nedošlo k republice u nás vlastně trochu nedopatřením?

Monarchie je dobrá, ale obnovit se jen tak nedá

nedošlo k republice u nás vlastně trochu nedopatřením?
Monarchie je dobrá, ale obnovit se jen tak nedá

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Kdybychom žili v monarchii, byli bychom ušetřeni nervů, které v těchto týdnech zažíváme (debata se konala před prvním kolem voleb). Zato bychom přinejmenším jednou ročně sledovali lidové veselice, které se v monarchiích konají při příležitosti panovničiných či panovníkových narozenin, těšili bychom se na křtiny v rodině, na svatby a takové věci. Jistě, ne každý by to přijímal, mnozí by to považovali za přežitek. Ale není nápadné, že tyto přežitky se drží právě v nejcivilizovanějších zemích světa? Ve Skandinávii, v Nizozemsku, ve Velké Británii? Dnes se zdá, že republika je samozřejmost. Ale nedošlo k ní u nás vlastně trochu nedopatřením? Nelitujeme toho? Alespoň někteří z nás… Anebo je snění o králi už jen napůl naivní, napůl intelektuálně-romantická hříčka a zábava?

Placák: Z mého hlediska to rozhodně jen intelektuální hříčka nebo zábava není, i když právě já jsem z toho často podezříván. Ve společnosti existují věci hlubinné podstaty, které nelze jen tak odstranit. A tím je i vědomí historické kontinuity, vědomí, že tento prostor má nějakou logiku – a tou je v našem případě České království, které jen tak nemůže zmizet nebo zaniknout. Vidíme to třeba, když se vystaví korunovační klenoty. Proč lidé kolem nich jdou s takovým pohnutím, proč jsou ochotni hodiny stát ve frontě, proč to považují za takový zážitek? Myslím, že to není jen tak.

Franz: To je ta potřeba symbolu. Korunovační klenoty nikdo nepoužívá, nikdo je nenosí, no ale zkuste si představit, že bychom je třeba někomu prodali. To by národ nepřežil. Nebo udělat ze svatého Víta Kaufland. To by přece taky šlo… Ne, každé společenství, má-li trochu fungovat, potřebuje symboly. Já nesouhlasím ani s tím, že prezident má být nějaký nenápadný úředník, kterého nikdo ani nezná. To nemá smysl, lidi si pak najdou někoho jiného. Bez ideálu a žitých symbolů se všechno rozpadne. Dřív se to vědělo. U Karla IV. bylo úžasné, že cokoli, co dělal, dělal také ve druhém, symbolickém plánu, který tomu dával ten symbolický rozměr.

Bartlová: To tehdy dělali všichni.

A proč to teď nedělá skoro nikdo?

Bartlová: To ale není otázka monarchie.

Placák: Do velké míry je. Protože volení politici vědí, že mají mandát na čtyři nebo na pět let a pak končí. Nemusejí se zabývat delší perspektivou.

Bartlová: Jde o to, o jaké monarchii mluvíme. Dnes už ani v evropských monarchiích žádný monarcha reálně nevládne. Je to spíš doplněk nějakého historicky vyvinutého systému, ve kterém monarchie zůstala jako organická, ale nikoli rozhodující složka. To platí pro Skandinávii, Nizozemsko, Belgii, samozřejmě Británii. My pak můžeme empiricky srovnávat s jinými zeměmi, kde monarchie zanikla, jestli se v těch dnešních královstvích žije lépe, duchovněji, zodpovědněji atd.

Jen bych doplnil, že v Evropě existuje jeden také velmi rozvinutý stát, kde monarcha není jen doplňkem, ale má rozsáhlé pravomoci, někteří dokonce tvrdí, že absolutistické, a tím je Lichtenštejnsko. Ovšem chápu, že jde o velmi specifickou zemi.

Placák: Nesouhlasím s tím, že v těch zemích je to doplněk, naopak myslím, že je to právě podstata. Monarchie je v těch zemích princip, který trvá nad všechny denní starosti a problémy, dává společnosti kotvu a také směr, kterým ji vede od minulosti přes přítomnost k budoucnosti.

