1920–2020 Praha–Tokio / vlivy, paralely, tušení společného

Vážit si kontinuity

1920–2020 Praha–Tokio / vlivy, paralely, tušení společného
Vážit si kontinuity

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Projekt pražské Galerie Jaroslava Fragnera ukazuje, že vzájemný dialog a kulturní výměna mezi Japonskem a Českem nejen na poli architektury má mnohem silnější kořeny, než se na první pohled může zdát.

Sto let

O nové koncertní síni pro Prahu se mluví už dlouho. K její výstavbě přitom mohlo dojít krátce po sametové revoluci. V roce 1990 o realizaci začal vyjednávat Václav Havel se zástupci Japonska, které mělo zájem na novou síň přispět i kvůli obdivu císařského dvora k hudbě Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Ambiciózní plán, který mohl zásadně nakopnout (nejen) českou architekturu, však nakonec bohužel z různých důvodů vyšuměl do ztracena.

Původem český architekt Antonín Raymond všem ukázal, v čem spočívá esence japonského prostoru. - Foto: Dan Merta

Tento dnes již zapomenutý příběh dokreslující intenzitu česko-japonských vztahů, které nepřestřihlo ani dvacetileté období normalizace, připomíná čerstvá česko-anglická publikace 1920–2020 Praha–Tokio / vlivy, paralely, tušení společného, vydaná Galerií Jaroslava Fragnera u příležitosti nové stejnojmenné výstavy v rámci oslav stého výročí navázání diplomatických vztahů mezi Japonskem a Československem. Jak napovídá už název, projekt pražské galerie mapuje dialog Česka a Japonska v oblasti architektury a umění.

Důvody k obdivu

Japonsko mělo obrovský vliv na formování evropské architektonické moderny už v prvních dekádách minulého století. Adolf Loos coby jeden z jejích otců upozorňoval například na sofistikovanost japonských interiérů, českému architektu Bedřichu Feuersteinovi imponovala konstrukční pravdivost i propojení interiéru s exteriérem a tamní architekturu vzýval i Karel Teige.

Průměrná životnost budovy v Tokiu je pouhých dvacet let. - Foto: Jan Vranovský

Mezinárodní obdiv si právem zaslouží také tvorba dnešní generace japonských architektů. Fascinace soudobou japonskou architekturou má víc zdrojů. Podíl na tom má dlouhodobě inspirativní přístup k udržitelnosti, zásadnímu globálnímu tématu dneška, těžící z tradičního sepětí japonské architektury s klimatem a krajinou. Další důležitý důvod představuje osobitý a jasně rozpoznatelný výraz soudobé japonské architektury, která sebevědomě vzdoruje globalizaci potírající kulturní specifika jednotlivých států.

Vzájemná inspirace

Předností objemné publikace je, že se nesnaží o chronologické mapování historie architektury obou zemí, ale pomocí textů dvacítky českých i japonských historiků, teoretiků a architektů představuje nejdůležitější kapitoly ve vývoji česko-japonských vztahů a vlivů v architektuře a výtvarném umění. Orientaci v těchto mnohdy nejasných paralelách a pochopení kontextu čtenářům usnadňují časté odbočky k důležitým politickým i dějinným událostem. Editoři knihy Helena Čapková, Dan Merta a Klára Pučerová si byli zároveň vědomi toho, že pro komplexnější pochopení japonské architektury je potřeba dát prostor také obecnějším tématům, jako je specifické japonské pojetí prostoru ma nebo koncept wabi-sabi týkající se tradičního vnímání krásy.

Čajové domy mají v japonské architektuře tradičně výsadní pozici. - Foto: Masuda Akihisa

Adekvátní prostor v knize také dostala ta vůbec nejvlivnější osobnost ve formování bilaterálních architektonických vztahů – kladenský rodák Antonín Raymond, který si svým výjimečným dílem vybudoval nezastupitelné postavení v dějinách japonské moderní architektury. Ve svém textu oslavuje Raymonda také světoznámý japonský architekt Kengo Kuma (mimochodem autor hlavního stadionu pro letošní olympijské hry v Tokiu) jako toho, kdo „všem ukázal velmi přímočaře, v čem spočívá esence japonského prostoru“.

Expozice láká na modely staveb známých českých i zahraničních architektů (nahoře vlevo). - Foto: GJF

Kniha spolu s výstavou zároveň dokládají, že inspirace v oblasti architektury a umění v uplynulých sto letech neproudila pouze jedním směrem. Japonci se totiž intenzivně zajímali třeba o československou meziválečnou avantgardu, specificky tuzemský fenomén kubistické architektury a zejména o umělecké sklo, což je oblast, v níž Československo v poválečném období excelovalo díky mezinárodně uznávaným sklářům, manželům Stanislavu Libenskému a Jaroslavě Brychtové. Projekt Galerie Jaroslava Fragnera tak může přispět k další kulturní výměně mezi oběma státy. Byla by velká škoda v ní nepokračovat ­– o to větší při vědomí toho, že je opravdu na čem stavět.

 

30. května 2021