KOMENTÁŘ

Odkazuješ? Zaplať

KOMENTÁŘ
Odkazuješ? Zaplať

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Směrnice o copyrightu, odsouhlasená Evropským parlamentem, představuje pro internet v Evropě, jak jej známe, potenciálně velký problém („potenciálně“ proto, že proces schvalování není ještě u konce). Není třeba říkat přímo „smrt“, tak vážná situace zase není, ale pořádné zmrzačení asi ano. Z žurnalistického hlediska je důležitější článek 11, pojďme se na něj tedy lehce podívat.

Motivací pro článek 11 byla neustále se zhoršující finanční situace tradičních médií, která mají problém si udržet předplatitele a zaplatit kvalitní novináře. Běžný uživatel internetu má na výběr z tolika zdrojů zpráv zadarmo, že základní potřebu po informovanosti snadno uspokojí, aniž by musel sáhnout po peněžence. Důsledkem této digitální hojnosti je, že dříve významné noviny bojují o každý (euro)cent.

Čím dál červenější čísla v rozpočtu znamenají, že kvalitní lidé z redakcí odcházejí jinam, někdy i za jinou kariérou, a snižuje se tak mj. schopnost soukromých médií vysílat na zajímavá místa reportéry, aby tam zajistili originální zpravodajství. Velmi emocionální článek obhajující toto stanovisko napsal do listu The Guardian investigativec Sammy Ketz. Rád bych jej sem nalinkoval, ale budu-li se držet principů budoucího článku 11, vlastně bych tak bez licence od Guardianu učinit neměl. Aspoň ne za použití původního titulku. Což naznačuje, kde bude problém.

V novinářském světě už dlouho panuje averze vůči velkým technologickým společnostem, jako jsou Google či Facebook. Tyto firmy přebraly novinám jejich tradiční reklamní trh, velmi snížily ceny (zkuste srovnat cenu cílené propagace na Facebooku v roce 2018 s cenou jednoho tištěného inzerátu v Lidových novinách před deseti lety), a ještě vydělávají mj. na tom, že odkazují na jejich obsah. Odtud se zrodila myšlenka retribuce: přinutíme IT obry, aby za odkazování na náš obsah platili. Výsledkem je článek 11 schválené směrnice.

K tomu, aby zobrazil tradiční formát náhledu zprávy (titulek, thumbnail a pár prvních slov), by odkazující měl mít od vlastníka práv licenci – a tahanice panuje i o to, kolik slov z titulku už zakládá nárok na platbu. Znění článku 11 se ovšem neomezuje na Google, Facebook apod. Platí pro každého, od miliardových gigantů až po řadové blogery. (Teprve konkrétní implementace v národních legislativách ukáže, jak budou vypadat skutečná pravidla do detailů.)

Mám za to, že tento právní postup bude pro média, která si jej prolobbovala, ještě více zničující než současný stav. Kořen celé věci – skutečnost, že na světě je hromada informačních zdrojů dostupných zdarma – se takovou legislativou ovlivnit nedá. Jakýkoliv licencovaný zdroj se bude šířit pomaleji a dosáhne na menší počet čtenářů než zdroj, který umožní přebírat vlastní obsah volně.

Slabinou je i to, že nikde není psáno, že velké IT firmy budou pokračovat v dosavadní praxi a jen začnou platit za to, co dříve využívaly zdarma. Mohou se zákonu přizpůsobit i jinak, třeba omezením povoleného sdílení odkazů. Máme i pozorování z reálného světa, protože podobný zákon už přijalo roku 2014 Španělsko. Google následně svoji službu Google News ve Španělsku úplně vypnul, takže mediální společnosti, které se těšily na licenční poplatky z jeho kapsy, se nedočkaly ničeho. Jejich finanční situace není o nic lepší než předtím.

Úplným darem z nebes je ale taková legislativa pro státní tiskové agentury, jež jsou financovány daňovým poplatníkem. Ty udělají maximum pro to, aby své placené protivníky překonaly snadnou dostupností.

Před krátkou dobou jsem se bavil s obchodníkem, který cestuje po celém světě. Říkal mi zajímavou věc: skoro v každém hotelu, kam přijede, ať už je to Brazílie, Kuvajt, nebo Japonsko, je k dispozici kanál Russia Today, kdežto velké západní kanály jako CNN aby pohledal. Russia Today totiž poskytuje svůj obsah zdarma a pálit ho to nemusí. CNN a spol. chtějí za poskytnutí svého obsahu nemalé poplatky, což v době, kdy hotely šetří, kde můžou, vede k tomu, že prostě zmizely ze seznamu nabízených stanic.

Důsledné uplatnění podobného principu u textových zdrojů může vést k tomu samému stavu i na internetu. Je možné, že až v roce 2020 sednete k internetu a začnete hledat nějakou současnou událost, na první stranu výsledků se vám vysype přehled toho, co si o věci myslí Ankara, Moskva, Peking, Pchjongjang, Rijád a Teherán. Pak začne někdo volat po regulaci neevropských zdrojů…

Osobně si myslím, že jediná rozumná cesta je individualizace médií. Zrovna investigativec Ketz, který si tak stěžoval, má za sebou dobré výsledky, mohl by tedy vybírat na svoji činnost příspěvky od čtenářů a nejspíš by mu to stačilo. Takoví novináři už na světě jsou, podrobné reportáže z Iráku odjel dělat „na vlastní pěst“ a s podporou od čtenářů například Američan Michael Yon.

Podobný princip individuální podpory ostatně dávno funguje třeba u autorů knih, kteří se také živí „produkcí textu“ – čtenáři je v jejich aktivitě podporují svými drobnými nákupy, tu stovkou, tu dvěma. Internet je v takovém modelu pro producenty obsahu příležitostí, ne hrozbou, protože umožňuje autorům komunikovat s čtenáři přímo, bez drahých prostředníků.

Právě těm se ovšem jejich nadbytečnost vůbec líbit nebude.

14. září 2018