Angela Merkelová se vždy přizpůsobovala „do té míry, jak to zrovna bylo nutné“

Unášena proudem

Angela Merkelová se vždy přizpůsobovala „do té míry, jak to zrovna bylo nutné“
Unášena proudem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Je všude, naráželi jsme na její fotografii neustále posledních šestnáct let, a přesto o Angele Merkelové, o jejích skutečných názorech a o vlivech, které ji utvářely, mnoho nevíme. Může nás utěšovat, že to nevědí ani Němci, ač si ji čtyřikrát zvolili. První hutnější životopis se objevil až letos, tedy těsně před odchodem Merkelové z politiky. Je od redaktora Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung Ralpha Bollmanna, povahou je spíš novinářský než historický. A je oficiózní, v tom smyslu, že kroky Merkelové vykládá téměř vždycky v intencích pro ni nejpříznivějších. Na druhou stranu není autorizovaný a z dobře napsané knihy vystupuje kancléřčina postava víc, než bylo zvykem a asi i než by jí bylo milé.

Bollmann myslím právem přikládá velkou váhu mládí v NDR. U nás jsme si občas fandili, že Merkelová je „našinec“, člověk, který má větší ponětí o středovýchodní Evropě. Fakt je, že styčné body by se našly. Dědeček Merkelové z otcovy strany byl Polák z Poznaně, jmenoval se Ludwig Kaźmierczak, za první světové války bojoval nejprve v německé armádě, ale na sklonku války proti Německu v Hallerově armádě, což byla polská obdoba našich legií. Láska ho později přivedla do Berlína, kde se s německou manželkou usadili a roku 1930 přejmenovali na Kasnerovy. S tímto jménem přišla na svět v roce 1954 i Angela. Narodila se, jak je notoricky známo, v Hamburku. Její otec, luteránský farář, tu dokončoval teologická studia a ještě v roce 1954 se s rodinou odstěhoval jakoby paradoxně do sovětské zóny.

Nepřátelé Angely Merkelové, kteří v ní vidí málem kryptokomunistku, se na přestěhování rodiny do NDR často točí. Mají pravdu potud, že otec Kasner určitě nebyl nepřátelský k lido-demo, naopak chtěl budovat „církev v socialismu“. Ovšem na východ nešel z politických sympatií, nýbrž se prostě vracel ze studií domů, ke svému zaměstnavateli, jímž byla zemská církev v Berlíně-Braniborsku.

Angela tak vyrůstala na faře u městečka Templin severně od Berlína. Otec své tři děti neposlal do  „Pionýra“ hned, dovolil jim to s ročním zpožděním, prý aby viděly, že taky nemusejí dělat všechno, co po nich režim žádá. K tomu Merkelová později: „Přizpůsobovali jsme se do té míry, jak to zrovna bylo nutné.“ Tato věta myslím hodně vystihuje i její léta ve vrcholné politice. Zatím jsme ale v NDR a hledáme styčné body s námi: 21. srpen 1969 zastihne rodinu Merkelovu na dovolené v Peci pod Sněžkou; počátkem 80. let tráví Angela několik měsíců na vědecké stáži v Praze u profesora Rudolfa Zahradníka; ještě před stanným právem třikrát podniká delší výlety do Polska; putuje i po sovětském Kavkaze, dodnes mluví lépe rusky než anglicky.

Proti režimu se nikdy neangažovala. Přestože byla církevně konfirmovaná a vyhnula se státnímu slibu věrnosti, který se v NDR očekával u dětí při vstupu do dospělosti, což byl v její době už velmi menšinový postoj, v zaměstnání později s klidem vykonávala funkci referentky FDJ pro agitaci a propagandu. FDJ byla obdobou našeho SSM. Merkelová to později bude vysvětlovat jako nevinné angažmá při shánění lístků do divadla nebo organizování výletů – v tom i některý český čtenář možná pozná svou zkušenost.

Vědeckou disertaci psala na tehdejší poměry neobvykle dlouho, sedm let. Na rozdíl od svého druhého muže Joachima Sauera nebyla v oboru fyzikální chemie ani příliš úspěšná, ani příliš ambiciózní. Odchod do politiky na konci roku 1989 se nejeví jako oběť, spíš jako pokus o životní restart. (Sauer naopak vzápětí po pádu železné opony vyjel na vědeckou stáž do USA a po návratu nastoupil do vysoké pozice v proslulém Institutu Maxe Plancka).

Bollmann mládím a socializací v NDR vysvětluje například kancléřčin zvyk nedávat najevo, co si myslí, pokud možno vůbec, a rozhodně ne předčasně. Za absencí ideového přesvědčení prý je averze, jakou si za Honeckera vypěstovala k ideologiím. Přitom ale fakta servírovaná Bollmannem čtenáři umožňují složit si trochu jiný obrázek.

