Přicházející prezidentské volby jsou jistým způsobem matoucí. Jde v nich o hodně, někomu by se mohlo zdát, že skoro o všechno. Tomu, co je v sázce a jak silně mnoho lidí vnímá jejich význam, ale neodpovídá mdlá atmosféra kampaně, v níž jako kdyby nešlo skoro o nic. Rozdíl oproti prezidentským volbám před pěti lety je v mnoha ohledech markantní. Zvláštní věc – o Česku se přece často a právem píše jako o rozdělené zemi. Kdy jindy by se to rozdělení mělo dramaticky projevit? Jenomže to aktuálně prožívané rozdělení se v kampani před prvním kolem nijak výrazně neprojevuje (s jednou výjimkou – k ní později), protože ta kampaň navzdory počtu kandidátů, kteří se v ní prezentují, je vedena prakticky jen jednou stranou.

Před pěti roky se přímé prezidentské volby konaly poprvé, už to jim dodávalo na významu a posilovalo intenzitu jejich vnímání veřejností. Navíc tuto systémovou změnu veřejnost většinově podporovala dlouhé roky, schválena byla po průtazích. Lid konečně dostal, co chtěl – a pak se možná trochu divil. V prvních volbách aktivně vystupovaly politické strany, které do nich vysílaly vlastní kandidáty – sociální demokraté Jiřího Dienstbiera mladšího, občanští demokraté Přemysla Sobotku, lidovci Zuzanu Roithovou, TOP 09 Karla Schwarzenberga. Dnes to naopak působí, jako kdyby se strany prezidentských voleb, a především prezidentští kandidáti politických stran skoro štítili, jistě v tom hraje roli potřeba vyvolávat povinný dojem nestranickosti. Vymyká se stávající prezident Zeman, který ale regulérní kampaň nevede (nebo to alespoň říká), zároveň ale vše, co dělá – tedy i nadbíhání zájmům Andreje Babiše a ANO či vystoupení na kongresu Okamurovy SPD –, je také kampaň. U vítěze voleb ANO za tím jistě je pragmatický kalkul – potřebuje, aby mu úřadující prezident šel na ruku, a proto se nechce stavět za nějakého jeho konkurenta; tím, že hnutí Zemana zatím ani explicitně nepodpořilo, udržuje hlavu státu pod tlakem. Jiné partaje zase třeba nechtějí vysílat někoho svého do ztraceného boje, případně prostě nikoho nemají, především by ale „posvěcení“ tou či onou stranou na preference kandidátů asi nemělo podstatný vliv.

Nejde ovšem jen o stranickou příslušnost. Pestrá sestava kandidátů v roce 2013 také znamenala, že svého koně v prezidentském závodě měly různé skupiny obyvatel. Nebyl problém představit si typického voliče pozdějšího vítěze i jeho soupeře nebo třeba Táni Fischerové či Vladimíra Franze a také všech stranických kandidátů. Pohled na ty letošní kandidáty, kteří se do kampaně zapojili, však nedává jasnou představu o voličích, kteří za nimi stojí. Je nějaký rozdíl mezi typickým voličem Jiřího Drahoše a Michala Horáčka? Pavla Fischera a Marka Hilšera? Jistě, v některých ohledech ano, ale možná že ani aktivní stoupenci jednotlivých kandidátů je nevnímají jako zásadní (pokud člověk pomine exoty typu Petra Hanniga). První část předvolebních střetů totiž probíhá jenom na jedné straně od té hlavní dělicí čáry, jež dnes českou společností probíhá. 

Ta linie vyvstala na povrch právě během prvních přímých prezidentských voleb a po nich. Politický boj o hlavu státu, který se předtím odehrával mezi politickými špičkami, lobbisty, poslanci a senátory, se snesl jaksi dolů – mezi „prostý lid“. A konfrontační ráz kampaně, který před druhým kolem ještě zesílil, se rozšířil i mezi volitele. Jistě, už předtím žila představa o rozdělení společnosti mezi „selský rozum“ užívající lid a „kavárenské“ elity – projevilo se to třeba v rozruchu, jaký před sněmovními volbami 2010 způsobil pomýlený klip Přemluv bábu. Teprve prezidentská volba umožnila, aby se do sebe oba tábory pustily naplno, v reálném i virtuálním světě. Ten boj neustal ani po volbách, Miloš Zeman a lidé kolem něj (především v tom ohledu vynikal mluvčí Ovčáček) ho také cílevědomě přiživovali všelijakými svými eskapádami, konfrontačními či skandálními výroky.

Další steroidy probíhající slovní válce dodala uprchlická krize, která atmosféru dál vyostřila a rozdělení plus minus z roku 2013 prohloubila, k opovrhovaným „pravdoláskařským“ elitám a „havloidům“ přibyli ještě stoupenci mladší levice, teorií genderu a paušálně odmítané a údajně všemocné neziskovky. Konflikt trvá dál a je umocňován fungováním sociálních sítí, vznikem různých alternativních médií, udržován potřebou lidí se ho účastnit, udržovat se ve stavu permanentního pobouření, hájit to svoje.  

Kampaň před prvním kolem nadcházejících voleb ale jako kdyby probíhala v nějaké jiné zemi – důstojně působící a umírněně se vyjadřující pánové v ní vedou hovory v celkem přátelském duchu, aby taky ne – po všech těch debatách si už musel jeden na druhého zvyknout, možná se i trochu spřátelit. Ta prezidentská debatní „roadshow“ připomíná filmový casting – dlouhotrvající konkurz na roli Nezemana. Jeho účastníci se snaží naplnit podmínky toho řízení – tedy být konciliantní, uměřený, kultivovaný a neurážet.

Potenciální voliči mohou studovat nuance mezi jejich postoji, vyplňovat otázky z volebních kalkulaček, jako kdyby shoda v pohledu na, řekněme, otázku eutanazie byla v danou chvíli to, čím by se měli řídit. Stávající prezident může být spokojen – dělá si paralelní kampaň čistě podle svých pravidel, nemusí se v ní vystavovat situacím, které by dnes už obtížně zvládal (třeba právě debatám). Daří se mu udržet dojem, že je nad kampaň povznesen, z jeho neúčasti, neochoty (možná i neschopnosti) jít v kampani do přímého střetu se nestalo téma. Potenciální Nezemanové mezitím odpovídají na opakující se otázky, různé společenské „bubliny“ na sebe v kampani nemají kde narazit. Snad jenom v bizarních pořadech na TV Barrandov, které otrlejší lidé z „kavárny“ sledují pro povyražení. Třeba v nich ale je už dnes vidět obraz věcí příštích.