Jak připomněly s téměř povinnou uniformitou nekrology, ve V. S. Naipaulovi odešel velký, ovšem kontroverzní spisovatel. Tím „kontroverzní“ měli uniformně na mysli, že byl rasista. Tak jako velká část lidí označených někdy za rasisty si Naipaul tuto kontroverznost vysloužil ve skutečnosti něčím jiným. V jeho případě šlo o svého druhu zradu. Jakožto dítě kolonialismu narozené v jedné britské kolonii, Trinidadu, rodičům, kteří se tam přistěhovali z jiné britské kolonie, Indie, byl předurčen podat marxistickou kritiku postkoloniální situace. To Naipaul odmítl. Ne proto, že by se poangličtil a přijal optiku bílých kolonizátorů, jak je obviňován (známý progresivní intelektuál Edward Said ho opovržlivě nazval „domorodým informátorem“). Ale protože nebyl ochoten nevidět.

Ne že by Naipaul byl nějakým Kiplingem neokolonialismu. To, že byl zastáncem západní civilizace, neznamená, že by byl jejím bezpodmínečným zastáncem v jakémkoli jejím konkrétním projevu. Jizvy, které kolonialismus zanechává, znal dobře. A podtónem jeho líčení zoufalých konců dekolonizace v Africe či v Karibiku rozhodně není „Vidíte, neměli jste bílého muže vyhánět“. Taky dobře věděl, že koloniálně se dokážou chovat i jiné společnosti než národy Západu. Vyrůstal koneckonců na Trinidadu poznamenaném tenzí mezi indickou komunitou a afrokaribskou komunitou. Specifický pohled měl na zemi svých předků, Indii, kterou poprvé navštívil až jako dospělý, úspěšný člověk. Byl to pro něho zvláštní zážitek: poprvé v životě v zemi, kde nevypadal na pohled jako cizinec nebo příslušník menšiny, ale cítil se tam cizincem velmi silně. Odnesl si odtamtud mimo jiné silnou averzi k islámské civilizaci, jejíž kolonizaci Indie považoval za zhoubnější než britskou. K zemi, již nikdy nemohl považovat za svou, získal nicméně intenzivní vztah. Pokud bychom měli měřit reakcemi na jeho smrt na sociálních sítích, pak právě v Indii se zapsal do novodobé politické konverzace nejsilněji, silněji než kdekoli na Západě.

V sedmdesátých letech vydal cestopisnou knihu Mezi věřícími o svých cestách nearabskými islámskými zeměmi – Íránem, Pákistánem, Malajsií, Indonésií. Jeho psaní o islámu si vysloužilo po roce 2001 pochopitelnou pozornost. Byl jedním z těch mála, kteří, podobně jako nedávno zesnulý orientalista Bernard Lewis, viděli daleko dopředu. Riziko totalizující víry a její možné srážky s okolním světem vystupuje z jeho cestopisů jasně.

Naipaul byl spisovatelem výsostně politickým. Ne proto, že by prostudoval marxismus a rozešel se s ním, že by se ztotožnil s nějakou politickou stranou, vůdcem či kauzou nebo z nějakého podobného důvodu. Byl politickým spisovatelem v obecnějším smyslu. Vnímal, jak lidské společnosti fungují. Nezajímaly ho ideologie, nezajímaly ho spory rozvojových ekonomů ani vývoj receptů Světové banky. V jeho cestopise z Argentiny najdeme odzbrojující pasáž, kterou by si měl povinně přečíst a osvojit každý novinový komentátor, každý student mediálních studií a politologie:

Neúspěch Argentiny, země tak bohaté, tak řídce osídlené, dvacet tři miliony lidí na milionu čtverečních mil, je jedním z tajemství naší doby. Někteří komentátoři (…) se snaží dát smysl bezvýznamným událostem a iracionálním skutkům tím, že mluví o francouzskosti argentinských dějin. Jiní nabízejí politická vysvětlení a navrhují politická řešení. Ale v politice jde o podstatu lidského sdružování, o kontrakt lidí s lidmi. Politika nějaké země může být jen protažením jejího pojetí lidských vztahů.

Zní to banálně, někomu třeba i ignorantsky. Cožpak není klíčové, jak jsou definována vlastnická práva, jaká je monetární politika, zda fungují soudy, zda mají lidé rovný přístup ke vzdělání, a co boj proti korupci? Chce vykřiknout zkušený konzument zahraničněpolitického zpravodajství. Jenže Naipaul má pravdu. A možná právě cit pro tento druh pravd je tím, co ve skutečnosti živilo Naipaulovu kontroverznost. Lidé, kteří si namlouvali, že je pobuřuje jeho neokolonialismus, byli ve skutečnosti zasaženi tím, že Naipaul ukazuje, že selhání společnosti je možné. Že pesimismus je někdy oprávněný. Že světu na nás nezáleží. Jeden z citátů, které se po jeho smrti objevovaly v reakcích, zní: „Svět je to, co je. Lidé, kteří jsou nic, kteří dopustí, aby se z nich stalo nic, v něm nemají místo.“ Za touto mnohoznačnou větou můžeme číst třeba jeho osobní zkušenost: aby se mohl stát spisovatelem, musel rodný ostrov opustit. Byl prostě moc malý a některých ambicí na něm nebylo možné dosáhnout. Naipaul někde – nedokážu teď dohledat přesný citát – vypočítává, že v době, kdy vyrůstal, bylo na Trinidadu možné vykonávat všehovšudy asi patnáct profesí.

