Nějak se mi to zase přihodilo. Zase se v téhle rubrice budu zabývat twitterovým účtem Jiřího Ovčáčka, navíc věcí, která může někomu připadat dost marginální, vidím v ní ale symptom nějakého pozoruhodného posunu. Prezidentův mluvčí chtěl vyjádřit názor, že Česká televize věnovala zbytečně velkou pozornost příjezdu Miloše Zemana na zasedání Poslanecké sněmovny, kde prezident mluvil o rozpočtu, a s přehnaně velkou péčí zaznamenávala obtíže, které měl při vystupování z auta. Pobouřený status uzavřel větou: „Na Kavkách se jistě tvářili slastně jako prof. Braun v Majorovi Zemanovi.“ Doprovodil to fotkou z pověstného seriálu – představitel profesora Brauna Miloš Nedbal se na ní skutečně tváří, jako kdyby ho někdo příjemně šimral na podbřišku – asi mu zrovna vycházejí ty jeho jeho protilidové pikle.

Může to působit trochu zvláštně. Pan Ovčáček přece rád varuje před nástupem „novodobého bolševismu“ , příznaky přicházející totality je schopný rozeznat ledaskde. Když chce ale ilustrovat, co vnímá jako charakterové selhání, sáhne do galerie padouchů bolševické propagandy. Po obrázku z jejího údajného veledíla, jemuž jsou někteří přecitlivělí kritici schopni přiznat až magickou sílu, jako kdyby ten seriál provedením často nezamýšleně legračních detektivek (a ideově naprosto odpudivých) byl nějaký zdejší ekvivalent pověstného Triumfu vůle.

Páně Ovčáčkova volba přirovnání ale je v nějakém ohledu docela výstižná. Jednak – někteří bojovníci proti těm údajným novobolševikům mají zjevnou slabost pro „starobolševiky“. A v jistém ohledu představuje Major Zeman pro část dnešní národovecké scény velmi vhodný narativ. Třeba zrovna ta pokračování, která se odehrávají na konci šedesátých let, kdy roduvěrného straníka Honzu Zemana šikanují pobláznění reformisté. Role jsou tam rozděleny velmi přehledně – na jedné straně geroj, který je spjatý s lidem a vychází z lidu, je mu vlastní jeho inherentní moudrost, chce bránit to naše nejenom proti zbytkům domácích reakcionářů, ale taky proti nezdravým cizáckým vlivům. A proti němu „pražská kavárna“ – rádobybásníci a intelektuálové, kteří jsou od lidu odtržení a taky dekadentní, neštítí se žádné lži a podlosti, však jsou také v cizích službách. Nakonec jim ale lid vypráší kožich a postaví se za svého Honzu Zemana, a naštěstí přitom najde mocenské zastání u kamaráda nejspolehlivějšího – Sovětského svazu. Tohle vnímání je pro potřeby kulturní války, jak se v Česku dnes vede, docela využitelné, potřebuje jenom pár drobných povrchových úprav. Jinak je tam vše, jak má být: zdravá česká nátura ohrožovaná od lidu odtrženou intelektuální elitou podporovanou kořistnickým a dekadentním Západem. Určitému typu soudobého hlasitého českého národovce bude vždycky bližší Zdeněk Nejedlý než Václav Černý, který je v postavě profesora Brauna trapně a zbaběle karikován, Otakar Vávra se svými nejedlovskými eposy než Alfréd Radok.

Velmi pěkně s tím viděním souzní rozhovor, který dala CNN Prima Hana Lipovská, zapálená bojovnice za věc národa a velmi agilní členka Rady České televize. Dotázána na televizní krizi před dvaceti lety, neopomene zdůraznit, že to byl společenský proces „podporovaný ze zahraničí“. O své šéfové Janě Bobošíkové, s níž publikuje knihy varující před „návratem Marxe a Lenina“, mluví jako o obětavé služebnici vlasti. JB tu úlohu měla naplnit coby kandidátka komunistické strany na funkci prezidenta. Jen díky tomu se dle Hany Lipovské podařilo zabránit tomu, aby se hlavou státu stal „americký občan“ Jan Švejnar. Hrůza mě jímá z té představy cizáka drze se promenujícího Pražským hradem, takže děkuju mockrát. Nepochybně ta oběť stála za to. Může být, že postavy typu pana Ovčáčka či slečny Lipovské jsou marginální figury, jejichž význam v českém společenském dění je krátkodobý. Pokud by jim někdo z různých taktických důvodů rád dopřál trvalejší vliv, měl by si dopředu otužovat žaludek a připravovat mysl na vskutku krkolomné racionalizace.