Zpráva z úterního večera o tom, že Ukrajina zavřela kohoutek pro plyn procházející měřicí stanicí Sochranovka a tím odstavila asi třetinu plynu, který do EU teče z Ruska přes ukrajinské území, u nás byla absurdně servírována jako další rána ruskému plynu.

Ve skutečnosti je to rána hlavně pro státy Evropské unie, byť ne s okamžitým účinkem (zásobníky) a byť v tomto případě rána míří na země jako Maďarsko, Rakousko, nikoliv na Německo (a například i Českou republiku). Druhý důvod, proč se o kroku Ukrajiny u nás nikdo moc nešíří, spočívá v tom, že Volodymyr Zelenskyj si tu vynucuje něco, k čemu Evropskou unii jako celek nepřiměl politicky.

Bloomberg včera napsal, že k deseti evropským odběratelům plynu, kteří už si otevřeli rublový účet u Gazpromu, přibylo mezitím dalších deset. Když Unie zatím nepřistoupila k embargu na hlavní ruské suroviny a přihlíží tomu, že hrozbu sankcí její vlastní firmy neberou vážně, nasazuje Unii odvykací kúru na ruském plynu Ukrajina.

Zelenskyj čelí na frontě patrně mnohem zoufalejší situaci, než by se zdálo ze zpravodajství. Ale tímto krokem také riskuje sympatie řadových Evropanů, kteří čelí prudkému zdražování. Zatím se ukrajinský prezident může spolehnout na politiky a velká média napříč Evropou.

Obtížně se jim teď reflektují starosti obyvatelstva, jež má pořád privilegium žít v jednom z nejbohatších míst planety. Pokud nastalá situace kolem plynu potrvá delší dobu, ocitnou se evropské vlády definitivně mezi dvěma mlýnskými kameny.

Také je třeba klást si i na pohled nesmyslnou otázku, jestli Zelenskyj Sochranovkou nechtěně nepomáhá také Rusku. Klást si tu otázku máme už proto, že moment, kdy politici sáhnou na kohoutky, může dlouhodobě působit jen jako podpora růstu cen. Rusko a Ukrajina kolem Sochranovky reagují stejně nevěcně. Ukrajinci, aspoň to tvrdí odborně zdatnější lidé z plynařství než autor poznámky, neměli technický důvod plyn procházející Sochranovkou odstavit a Rusové technicky nemají důvod plyn určený pro průtok Sochranovkou nepřesměrovat jinudy, přes Sudžu, jak jim to poradili Ukrajinci.

Obojí je technicky patrně možné, chybí politická vůle. Rusko dává najevo nezájem i jinými směry: uvaluje odvetné sankce na firmu, která spravuje polskou větev plynovodu Jamal, a možná definitivně tuto rouru odepsalo. Třeba je za tím vším i týden stará zpráva, že od začátku roku do konce dubna inkasovalo Rusko za plyn a ropu už 50 procent sumy, kterou si naplánovalo zinkasovat za celý rok.

Pokud by Putin kalkuloval s tím, že sankce na ropný průmysl a obchod (západní rejdařské firmy Rusům své tankery skutečně přestaly nabízet) díky vyšší ceně nakonec povedou k vyšším příjmům, byl by aspoň pro teď chytřejší než my, kdo jsme si představovali, že Rus připravený o McDonald, italské oblečení a francouzské voňavky obratem vyjde do ulic a svrhne režim.

Rusko jistě bude válkou a našimi sankcemi v delším čase významně poškozeno, nicméně možná bezprostřednější škody zažíváme my v Evropě, a to už teď.