Malé karibské ostrovy v Karibiku zůstanou ostrovy, chudé a bez dovedností, dál je bude obklopovat cordon sanitaire a jejich lidé nebudou nikde potřeba. Možná dostanou méně nevinné nebo méně zkorumpované politiky, ale nedostanou méně bezmocné. Černoši žijící na ostrovech budou dál závislí na knihách, filmech a zboží jiných, v tomto důležitém směru zůstanou nehotovými společnostmi závislých lidí, třetím světem třetího světa. Budou vždy jen spotřebovávat, a ne tvořit. Nemají materiální zdroje, nikdy si neosvojí vyšší dovednosti. Identita koneckonců závisí na dosažení něčeho, a zde lze dosáhnout jen malých věcí. Zas a znova se bude vynořovat nějaký protestní vůdce a nové milénium se bude zdát za rohem.

Je to rasistické? Je to především kruté. Když už Naipaula z něčeho podezírat, tak z toho, že musel odsoudit tyto země ke stagnaci z osobních důvodů – že si tak ospravedlňoval svůj odchod do Británie.

Případ Argentiny je jiný. A pro nás nesmírně zajímavý. Je s podivem, že dnes, v době boomu psaní o populismu, se málo mluví o Perónovi. Kdejaký pologramotný pseudomyslitel vyvolává přízrak Hitlera, ale Perón je pro naši dobu mnohem víc padnoucím mementem než nacismus. Diktátor, který byl většinou natolik oblíbený, že ho, navzdory tomu, že přivedl zemi k dlouhodobému úpadku, povolala k moci dvakrát. Terorizoval a zavíral, ale hlavně nesmyslně promrhával bohatství země a nic nevyřešil. Ale Argentinci nedokázali odtrhnout fascinované oči od jeho lidského dramatu. V Naipaulově psaní o argentinském úpadku nikde nenarazíme na profily hrdinů, kteří šli proti proudu, žádné okamžiky, kdy zemřela argentinská demokracie, žádné pranýřování zlovolných sil, které připravily lid o moc.

… A pak tu bylo argentinské bohatství. Britské železnice vozily obilí a maso ze všech koutů pampy do buenosaireského přístavu na vývoz do Anglie. Neexistoval žádný národní průkopnický mýtus o tvrdé práci a odměně. Země byla prázdná, velmi rovná a velmi bohatá; byla nevyčerpatelná a odpouštěla vše. Dios arregla de noche la macana que los Argentinos hacen de día: Bůh v noci napraví nepořádek, který Argentinci přes den nadělají.

Být Argentincem znamenalo obývat magický, ohlupující svět. Bohatství a evropskost skrývaly koloniální reality agrární společnosti, která nevyžadovala mnoho talentu a mnoho ho neprodukovala, která nepotřebovala žádné velké muže a žádné neplodila. „Nic se tu nestalo,“ řekl jednoho dne naštvaně Norman di Giovanni. A každý, Borgesem počínaje, říká „Buenos Aires je maloměsto“. Osm milionů lidí, příšerně se rozlézajících do šířky, nerudných, repetitivních a nesmyslných, ale je to jen maloměsto ujídající se koloniálními pochybnostmi a zlovolností. Když převládá pocit, že skutečný svět je někde venku, všichni doma jsou nedostačiví a podvodníci. Jeden spisovatel v Mendoze mi řekl: „Argentinci nepracují. Nedokážeme udělat nic velkého. Všechno, co děláme, je malé a malicherné.“ Jeden umělec řekl: „Je tu strašně málo profesionálů. Tím myslím lidi, kteří vědí, co se sebou. Nikdo pořádně neví, proč vlastně dělá to, co dělá. Takže když děláte to, co já, jste můj nepřítel.“

Každý sám pro sebe si může zvážit, nakolik je pro nás tento pohled relevantní či varovný. Naipaul snáší dost materiálů pro závěr, že nebezpečí společenského zvratu či úpadku nespočívá v tom, že se lidé nebudou brát za spravedlnost, že se nepostaví vůči nepravostem a podobně. Že společnost může odsoudit sebe samu svou nenáročností, falešností, tím, že výdobytky civilizace si bude přisvojovat a brát jako samozřejmost, že se spokojí s málem, že si bude klást malé úkoly. Dost na to, aby nás nenechal v klidu.