Putin bezděčně sjednotil Evropu

Západ se probudil

Putin bezděčně sjednotil Evropu
Západ se probudil

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

„Obávám se, že jsme probudili spícího obra a naplnili ho strašlivým odhodláním“ je výrok přisuzovaný Isorokuovi Jamamotovi, veliteli japonského loďstva, jež zaútočilo na Pearl Harbor. Podobná slova se možná nyní honí hlavou Vladimiru Putinovi. Vše nasvědčuje tomu, že jeho prvotní plán útoku na Ukrajinu selhal. Země se nezhroutila a ruská vojska se musejí krvavě probíjet. Přes počáteční neúspěchy tuto válku stále může vyhrát. Zároveň však zatáhl Rusko do ekonomické války se Západem, kterou vyhrát nemůže. Západ se probudil ze své geopolitické hibernace a jeho ekonomická síla se chystá dopadnout na Moskvu. V evropských hlavních městech padají dlouho budované pozice, změny v politice třicet let nepředstavitelné se odehrávají přes víkend.

Putin nejspíš předpokládal rychlé zhroucení ukrajinské armády, úprk tamější vlády, dosazení loutkového „dělnicko-rolnického“ režimu. Jedním z ukazatelů je síla ruské armády. Dvě stě tisíc vojáků působí jako ohromné množství, pokud to srovnáme s americkými vpády do Iráku, jenž měl o polovinu méně obyvatel (v roce 1999 to bylo 22,8 milionu, Ukrajina má 41 milionů), tak vynikne slabost ruské armády. V roce 1991 koaliční síly měly 956 tisíc vojáků, z toho 700 tisíc Američanů. Tato obrovská převaha stačila k vítězství za 100 hodin. V roce 2003 invazní síly čítaly asi 300 tisíc lidí. Ale toto množství, ani když se k tomu pak přidaly Američany vycvičené irácké síly, nestačilo na úspěšnou okupaci. Po celou dobu Američané čelili guerillové válce. Ruské síly tedy rozhodně nestačí k dlouhodobé okupaci a kontrole nepřátelské Ukrajiny. Americký vojenský stratég, poradce prezidenta Ronalda Reagana a autor knihy Státní převrat: praktická příručka Edward Luttwak uvádí na webu Unherd, že minimální počet vojáků pro operaci, jakou si Putin představoval, je půl milionu.

Rusové měli pádné podklady pro svůj optimistický scénář. V souvislosti s vypuknuvší válkou se často zmiňuje, že Vladimir Putin přestal být racionálním člověkem, že zešílel. Napsal to i autor tohoto článku. Je tu ale alternativní pohled. Invaze na Ukrajinu není iracionálním aktem šílence, ale přirozenou kulminací mnoholetého snažení. Už na začátku svého prezidentování Putin dokázal sáhnout k brutálním a krvavým řešením, jak předvedl během druhé čečenské války. Rozpad Sovětského svazu nazval nejhorší geopolitickou katastrofou. Své uvažování naplno vyjevil v roce 2007 během projevu na mnichovské bezpečnostní konferenci. Tam dal jasně najevo, že nesouhlasí se současným uspořádáním světa a bude se ho pokoušet změnit. Půl roku předtím nechal v Londýně zavraždit zběhlého ruského agenta Alexandra Litviněnka.

Následovala jedna ruská provokativní akce za druhou. V dějinách o počátku druhé světové války se často klade otázka, proč Západ nezasáhl proti Hitlerovi dřív, když bylo Německo ještě slabé. Příležitostí k tomu bylo mnoho, po oznámení znovuvyzbrojování, po remilitarizaci Porýní, po anšlusu, během mnichovské krize. Možná se jednou budou historici podobně ptát, proč Západ nezastavil Putina po invazi do Gruzie v roce 2008, po okupaci Krymu a Donbasu v roce 2014, intervenci v Sýrii v roce 2015 nebo po užití novičoku v Salisbury v roce 2018.

