Hodně už se toho napsalo o škodlivém vlivu sociálních sítí na politiku obecně a volby zvlášť, na veřejnou debatu. Většinou se ale taková kritika týká věcí spíš okrajových.

Ano, na sítích operují všelijaké temné síly, kolují tam cíleně vytvářené dezinformace, které pomáhají šířit různé falešné nebo anonymní účty, pro hodně lidí může být těžké rozeznat relevantní zprávu od fake news, další lidé se mohou třeba i právem bát, že se na sociálních sítích některé názory (třeba ty konzervativní) upozaďují nebo rovnou potlačují, že se všem stranám veřejných debat a kontroverzí neměří stejným metrem.

Ten nejzásadnější negativní dopad sociálních sítí a vůbec online života se totiž netýká ani tolik obsahu, který člověk přes sítě vstřebává, jako spíš změn v uživatelově osobnosti, které nastávají už jenom kvůli tomu, že člověk na těch sítích přebývá. „A pokud trvale žijete v tom blázinci, zešílíte. Nevrhnete se do propasti – z vaší mysli se stane propast, protože ji v ní promění algoritmická praxe. Nedostanete se z toho, pokud s algoritmy nezačnete bojovat anebo dokud neprojevíte nadlidskou disciplinovanost a neopustíte sociální sítě úplně,“ napsal v půli září vlivný angloamerický novinář Andrew Sullivan v textu, v němž zároveň přiznal, že je z pracovních důvodů připojený deset hodin denně.

A co to ty zlé algoritmy dělají? Chtějí udržet pozornost uživatelů, aby se nepřestávali dívat. Potřebují proto udržovat publikum ve stavu emocionálního rozrušení, přednostně mu tak předkládají obsah, na který emocionálně reagovali už jiní, a když se dočkají reakce, zásobují ho dalšími verzemi plus minus téhož. Právě takhle vznikají informační bubliny, z nichž každá má čistě svá fakta, utvrzují se ve své víře sledováním vlastních videí (stoupenci Black Lives Matter horečně sledují záznamy policejních excesů, kritici BLM si dokola pouštějí záběry skandálního či násilného chování protestujících). Zároveň algoritmy uživatele postrkují k dopaminové závislosti prostřednictvím krátkých libých stimulů – lajků. Dlouhotrvající vliv těch algoritmů člověka nějak zpracuje, promění. Pomáhá rozběhnout destruktivní procesy v individuálním i skupinovém měřítku.

Blížící se americké prezidentské volby mohou v tom ohledu představovat „perfektní bouři“, případně masový psychologický experiment. Ukážou, jak to vypadá, když algoritmy zpracovaná společnost jde ve vyhrocené atmosféře k volbám. Během posledních čtyř let ničivý vliv virtuálního světa ve Státech prudce akceleroval. Volbou velmi ostře polarizujícího prezidenta a často přepjatou, až hysterickou reakcí na ni, vlnou protestů po zabití George Floyda, nekončícím řetězem velice rozdělujících kontroverzí, v nichž se obě strany s velkou pomocí algoritmů „vytáčejí“ do čím dál větších krajností a jejich pouto se skutečným světem se rozvolňuje.

Další steroidy sílící krizi přisypala pandemie a s ní související izolace, která sama o sobě představuje velkou psychologickou zátěž – navíc ji lidé často prožívali online, sami ve společnosti šílenství těch druhých… Americká média plní spekulace o tom, co všechno by se mohlo stát, kdyby poražená strana výsledek nepřijala. Nejsou to pěkné scénáře. Nakonec americké volby nemusí ukázat jenom to, která ze dvou stran v ostře rozdělené zemi získá mocenskou převahu, ale také to, do jaké míry v ní extrémně online lidé získali rozhodující slovo, a pokud ano, jestli je takový stav slučitelný se svobodou a demokracií nebo vůbec s koexistencí lidí různých – třeba krajně odlišných – názorů.