Po Mnichovu ’38 následuje tak zvaná druhá republika, trvala krátce, od 1. října 1938 do 15. března 1939, to je 167 dní. Václav Černý popsal ve svých pamětech Křik koruny české oněch pět měsíců druhé republiky sugestivně takto: „Plavba vytřeštěných zavrženců, napěchovaných na rozbitý člunek bez plachet a spuštěný bez cíle na živé moře.“ Tato plavba nemohla skončit jinak než vpádem krvelačných pirátů na palubu a vřícením se do válečných proudů, i když je nutné vždy dodat, že hlavní příboj šel mimo.

Státy a národy se podobají organismům a je zřejmé, že po takové ráně může „tělo“ zareagovat jen křečí, bolestí, depresí, výčitkami, v lepším případě rychlou mobilizací obranných látek. Druhá republika byla kombinací všech těchto reakcí: byla to doba hlubokého ponížení, výtrysku nasbírané netolerance a antipatií, ale zároveň, aspoň zprvu, snad i jisté realistické naděje, byť jaksi zoufalecké a navzdory: přece jen se věřilo, že Hitler se nažral a dá pokoj, republika je malá, ale naše, uděláme si to po svém. Byly to marné naděje.

Tímto obdobím se dlouhodobě zabýval literární historik Jaroslav Med (1932–2018). Šlo u něj o téma osobní, neboť bylo motivováno snahou sejmout jednu velkou nespravedlnost z beder básníků i prozaiků, kterým se obecně říká „autoři katolické orientace“ (Jaroslav Durych, Jan Čep, Václav Renč, Josef Kostohryz, Zdeněk Kalista, Jakub Deml, Karel Schulz, Jan Zahradníček a další). V povědomí zůstává pomlouvačská legenda o téměř zrádném chování většiny těchto osobností, které měly po Mnichovu snad pomalu vítat německou okupaci. Zažitým termínem pro ně je označení „klerofašisté“, což jim bylo se vší podlostí spočítáno po únoru 1948, kdy řada z nich byla odsouzena k mnohaletým žalářům. To byla samozřejmě msta a nespravedlnost: tito literáti nebyli „Mnichovem“ zasaženi o nic méně než ostatní vlastenci a jejich zdrcení nad ponížením jejich vlasti se jevilo bez konce. V čem však spočívala zvláštnost jejich postavení, byl vztah k oficiální Československé republice, který byl přinejmenším rezervovaný, ne-li kritický. 

To mělo své, samozřejmě subjektivní důvody. Mnichovské ráně cosi předcházelo a padla do jistého prostředí. Jaroslav Med v knize Literární život ve stínu Mnichova (vyšla roku 2010) zmapoval terén dvacátých a třicátých let, v nichž „převažovala ideologická stanoviska nad ryze estetickými programovými složkami“. Znamená to stav, který si česká literatura nesla snad až do roku 1989: že byla polem, na němž se odehrávaly politické zápasy, lišící se však od poměrů pozdějších, že během prvních dvaceti let se konaly ve svobodném prostoru. I tak to byly zápasy o všechno, o charakter státu a společnosti, z pohledu některých o Boha. Nakonec o výsledku rozhodl někdo mocnější a bezohlednější. 

Skutečností je, že první republika byla pro katolické intelektuály stát příliš liberální, partajnictvím poznamenaný, stát po výtce kapitalistický a světský, ba Boha nectící. Bolestně se jich dotýkaly projevy antikatolicismu, což byla doktrína pomalu státní, a některé výroky TGM, který v tomto ohledu poněkud připomínal slona v porcelánu. 

Jaroslav Med sebral veškeré – logicky především publicistické – texty, které tito autoři v krizových letech a pak měsících publikovali. A je to občas četba až bolestná. Jejich rétorika se vyhrocovala a stupňovala, procházela peripetiemi a měnila cíle svých útoků. Přinejmenším od vypuknutí války ve Španělsku (1936) se tu jasně vytvářela fronta, která se vedla mezi tradičními liberálními elitami, jejichž hvězdami byli Karel Čapek a Ferdinand Peroutka, a jejich kritiky zprava i zleva. Zatímco komunistická či levicová „fronta“ sice naoko, nebo i dočasně upřímně, vystupovala jako obránce demokracie, ve skutečnosti nepřestávala počítat s revolucí, katolíkům napravo zůstával jen a jen Bůh, zemští patroni a vlastenectví. Ve španělské válce katolíci nemohli liberálním elitám odpustit, že jasně nadržují republikánům a zcela ignorují zvěrstva, kterých se levicové síly dopouštěly. To považovali za těžkou nespravedlnost.

Po Mnichovu se stavidla nahromaděné averze marginalizovaných kritiků liberální republiky provalila. Až na výstřední povahu Jakuba Demla, který v jednom textu před Mnichovem chválí Hitlera, však neexistuje jediný náznak sympatií či akceptace německého nacismu u relevantního spisovatele. Hitlerismus je považován za novopohanskou ideologii, jejíž rasový, biologický základ se českým katolíkům upřímně hnusil. Lze snad nalézt v ojedinělých projevech po září 1938 cosi, co bychom dnes nazvali antisemitismem (Jan Zahradníček, Karel Schulz, ale konec solidarity s Židy ohlásil i Ferdinand Peroutka...), ale jak píše Med, „v obecné touze po nalezení obětního beránka obstála literatura druhé republiky rozhodně se ctí“. Lépe než ctěné obory lékařské a právnické, které na podzim 1938 vydaly prohlášení, že židovské kolegy nadále nemohou ve svých řadách strpět. 

Po 15. březnu 1939 již umlkli zcela. Odkud pak přechází ti kolaboranti a aktivisté, novináři a pisálkové, kteří začnou psát ve službách Říše? Z katolických kruhů rozhodně ne. Z nich se nezapojí snad jediný. Známý kolaborant, jako byl Emanuel Vajtauer, byl původně komunista, Emanuel Moravec patřil k lidem blízkým Hradu a psal do Peroutkovy Přítomnosti. Nic z toho nelze vyvozovat, ale v tomhle mají čeští katolíci čisté svědomí.