Hlavní svolavatel demonstrace na pražské Letné Mikuláš Minář komentoval pár hodin před Letnou novelu zákona o státních zástupcích. Návrh ministryně Marie Benešové je prý „velký průšvih“, vůbec „neřeší naše obavy z ohrožení nezávislosti“. Při bližším pohledu to není pravda, Benešová naopak obavám z ohrožení nezávislosti státních zástupců vychází vstříc, v některých bodech (pevná sedmiletá lhůta pro vedoucí státní zástupce, dnes není žádná) významně. Kritikům ranku Mináře nebo skupiny Rekonstrukce státu chybějí dvě věci: že nejde dost daleko a že nepřijde dost rychle.

To druhé je výtka zásadní. Benešová plánuje, že zákon vstoupí v platnost 1. 1. 2022. Dnes ale máme justici v akutním ohrožení, stačí, aby ministři za ANO – ve vládě má většinu – ze dne na den a bez podání vysvětlení odvolali nejvyššího státního zástupce a jmenovali nástupce. Ten může opět velmi rychle vyměnit vrchní státní zástupkyni v Praze – a už je trestně stíhaný premiér skoro u trestního spisu k Čapímu hnízdu. Navíc se Čapím hnízdem Babišovy potíže s justicí nevyčerpávají: v příštích měsících a letech bude na tom či onom státním zástupci, jestli bude Babiš obviněn v případu dluhopisů nebo za daňové úniky (reklama nakupovaná samotným Agrofertem v Čapím hnízdě). Vzhledem k tradičnímu způsobu Babišova podnikání mohou přijít další kauzy, o nichž dnes nemáme tušení.

S tímto premiérem se Česká republika ocitla v jiném stavu, než na jaký byl celý systém před necelými třiceti lety stavěn. Ochránit před ním soustavu státních zástupců je naléhavý úkol tady a teď. Bez ohledu na předchozí bilanci skupiny kolem Lenky Bradáčové, Pavla Zemana a dalších by mělo být samozřejmostí, že dokud vládne trestně stíhaný premiér, nemá se na tyto lidi sahat. Takže ta část novely z dílny ministryně Benešové, která vládě neumožňuje jít na nejvyššího státního zástupce jinak než skrze kárnou žalobu, může být přijata hned.

Ale na jakékoliv další změny je teď ta nejhorší myslitelná chvíle. Optimista vychází z předpokladu, že oligarchická éra bude po konci Andreje Babiše v dějinách české demokracie považována za úchylku od normálu. V nenormální době, v níž žijeme, se do systému napadnutého vetřelcem nemá sahat.

„Občanská společnost“ vytýká Marii Benešové i tu část novely, která stanovuje výběrová řízení na vedoucí státní zástupce (všichni až na „nejvyššího“). Vybírat má pětičlenná porota, přičemž tři místa z pěti by fakticky obsadilo ministerstvo.

Za předchozího ministra Jana Kněžínka byl navrhovaný poměr opačný: v něm měli třípětinovou většinu zajištěnu lidé ze soustavy. Unie státních zástupců a část opozice dnes umně využívají Babišova obludného střetu zájmů a žádají návrat na Kněžínkovu kótu. To by ale zakládalo určitou formu prokurátokracie, státu ve státě. Slabiny tohoto modelu vidíme už několik let právě na působení skupiny Pavel Zeman – Lenka Bradáčová – Ivo Ištvan, kteří už faktické nedotknutelnosti požívali, než se na Čapím hnízdě soustava nutně musela střetnout s premiérem. Na konto zmíněné skupiny jdou případy, z nichž podle soudců vyčnívá chybná nebo přímo manipulativní práce orgánů – Nagygate, kauza generála Halenky a spol., mnohé případy kriminalizace obecních zastupitelů –, naše skupina však chybu zásadně nepřipouští a uraženě kroutí hlavami nad rozsudky. Není tu ani stopa po sebereflexi. Další kariéra takových lidí přece nemůže být měřítkem nezávislosti české justice, v optimálním světě by byla jen pandánem k vládní kariéře Andreje Babiše.

Údajně od Václava Klause st. pochází starší výrok o „době rozvinutého babišismu“, v níž se nemají provádět zásahy do systému, pokud nejsou nezbytné. Pronesl ho v jiné souvislosti, ale pro vztah mezi českou justicí a exekutivou se hodí dokonale. Dnes je nezbytné ochránit nejvyššího státního zástupce před trestně stíhaným premiérem. Státní zástupci potřebují akutní ochranu, nikoli systém šitý podle jejich přání. Co je nad to, o tom můžeme mluvit v klidu v době pobabišovské.