Bartlová: Mně se líbí, že třeba vláda Jejího Veličenstva nemůže odvolat svůj podpis pod mnichovskou dohodou, protože přece Její Veličenstvo nemohlo udělat chybu.

Groman: A zároveň je to trochu auvajs… 

Franz: Problém volených „vladařů“, tedy většinou prezidentů, je, že nikdo neví, koho si lidé vyberou. Nelze přece vyloučit, že za pět let to bude Kajínek. V monarchiích je přece jenom následník od mládí vychováván k té roli, takže je málo pravděpodobné, že následník britského trůnu bude třeba krást v Buckinghamském paláci hodiny, když jsou navíc jeho. To je určitě výhoda monarchie.

Kroupa: Vrátím se k úvodní otázce. V zemích, kde existuje dnes skoro bez výjimky konstituční monarchie, bych ji nerušil. Ale v zemích, kde mají republiku, je představa, že by se tam monarchie mohla znovu zavést, z jiného světa. Slovo monarchie má původ v antice a je to protějšek vlády jednoho člověka, protějšek tyranie. To zaprvé. A zadruhé, je to vláda nikoli panská či otcovská, jak říkal Aristoteles, ale politická. To znamená, že monarcha v polis je rovný mezi rovnými a své spoluobčany musí přesvědčit o správnosti toho, co chce dělat. V římské republice bylo něco takového nemyslitelné, a když se pak chopil moci Augustus, nedefinoval se jako monarcha, jako panovník, ale jako první mezi rovnými, jako princeps. Teprve později se přechází k pojetí císařství, kdy císař je dominus, tedy pán, který poroučí svým poddaným, a navíc ještě vyzdobuje svou vládu božskými atributy. Ve středověku se obnovuje monarchie jako panování. Monarcha je pán, jemuž náleží země, a on ji takříkajíc pronajímá svým vazalům v léno. Čili společnost je strukturovaná sítí smluvních vztahů, kde je patrno, kdo je v nadřazeném a kdo v podřazeném postavení. Máme mnohé nostalgiky po středověku, ale myslím, že ani nikdo z nich by nechtěl zavádět monarchii v tomto smyslu, tedy jako vládu pána nad poddanými. V konstituční monarchii je postavení panovníka úplně jiné než ve středověku.

Zleva Martin Groman, Vladimír Franz, Daniel Kroupa, Milena Bartlová, Petr Placák a Jiří Peňás - Foto: Jan Zatorsky

Bartlová: Popsal jste to výstižně. Jen bych dodala, že ve středověku hraje zásadní roli otcovský princip, celá středověká evropská společnost je založena na rodových principech. Zjednodušeně řečeno: jde o velkou rodinu, vládne nám „otec vlasti“, pozemská analogie Hospodina, vládce na velkém lidském statku. To je podstatný moment monarchie, ta pokrevní příslušnost k vyvolenému rodu. A ta zůstává i v konstitučních monarchiích. A je příčinou toho, že i tam má své významné odpůrce, kteří se nemohou s tímto principem ztotožnit, neboť se domnívají, že to nepatří do moderní doby. Implikuje totiž, že vaší primární hodnotou je, komu jste se narodili. A já bych si nepřála žít ve společnosti, která by se k tomuto pokrevnímu principu vracela.

Možná by právě v tom jednom případě stálo za to udělat výjimku…

Placák: Ještě než se vyjádřím k tomu dědičnému principu, chci říct, že panovník ve středověku sice zemi vlastnil, ale byl omezen jednou důležitou autoritou, a tou byl Bůh. Panovník neměl monopol na výklad, naopak, stále se vyvažovala světská a církevní moc. Středověk nebyla teokracie, ta ve skutečnosti nastoupila až za Francouzské revoluce, která zbožštila lid a povýšila ho na Boha. A k tomu rodovému principu: tam nejde o privilegium, ale naopak závazek, který vyplývá čistě z toho, že se člověk narodí ze svazku dvou lidí. Takový člověk nám nevládne, ale reprezentuje, a to na základě společenské dohody, která je dobrovolná a obecně přijímaná. Já v tom vidím víc rovnosti než v čemkoli jiném.