Západ hrozbu nakonec vždy ignoroval. Svůj díl viny mají všechny státy. Sblížení s Ruskem byl sen všech nedávných amerických administrativ. George Bush zdůrazňoval své přátelství s Vladimirem Putinem. „Podíval jsem se mu do očí. Zdálo se mi, že je velmi přímý a důvěryhodný. Vedli jsme spolu velmi dobrý rozhovor. Dokázal jsem nahlédnout do jeho duše; je to muž hluboce oddaný své zemi a jejím nejlepším zájmům,“ prohlásil Bush o Putinovi. Po 11. září Rusko bylo dokonce jakýmsi spojencem proti islamistům. Po invazi do Gruzie vztahy notně ochladly. Krátce poté ale nastoupil Barack Obama, jenž ohlásil reset ve vztazích s Ruskem. Když během druhé prezidentské kampaně v roce 2012 jeho protikandidát Mitt Romney nazval Rusko největším geopolitickým rivalem, Obama se mu vysmál, že „zavolala osmdesátá léta, že chtějí zpět svou zahraniční politiku“. Donald Trump Putina vychvaloval. Biden sice nazval Putina „zabijákem“, ale pak zrušil sankce na Nord Stream 2.

Británie také dlouho odolávala tvrdému postupu proti Rusku, ruští oligarchové byli klíčovými klienty londýnské City.

Francouzští lídři si zas hrají na velmocenské vůdce. Prostor mezi Německem a Ruskem byl pro ně pouze nárazníkové pásmo. Emmanuel Macron vyzýval k dialogu s Ruskem.

Největšími podporovateli však byli Němci. Válka s Gruzií přesvědčila Putina (i když formálně tehdy stál v čele Ruska Dmitrij Medveděv), že Němci ty nejtvrdší sankce vždy zablokují. Ve stejné době, co se ruské tanky se valily na Tbilisi, v Berlíně probíhal opulentní bál na ruské ambasádě, kam se sjely německé špičky. Zástupce šéfredaktora Die Welt Robin Alexander, jenž se večírku účastnil, tehdy napsal: „Rusko se v Berlíně nebojí. Rusko je mezi přáteli.“

Klíčovým momentem je také japonské tsunami v roce 2011, které poškodilo jadernou elektrárnu ve Fukušimě. Následkem bylo i naprosto nelogické rozhodnutí uzavřít německé jaderné elektrárny. K tomu se přidalo německé zelené šílenství. Vzhledem k tomu, že soláry a větrníky samy německou energetiku neutáhnou, musí schodek dorovnat ruský plyn.

To vše se spojilo v přesvědčení, že Západu se Rusko bát nemusí. Přijde pár sankcí, pár čelných představitelů se na pár let nepodívá na Azurové pobřeží a tím to skončí. Možná posledním testem Západu bylo uznání nezávislosti separatistických republik na Donbase. Kdyby přišly okamžitě tvrdé sankce, třeba by Putin couvl. Odpověď Západu však byla slabá. Brusel, Berlín a Washington usoudily, že nestojí za to jít do bolavého ekonomického střetu kvůli úřední změně statusu území, které Putin již stejně ovládal.

I tak to mohlo Putinovi vyjít, kdyby se Ukrajina opravdu během 48 hodin složila. Západ by nebojoval za zemi, jež se sama nebrání. To se ale nestalo. Symbolickým momentem je odpověď ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského na návrh Američanů, že ho evakuují z Kyjeva. „Potřebuji munici, ne odvoz,“ vzkázal Zelenskyj. O víkendu proto Západ začal mobilizovat. V určitých ohledech doslova.

