Je spousta důvodů připomínat si letos (i jindy) události a v širším slova smyslu dědictví roku 1989. K tehdejším demonstracím také různými způsoby – dramaturgií, étosem – odkazují protesty, jež v Praze a dalších městech organizuje hnutí Milion chvilek pro demokracii. Ukazuje se ale také, že z dědictví listopadového převratu přežívají i ty jeho spornější nebo rovnou pomýlené části. V rozhovoru pro Novinky.cz to dost zřetelně ilustroval starosta Prahy 7 Jan Čižinský. Je to starosta městské části, v níž jsem bydlel, jeho vedení vystřídalo garnituru, která byla, řekněme, dost suspektní. Je móda si z hipsterské „sedmičky“ střílet, tamní komunita si o to taky často koleduje, Čižinskému a jeho vedení se ale podařilo prosadit nějaké dobré věci a zastavit, nebo aspoň korigovat některé sporné projekty. Teď chce vstoupit do politiky na celostátní úrovni, ve vystoupení během protestu Milionu chvilek oznámil, že hledá 3000 statečných, s nimiž chce zdejší politiku změnit. V rozhovoru dostal příležitost svoje představy trochu rozvést. No. Je to zvláštní, Čižinského plán vznikl v čase protestů proti současné mocenské garnituře, starosta říká, že by se jednou mohl stát premiérem a že s Andrejem Babišem, uspěje-li jeho projekt, spolupracovat nebude. Asi pana Čižinského nepotěším, ale nemůžu si pomoct. V jednom ohledu je jeho rétorika výrazně podobná té Babišově. Čímž se dostáváme zpátky k událostem zpřed třiceti let.

Kampaň Občanského fóra před prvními svobodnými volbami a vůbec duch politické debaty v té době byly prodchnuty nechutí k politickým stranám, utopickou a v něčem také pomýlenou představou, že je možné nějak překročit jejich limity, jejich zaujetí partikulárními zájmy, byrokratickou strukturu a mocenské boje v ní a stvořit nějaký jiný základ politiky, který nebude trpět „nemocemi“ stranictví. Moc to nevyšlo. Ta představa strany jako čehosi z principu ošklivého, od čehož se každá o skutečnou změnu usilující síla musí držet dál, je ale životná i dnes. Velice silně na tuhle strunu hrál i Andrej Babiš. Úmorně opakoval, že není politik, i když dělá politiku, že jeho hnutí ANO není politická strana, a už vůbec ne „tradiční politická strana“. Jeden z Babišových apologetů o dnešním premiérovi před lety mluvil jako o člověku, který vychází z odkazu Václava Havla. Jistěže to zní absurdně. ANO ale skutečně předvádí jakousi perverzní variantu Havlovy nepolitické politiky – alespoň slovně.

Jan Čižinský má v politice velké ambice, je připraven stát se i premiérem. I on ale svou hypotetickou novou formaci popisuje vlastně dost babišovsky. Nebude to žádná strana, chraň bůh. Bude sice kandidovat ve volbách a usilovat o podíl na moci, jenomže za stranu ji považovat nemůžete, protože kdyby stranou byla, dál by štěpila opoziční scénu, ale ona ji štěpit nebude. Možná by se v logice tohoto argumentu daly najít nějaké ty drobné nedostatky, v každém případě by mě zajímalo, jak ta kombinace kandidování a neštěpení bude vypadat. Ptát se na program té „politické síly“ (pozor, nikoliv strany!) je ještě brzy. Ten vznikne, až se sejde potřebný počet statečných a něco spolu vymyslí. Jeden by ale řekl, že součástí připravenosti stát se premiérem by ale mělo být i nějaké elementární ponětí o tom, co bych v tom úřadě chtěl asi tak dělat. Podle starosty jeho projekt není nijak propojen s Milionem chvilek, svoje záměry mohl jen prezentovat na protestu, který sdružení organizuje. Bez ohledu na existenci nějakého personálního nebo organizačního spojení má ale Čižinského plán s „chvilkaři“ společný étos. Nic proti tomu. Potíže, do nichž se Jan Čižinský v rozhovoru dostával, a klopotný způsob, kterým se z nich snažil vybruslit, cosi důležitého napovídají o limitech takhle vnímané politiky.