Zkusme nyní poodstoupit od idejí a mluvit o tom, jak to máme u nás. Zůstalo nám tady něco z toho tisíce let monarchie? Nebo jsme skrznaskrz republikou?

Kroupa: Dovolte, abych na to odpověděl trochu oklikou. Když jsme na začátku devadesátých let znovu budovali náš politický systém, snažili jsme se do ústavy vložit prvek, který je právě na monarchii hodnotný. A to v české ústavě zastupuje právě role prezidenta. Ten, aniž by byl v ústavě vybaven nějakými symbolickými funkcemi, je v české tradici prostě má. To je jedna věc. Druhá je to, čeho je vlastně prezident symbolem. Už antičtí teoretici, a zase si dovolím citovat Aristotela, věděli, že polis vzniká kvůli přežití. Čili lidé jako jednotlivci nejsou schopni čelit nástrahám, musí se spojit, aby čelili především vnějšímu nebezpečí. Tohle uvědomění v časech klidných většinou mizí, až se zcela vytrácí. Ale naprosto nezbytně se musí projevit v časech rizik a nebezpečí. Tehdy se ukáže, že role panovníka nebo prezidenta je nezbytná a nenahraditelná. Ne náhodou má český prezident pravomoc vrchního velitele a předpokládá se, že v čase krize se za ním semkne celý národ. A to je právě to, v čem Miloš Zeman nejvíc selhává, ne v tom, že pije nebo mluví sprostě, ale v tom, že jeho způsob vykonávání úřadu neumožňuje takovou identifikaci. Prezident musí být takovou postavou, že se k němu ve chvíli nebezpečí přidají i ti, kteří s ním v mnoha jiných ohledech nesouhlasí. A to Zeman není.

Groman: Ano. Taky proto monarchie nerušit, ale ani je nezavádět. Ten hlavní problém je, kdo vybere toho prvního monarchu. Hlavu státu volí podle ústavy lid – a představte si, že vybere špatně, třeba nastolí dynastii Zemanů… Demokracie nám umožňuje v případě prezidenta co pět let složit reparát a zvolit lépe. Nebo vládnoucí dynastii vybere parlament? Jako v roce 1458 české stavy zvolily Jiřího z Poděbrad? Kde jsou ale dnes ti stavové? A kdo by pak krále korunoval? Kardinál Duka? Nebo přijede papež František? Bude král v dnešní České republice z vůle lidu, nebo z vůle Boží, tedy korunován zástupcem katolické církve? Nebo si vloží korunu na hlavu sám?

Placák: Myslím, že to není zas tak nemožné. Tak co? Parlament po několikaletém dohadování vybere vhodnou osobnost, ta se nechá schválit referendem a pak už to proběhne podle zemského práva. Korunovační řád stanovil Karel IV. a není třeba toho na něm moc měnit.

Ano, bylo by to krásné, ale bohužel je to asi utopické. Obávám se, že monarchie se v naší době nedají znovu slepit. Zanikají po katastrofách, jako tomu bylo v Evropě v roce 1918, a vzkřísit je se jen tak nepodaří. Myslím, že po roce 1989 k tomu měli nejblíž v Rumunsku a Bulharsku, a ani tam se k tomu neodhodlali, i když by si tím možná mnoho věcí usnadnili. Už to prostě bylo passé, za mě bohužel.

Groman: Na tom se asi mnozí shodneme. Ale i tak tady zůstává hodně z té symboliky – a tu je dobré udržet. Byl si toho vědom i Masaryk. On nebyl žádný obdivovatel monarchie, natož Habsburků. Ale byl si vědom toho, že to dobré z monarchie musí zachránit, že je to nutné převést na druhou, republikánskou stranu. Přičemž my se tady potýkáme ještě s jednou českou zvláštností, a tou je ten ohromný Hrad nad Vltavou a v jeho středu katedrála a korunovační klenoty. Tenhle nepoměr mezi tím obrovským monarchistickým symbolem a tou malou demokracií je nevídaný. Ve chvíli, kdy do tohoto prostředí vpluje lidem zvolený prezident, nastane absurdní situace a dojde k tomu, co popisuje sám Masaryk v Hovorech, když tam říká, jak se on, chudý chlapec, dostal do sídla českých králů… To by zamávalo s každým, nejenom s ostříleným Masarykem. Ta věta se opakuje snad s každým prezidentem. I Pavel Tigrid se tím dojímal, že má kancelář na Pražském hradě. Ten pohled z okna zmagoří úplně každého. Podívejte se, kde sídlí slovenský prezident, v Grasalkovičově paláci ve městě…

Bartlová: V paláci po Tisovi…

Groman: No, přiznejme si, oni těch sídel v Bratislavě zas tak moc nemají. Ale Bratislavský hrad si nevybrali.

