příkladů, kdy výsledky sčítání lidu posloužily k akcím, které nikdo nemohl dohlédnout v době, kdy se vytvářely. Jedním příkladů je „pochod k moři“ amerického generála Williama Shermana v roce 1864 během americké občanské války. Pochod přes Georgii z města Atlanta do přístavu Savannah zničil logistiku, morálku a zásobování Konfederace a přispěl k její konečné porážce. Sherman totiž použil taktiku „spálené země“ a vydal se na pochod bez zásobovacích linií, jeho armáda se živila rabováním. Pří plánování tažení Sherman použil data ze sčítání lidu z roku 1860, aby mohl vojsko provést oblastmi, kde byl dostatek dobytka a úrody k zásobování. Je to nejznámější použití dat ze sčítání lidu v této válce, ale k plánování svých operací je používali i ostatní velitelé Severu při snaze rozdrtit Jih.

Výsledky v nepravých rukách

Asi nejděsivější připomínkou, jak se dají využít data ze sčítání lidu v nesprávných rukách, je holocaust. Po převzetí moci Adolfem Hitlerem v roce 1933 nacisté spustili sčítání lidu s cílem identifikovat Židy, Romy a další etnické skupiny určené k vyhlazení. Americký historik Edwin Black ve své knize IBM a holocaust z roku 2001 popisuje, jak německá pobočka firmy, se souhlasem americké matky, dodala nacistickému režimu sčítací mašiny, předchůdce počítačů, které posloužily k rychlému zprocesování a identifikaci Židů.

Data z censů pak využívali nacisté i v okupovaných zemích. Odstrašujícím příkladem je Nizozemsko, kde za války zahynulo 73 % Židů, na rozdíl od Francie, kde jich zemřelo 25 %, a Belgie, kde to bylo 40 %. Jedním z důvodů této děsivé statistiky je i shromažďování dat Nizozemským královstvím o svých občanech. V roce 1938 se šéf holandských statistiků pyšnil systémem registrace obyvatelstva, díky kterému bude možné sledovat každého člověka od „kolébky do hrobu“, což mělo pomoci městské správě a sociálnímu výzkumu. Po nacistické okupaci byl však systém rychle využit k identifikaci Židů. Ve snaze tomu zabránit se nizozemský odboj dokonce v roce 1943 pokusil vyhodit do povětří amsterdamský matriční úřad, byl však úspěšný jen částečně.

Data ze sčítání lidu byla využita k porušování občanských práv, i když ne s tak děsivými důsledky, i ve Spojených státech. Tam totiž s jejich pomocí identifikovali a následně internovali Američany japonského původu za druhé světové války.

Sčítání lidu je tak již od nepaměti součástí centralistického řízení státu. Doufejme, že takové zneužití dat, jaké ukazují výše uvedené příklady, tady nyní nehrozí. Přece jenom žijeme ve svobodném státě. Navíc je tu celkem velká šance, že při pokusu o jejich zneužití by stát ona data nejspíš omylem smazal, aspoň pokud můžeme soudit podle stávajícího trendu informační gramotnosti státních úřadů. Nicméně pocit, že jde ale o autoritářský krok určený k větší kontrole obyvatelstva, jen tak nezmizí.