Zahlédnout aspoň jednu velrybu, nevyrušit papuchalky, stihnout polární záři, vykoupat se v horkém prameni. Seznam úkolů při cestě do země ohně a ledu je jasný. Místní nevyzpytatelné klima dokáže překazit všechny tyto zážitky. Až na jeden. Odvěká národní kultura geotermálních koupelí má kromě důležitého postavení v životě Islanďanů také jeden nečekaný aspekt týkající se podoby zdejších měst.

Provětrat kapsy

Na Islandu se vše přizpůsobuje přírodě a turismu. Pro místní ekonomiku je přísun peněz od cestovatelů mířících sem z celého světa klíčový, a to nejen v aglomeraci Reykjavíku, kde žijí bezmála dvě třetiny obyvatel. Snaha nabídnout turistům vše, co si žádají, se projevuje mimo jiné budováním nových geotermálních lázní po celém ostrově (pochopitelně s výjimkou zamrzlého středu).

Lázeňské areály z posledních dvou tří dekád vypadají až překvapivě podobně. Jsou to zpravidla nízké moderní objekty splývající s okolním terénem, u kterých je na první pohled jasná snaha architektů nenarušit vizuálně dané místo víc, než je nutné. S tím jdou ruku v ruce použité materiály, přednost má kámen a dřevo, konstrukce bývá z betonu, který se dokáže krásně přizpůsobit dramatické krajině. Viditelné betonové konstrukce jsou často jemně organicky tvarované do křivek, aby se lépe začlenily do terénu bez nutnosti velkého bagrování a také aby příliš nevyčnívaly.

Všechny tyto zásady vyznává architektonické studio Basalt architects z Reykjavíku, stojící za návrhem třinácti takových projektů. A to včetně těch vůbec nejslavnějších s názvem Blue Lagoon, které vyrostly ke konci devadesátých let u rybářského města Grindavík na jihozápadě země. Mediální pozornost získaly hlavně díky mléčně modré vodě kontrastující s černými ostrými horninami, které nechali architekti místy vstoupit přímo do interiéru. Léčivá voda o teplotě sedmatřicet až devětatřicet stupňů se tu bere ze sousední geotermální elektrárny. K resortu přibyl před dvěma lety luxusní pětihvězdičkový hotel, z jehož pokojů mohou hosté skákat rovnou do laguny (cena jedné noci začíná ovšem na 30 000 Kč). Za zmínku stojí také nový areál termálních lázní Vök u jezera Urriðavatn na východě ostrova, které se staly vůbec prvními plovoucími lázněmi na Islandu.

Na park to nebude

Drtivá většina geotermálních lázní na ostrově ale vypadá úplně jinak. Mnohem skromněji. Často jde o několikametrové DIY bazény z kamenů a betonu, za kterými je třeba vydat se na několikahodinovou túru, případně jsou to čistě přírodní jezírka, vznikající a zanikající v průběhu času vlivem sopečné činnosti. O některých vědí jen místní, ostatní znají snad jen bájní islandští huldofólk, na jejichž existenci stále přísahá mnoho obyvatel ostrova.

Islandské geotermální koupele mají nicméně ještě jeden podstatný aspekt dotýkající se celé společnosti. Ten, kdo někdy Island navštívil, ví, že s výjimkou Reykjavíku ve městech prakticky nenarazí na kvalitní veřejný prostor, kde by lidé trávili volný čas. Je to dáno především velmi nízkou hustotou zastavění, zástavba měst a obcí tu má podobu volně rozmístěných domů s velkými rozestupy. Kdo by taky ve zdejším klimatu (vyjma letní dvouměsíční sezonu) dobrovolně trávil čas vysedáváním na lavičce v parku nebo na náměstí. Tuto klasickou podobu veřejného prostoru proto po staletí suplují právě horké koupele a lázně, kde se lidé potkávají a socializují.

A děje se tak dodnes. Příkladem může být nové geotermální koupaliště Guðlaug v západoislandském přístavním městě Akranes, které rovněž navrhli architekti ze studia Basalt. Jde o tříúrovňovou betonovou konstrukci začleněnou mezi balvany pláže, která svým kruhovým tvarem navazuje na historické vzory takových míst. Šatny skromného bazénu jsou v zázemí vedlejšího fotbalového stadionu, vstup je zdarma a na financování se podílela sama obec. Hlavním cílem projektu bylo aktivovat potenciál venkovní rekreace a tím utužit zdraví obyvatel. A další velkou výhodu přírodních geotermálních lázní Islanďané naplno doceňují až nyní – nezavře je ani sebetvrdší lockdown.