No protože tomu chyběla ta královská tradice, to byla spíš pevnost než sídlo.

Franz: Pražský hrad, to jsou hlavně kasárna s katedrálou… A ústav šlechtičen.

Groman: To všechno je pravda. Ale já tím chci říct, že když se takový člověk zvolený lidem ocitne na Hradě, přebírá chtě nechtě do svých rukou korouhev svatého Václava a svatováclavskou korunu. Svatý Václav je věčným symbolickým obyvatelem katedrály jemu zasvěcené. Koruna s sebou zase nese symboliku jakéhosi propůjčení od svatého Václava, každý panovník ji má od něho jen dočasně, trvalým mytickým vládcem zemí Koruny české zůstává svatý Václav. Zatímco kdyby se prezident přestěhoval natrvalo do Lán, trvale „zasvěcených“ TGM, je tam ostatně i pohřben, oblékl by si konečně republikánskou tradici se vším všudy, čímž by se výrazně proměnila politická rovnováha v zemi, které by to jen prospělo.

No nevím, jestli je ten největší problém v Hradě. Koneckonců Lány jsou taky původně feudální sídlo. To už by mohl opravdu bydlet na sídlišti. Ale chápu, ten Hrad je opravdu velký. A co by se s tím Hradem dělalo?

Placák: Mě na tom nejvíc štve a uráží, že tam musím procházet nějakými blbými rámy. (vzniká hluk, kde se jednotliví účastníci přou, zda je to normální, či ne)

Pojďme se vrátit k tématu. Jak to, že se v tom roce 1918 národ tak rychle rozloučil s monarchií? Mimochodem, český král Karel I. se jevil jako velmi nadějný panovník…

Placák: Jenže měl holt smůlu. 28. října 1918 nevznikla republika, jak se mylně traduje, ale samostatný československý stát – o tom, že bude mít republikánskou formu, se rozhodovalo až v listopadu. Ale po celou válku to nebylo jasné. Jak známo, v prostředí českého odboje se do bolševické revoluce uvažovalo pro český trůn o Romanovcích, také o srbském králi, belgickém či anglickém princi… TGM v memorandu pro vládu Jejího Veličenstva z května 1915 psal, že český stát ve formě republiky chce jen několik radikálních politiků. Že u něho samého tato radikalita převážila, zapříčinila mocenská konstelace na konci války, kdy Británie ustoupila do pozadí a u kolébky Československa stanuly republiky, Francie a Amerika, kde se TGM kdysi oženil a z které se také do vlasti vrátil.

Bartlová: Ano, a v roce 1920 bylo v ústavě dokonce zakotveno, že jakákoli forma propagace monarchistického zřízení je zapovězena. Je fakt, že to už se v dalších ústavách neopakovalo, protože přestal existovat důvod, a pomalu nikdo si nejspíš nedovedl představit, že by ještě někdo vážně s monarchistickou ideou přišel…

Chacha, to neznali Placáka a jeho České děti… Ale já myslím, že ta touha po králi, kterou sem tam sdílí pár snivců, je spíš touhou po ztraceném ideálu než nějakou jasně zformulovanou politickou ideou. Nepatrným odleskem tohoto ideálu je pak prezident. Jenže toho vybírá lid – a ten není nikdy ideální. Takže se s tím musíme smířit a doufat, že ten prezident nebude úplným popřením ideálu.

Franz: On je taky problém v tom, že se to nikomu pořádnému nechce dělat. Když člověk něco umí, má většinou jiné zájmy a starosti. Já to taky zkusil jenom jednou a už bych do toho podruhé nešel.

Tím spíš buďme vděčni, že to někdo vzal za nás.

 

19. ledna 2018