KOMENTÁŘ

Že stojí zády ke zdi, si Rusové nemyslí až teď

KOMENTÁŘ
Že stojí zády ke zdi, si Rusové nemyslí až teď

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Od senzační ofenzivy ukrajinské armády na východ od Charkova přes Izjum dál až k ruským hranicím se do českých debat o válce vrací euforie z konce března, kdy Ukrajina přestála první nápor. Tehdy na českém internetu vznikly naděje na porážku Ruska, která povede snad až k pádu Vladimira Putina.

Doba trvání této války, což je i doba trvání další destrukce Ukrajiny, která posléze rozstřílená spočine na krku EU, je kromě všeho dalšího i délkou akutní části evropské energetické krize a délkou bezprostředního ohrožení české ekonomiky. Následuje pokus o realističtější pohled na scénář porážky Ruska.

Představa, že válka na Ukrajině je dána paranoií a brutalitou jednoho potentáta v Kremlu, že kdyby se Putinovi něco stalo, Rusko k objetí Ukrajiny Spojenými státy zaujme nezúčastněný postoj, je odedávna nepodložený optimismus. V únoru 2008 píše americký velvyslanec v Moskvě William Burns memorandum pro ministryni zahraničí Condoleezzu Riceovou, které je varováním před záměrem Bushovy vlády přizvat Ukrajinu (a Gruzii) do NATO: „Vstup Ukrajiny do NATO je pro ruskou elitu (nejen pro Putina) nejčervenější ze všech červených čar. Za více než dva a půl roku rozmluv s klíčovými aktéry, od neurvalců v temných zákoutích Kremlu až po Putinovy nejostřejší liberální kritiky, jsem dosud nepotkal nikoho, kdo by ve vstupu Ukrajiny do NATO spatřoval něco jiného než přímý útok na ruské zájmy. (...) Rusko na to odpoví. Rusko-ukrajinské vztahy spadnou hluboko pod bod mrazu. Připraví to úrodnou půdu pro vměšování Ruska na Krymu a východě Ukrajiny.“ Tento prozíravý muž je dnes ředitelem CIA.

řesto ani dnes nechápeme, že byť by obavy Ruska ze Západu a speciálně z Ameriky byly přehnané, snad i chorobné, v ruských myslích reálně existují.

Když jsme v Echu nedlouho před válkou sháněli ruský pohled na věc, ještě před profesorem Sergejem Karaganovem, s nímž posléze rozhovor vyšel a vzbudil pestré ohlasy, jsem oslovil Dmitrije Trenina. Trenin neodpověděl, což byla škoda už proto, že na rozdíl od tvůrce první „putinovské“ bezpečnostní doktríny Karaganova byl Trenin déle reprezentantem prozápadního proudu v ruské inteligenci. Na rozdíl od Michaila Chodorkovského to není zkompromitovaný oligarcha, na rozdíl od Alexeje Navalného je prost ruského nacionalismu a rasistických poznámek. Trenin, za sovětské éry pracovník vojenské rozvědky, byl v 90. letech adoptován na druhé straně barikády (asi jako u nás generál Petr Pavel). Nastoupil do amerického think-tanku Carnegie Endowment for International Peace a od roku 2014 až do letoška v Moskvě vedl jeho pobočku.

Po útoku Ruska na Ukrajinu se Trenin – podobně jako Karaganov – nejprve odmlčel, pobočka Carnegie Endowment byla zavřena úřady –, načež se Trenin, teď už člen vládní Rady pro zahraniční a obrannou politiku, v červnu přihlásil s článkem, k jehož originálu se péčí unijní cenzury na ruskou televizi RT Today nedostaneme. Z článku však obsáhle cituje britsko-americký profesor mezinárodních vztahů Anatol Lieven.

Pokud Trenina můžeme považovat za typického představitele centristické inteligence, který donedávna zastával myšlenku spolupráce se Západem, jsou ty ukázky dosti znepokojující. Trenin došel k názoru, že Západ pod vedením Ameriky pojal proxy válku o Ukrajinu jako pokus Rusko zmrzačit, nebo dokonce zničit: „Spojené státy a jejich spojenci si vytyčili mnohem radikálnější cíle, než jaké měla poměrně konzervativní strategie zadržování a odstrašení používaná proti Sovětskému svazu. Pokoušejí se eliminovat Rusko jako nezávislou sílu světové politiky a kompletně zničit ruskou ekonomiku. Úspěch této strategie by Amerikou vedenému Západu konečně umožnil vyřešit ,ruskou otázku‘, a tak vytvořit příznivé vyhlídky na vítězství v konfrontaci s Čínou. Takový postoj protivníka neskýtá prostor pro jakýkoli seriózní dialog...“

O kus dál: „Musíme pochopit, že strategická porážka, jakou Západ chystá Rusku, nepřinese mír a následné obnovení vztahů. Je vysoce pravděpodobné, že dějiště ,hybridní války‘ se prostě přesune z Ukrajiny dál na východ, dovnitř Ruska, a bude zpochybněna jeho existence v současné podobě.“ Atd. Treninovým textem se táhne přesvědčení, že Rusko stojí zády ke zdi a nemá už kam ustoupit.

Je bláhová úvaha, že země, v níž tento krajně pesimistický pohled na dění sdílejí s vládními kruhy i tzv. prozápadní intelektuálové, to teď zabalí. My před sebou vidíme ohromné ztráty, které Rusko od 24. února zaplatilo a ještě bude muset zaplatit. Rusové si zase všímají ještě vyšší ceny, kterou platí Ukrajina, a spoléhají na svůj delší dech. TASS 2. září informoval o slovech bývalého vysokého generála ukrajinské armády Sergije Kryvonose, která dosud nalezneme na YouTube, o ztrátách ukrajinské armády. Prý „jdou do desítek a dnes můžeme říct, že stovek tisíc“. I pokud uvážíme, že Kryvonos dnes čelí obvinění z nepřístojného chování (převzal obranu na jednom letišti u Kyjeva v prvních chaotických dnech války, přestože dva roky předtím byl na rozkaz prezidenta Zelenského degradován), pořád platí, že i kdyby nemístně přeháněl a jeho pesimismus bylo třeba dělit dvěma, je to naprosto dramatická zpráva.

Pokud se dnes z Ruska ozývají kritické hlasy, vesměs nekritizují Putina za to, že válku proti Ukrajině zahájil, ale že dosud válčil jen na půl plynu. Ruské útoky na elektrárny a infrastrukturu a následné blackouty na východě Ukrajiny dávají vzpomenout na nedávná Putinova slova, že „ještě pořádně ani nezačali“.

14. září 2022