Největší proměnou prošlo právě Německo. Ještě před pár týdny blokovalo estonský prodej zastaralých houfnic Ukrajině, protože byly původně německé. Obhajovalo se svou dlouholetou politikou neprodávat vojenský materiál do oblastí, kde hrozí válečný konflikt. O víkendu však kancléř Olaf Scholz ohlásil, že armáda dostane nově 100 miliard eur, Německo začne dávat 2 % HDP na obranu a pošle Ukrajině 1000 protitankových zbraní, 500 protileteckých systémů Stinger. Povolil nakonec i vývoz oněch devíti estonských houfnic. Odůvodnil to tím, že ruská invaze je epochální moment, který ohrožuje poválečné uspořádání napříč Evropou. Roli v tom mohlo hrát i uvědomění si, že samo Německo by mělo v podobné situaci problémy. Šéf německých pozemních sil Alfons Mais na sociální síti LinkedIn v podstatě přiznal, že by válku prohrálo: „A bundeswehr (...) je víceméně holý. Možnosti, které můžeme politikům na podporu Aliance nabídnout, jsou velmi omezené.“

Sama EU prochází evolucí. Brusel odsouhlasil balíček vojenské pomoci Ukrajině v hodnotě 500 milionů eur. Z toho 450 jde přímo na „smrtící zbraně“ a 50 na ostatní materiál. Zbraně proudí na Ukrajinu i z Česka, Polska, Nizozemska a dalších zemí. Od přísné neutrality se otáčí třeba i Finsko nebo Švédsko.

Svou hodnotu v Alianci dokazuje i Turecko. To bylo v roce 1952 přijato, aby bránilo východní křídlo proti Sovětskému svazu. Nyní tuto úlohu zase plní. Turecký prezident Recep Erdoğan ujistil NATO, že je loajálním členem a své závazky splní. Ankara ohlásila, že dění na Ukrajině považuje oficiálně za válku. To jí podle konvence z Montreux z roku 1936 dává právo uzavřít Bospor a Dardanely válečným lodím. Turecko také před válkou prodalo Ukrajině drony Bayraktar, které nyní dokazují svoji užitečnost.

Zbraně jsou důležité, aby získaly Ukrajině čas a zpomalily ruský postup. Opravdová síla Západu je však ekonomická. Zatímco Ukrajinci bojují, společné snažení EU a USA může poslat Rusko hospodářsky někam do středověku. Kreml se na válku připravil. Nastřádal finanční rezervy v hodnotě 630 miliard dolarů s cílem intervenovat, až bude padat rubl. EU, USA, Velká Británie a Kanada ale uvalily na ruskou centrální banku sankce, které jí v tom zabránily. Výsledkem je, že rubl padá jako kámen. Veškerý import se zdraží. Moskvě hrozí ekonomický chaos. K tomu USA a EU odstřihly některé ruské banky od systému SWIFT. Zatím není jasné, v jakém rozsahu. Pokud opravdu ve velkém, může to zabránit Rusku účastnit se na světové ekonomice.

Jisté je, že válka změní svět. Putin narazil na své limity. Do tohoto víkendu mohl považovat Západ za slabý a dekadentní. Nyní ho ale probudil. I pokud by Ukrajinu ovládl, bude čelit Západu připravenému zbrojit. Rusko se ocitne izolované a zchudlé. To nejlepší, v co může doufat, je čínské vazalství. O svůj osud se může přestat bát Pobaltí. Nikdo už nepochybuje, že by NATO bylo ochotné jít kvůli němu do války.

Velký otazník válka také pověsila nad evropským Green New Dealem. Někteří ho vyzdvihují jako způsob, jak osvobodit Evropu na závislosti na ruském plynu a ropě. Například Frans Timmermans, místopředseda Evropské komise pro Green New Deal, tvrdí, že „nepotřebujeme posílat miliardy Rusku, abychom udrželi naše domy teplé“. Jenže energii chybějící z Ruska bude potřeba něčím nahradit. Italský premiér Mario Draghi již oznámil, že cenou za energetickou bezpečnost může být znovuotevření uhelných elektráren. Německo zas oznámilo zrychlení na stavbě terminálů na LNG.

Konec odebírání ruského plynu je poslední velká ekonomická zbraň, kterou EU ještě nepoužila. Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová ohlásila, že EU může vydržet bez ruského plynu i do konce následující zimy. V tom případě není nač čekat. Uzavřít ruské kohoutky a nechat Rusko zbankrotovat.