komentář Daniela Kaisera

Cena pro největšího naboba tentokrát nejde do Francie, ale do...

komentář Daniela Kaisera
Cena pro největšího naboba tentokrát nejde do Francie, ale do...

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Belgický premiér se zlobí, že Visegrádská skupina blokuje společné azylové právo pro EU. Vyloučit je za to ze Schengenu je asi ten nejbizarnější možný nápad.

Summit EU ve čtvrtek přinesl různé plody. Jedním z nich je neochota 27 států vyjít vstříc britské premiérce, která si domů neveze žádné ústupky a porážka jejího měkkého brexitu v dolní sněmovně se zdá být hotovou věcí. Dalším je mírný ústupek Německa Francii v jeho tažení za společný rozpočet pro eurozónu. A ještě dalším nulový pokrok na frontě, kde chtěli „reformátoři“ homologovat azylové právo pro celou EU.

Ruku v ruce s „narovnáváním“ pravidel pro udělování azylu jdou plány na posilování Frontextu, unijní jednotky pro ochranu vnější hranice.

Belgický premiér Charles Michel je pro politiku otevřených hranic, o minulém víkendu se mu kvůli tomu rozpadla vláda. Nejsilnější vládní strana splnila svou hrozbu, že odejde, pokud se Belgie připojí k migračnímu paktu OSN. S Novou vlámskou aliancí (N-VA) odchází z koalice nejsilnější parlamentní strana, zatímco Michel se svými relativně slabým Reformním hnutím je odkázán hledat pro hlasování v parlamentu podporu ad hoc. 

A tento politický desperát si pro ventilování své frustrace ze summitu vybral visegrádskou čtyřku. „Tím, že tvrdohlavě, opakovaně, systematicky odmítají prokázat aspoň minimální solidaritu, otevírají automaticky politickou debatu o schengenském prostoru, ve skutečnosti otevírají otázku svého vlastního setrvání v schengenském prostoru.“

Pokud Michelův výrok očistíme od politické taktiky, dává nulový, až záporný smysl. Schengen je skvělá věc, bez ironie hmatatelný počin evropské integrace – za předpokladu, že se účinně kontrolují vnější hranice EU. Státy Visegrádu verbálně a Maďarsko prakticky přesně o to poslední tři roky usilovaly. Že se zrovna Viktor Orbán nežene do několikanásobného posílení Frontexu, je pouze jiný výraz Orbánovy nedůvěry vůči Bruselu, který by Frontexem mj. oslabil suverenitu členských států na svých hranicích, ale zásadní slovo o omezení hospodářské migrace do Evropy z něj nevychází. Podobné obavy o suverenitu na svých státních hranicích má ostatně populistická vláda v Itálii. 

Jakouže politickou taktikou jsou politici Michelova typu vedeni? Odvádět řeč od vrozených vad evropského projektu ke Středovýchodoevropanům. K tomu slouží oblíbená myšlenka, že příjemci dotací na Východě mají být politicky poslušní. Opět Charles Michel: „Není možné, aby některé země považovaly EU za bankomat, ze kterého mohou dostávat podporu na svůj hospodářský rozvoj,  a zároveň odmítat princip solidarity v otázce migrace.“ Je to narážka na dotace, které jsou zvrácené, nicméně jejich smysl byl pomáhat v Evropě k narovnání historicky postiženým zemím. A to celý Visegrád včetně České republiky je. K jiným historickým znevýhodněním komunismu patří, že v zemích postižených reálným socialismem bylo během transformace málo domácího kapitálu, a velké banky tak levně, někdy dokonce s přisypáním postkomunistického státu končily v portfoliích zahraničních bank. Například ČSOB je ve vlastnictví belgické KBC a během finanční a ekonomické krize před pár lety odcházel celý čistý zisk ČSOB do Belgie. V zemi, kde od roku 2005 převyšuje odliv zisků do zahraničí příliv zahraničních investic, bude potřeba už jen pár takových arogantních výstupů, aby volání po sektorové bankovní dani začalo být relevantní. 

V této souvislosti je zajímavý pohled do rodokmenu premiéra Michela. Jeho otec Louis byl v letech 1999–2000 ze své funkce ministra zahraničí Belgie horlivým propagátorem diplomatických sankcí proti Rakousku. Michel starší nezískal tehdy mezi Rakušany sympatie – a vzpomínku na sankce bychom našli docela brzy, kdybychom dnes hledali důvody, proč se Rakousko postupně odcizilo tzv. tvrdému jádru Evropy a Bruselu. Politická dynastie Michelových nic nezapomněla a ničemu se nenaučila.

16. prosince 2018