Učenlivá

Na konci roku 1989 je Angele 34 let, žije ve východním Berlíně a vrhá se do veřejného života. Nejprve ohmatává terén, zajde i na schůzi sociálních demokratů, než zakotví u skupinky Demokratický začátek (Demokratischer Aufbruch), která vzešla z jí blízkého evangelického prostředí a která nejprve jako téměř celý východoněmecký disent horuje pro socialismus, aby se ale už za pár měsíců rozpustila v konzervativní CDU. Do února 1990 se datuje první stopa AM v novinách: jako tisková mluvčí DA píše do Berliner Zeitung didaktický článek o CDU a v článku vychvaluje otce německého hospodářského zázraku Ludwiga Erharda za „představu, že hospodářství mají řídit jen soutěž a trh, která ve své době působila fantaskně“. Učila se rychle.

Už na začátku 90. let vstupuje do vysoké politiky. Je notoricky známo, že Merkelovou si vyhlédl a do vlády jako zástupce dvou podreprezentovaných skupin, východních Němců a žen, vzal Helmut Kohl. Po ministerstvu pro ženy a mládež ji přemístil na ministerstvo životního prostředí. Zdála se mu ideologicky nepředpojatá, na rozdíl od dosluhujícího Klause Töpfera, který na Kohlův vkus v úřadě příliš zezelenal.

Tehdy nebyla teorie o oteplování planety vinou člověka ještě v agendě ministerstva tak centrální jako dnes, střety se vedly o přízemnější věci – například o zplodiny z aut a hlavně kolem atomových elektráren, což byla německá specialita. Na jaře 1998 vypukne aféra po zprávě, že na povrchu kontejnerů převážejících jaderný odpad k dalšímu zpracování do Francie naměřili větší než povolenou radioaktivitu. Merkelovou to nijak zvlášť nevzrušuje. Naměřené záření je menší než záření, jakému je člověk vystaven z náramkových hodinek. Nicméně vznikla mediální hysterie, politik Zelených Joschka Fischer žádal její hlavu – a Merkelová asi týden nemohla vědět, jestli to není konec v politice. Tato věcně vzato nicotná aférka ponese pozdní plody na jaře 2011. Po Fukušimě Merkelová prudce otáčí, předjímá totiž paniku mezi svými západoněmeckými spoluobčany a kolegy-politiky, takže prosazuje definitivní odvrat Německa od jádra.

Po sponzorském skandálu, který definitivně potopil Kohla a poničil i pověst jeho prince Wolfganga Schäubleho, se Merkelová na jaře 2000 poněkud překvapivě ocitá v čele CDU. Následujících pět let až do vítězství ve volbách, jehož dosáhla s odřeným krkem, není příliš zajímavých. Zajímavý je až konec této etapy a její další metamorfóza. Až do voleb se Merkelová profilovala jasně liberálně-konzervativními postoji. Program pro volby 2005 sliboval zastropování plateb zdravotního pojištění pro lidi s vysokými příjmy. Kandidát CDU na ministra financí Paul Kirchhof v podstatě chtěl ukončit progresivní daň z příjmu. Merkelovou však tento pravicový, tehdy se říkalo „neoliberální“ , program málem stál první místo. Takže okamžitě opouští nejen Kirchhofa, ale natrvalo i ekonomický liberalismus. Když hlavní vyjednávač za sociální demokracii při prvním telefonátu po volbách zdůrazňuje, že o společné vládě může být řeč, jen když Merkelová dá ruce pryč od sociálního státu, její odpověď zní: „Kdy se můžeme sejít?“

Čekání na Zelené

Zatímco vůči SPD praktikovala Merkelová taktiku tzv. asymetrické demobilizace (přebereme levici témata, načež se část jejích voličů nebude obtěžovat k volbám; my máme starší voliče, kteří k volbám přijdou vždycky), vůči Zeleným ulamovala hroty. Sem patří jak ona Energiewende z roku 2011, tak třeba uzákoněné manželství pro homosexuály o šest let později. Kancléřka jakoby náhodou na diskusi pořádané jedním ženským časopisem po dotazu moderátorky odpovídá, že poslanci CDU/CSU o „sňatku pro všechny“ smějí hlasovat podle vlastního uvážení, což je novinka. Bollmann upozorňuje, že nedlouho předtím Zelení na sjezdu deklarovali, že souhlas s homosexuálními sňatky je pro ně podmínka účasti v jakékoli vládě. Ideologicky vytunelovaná CDU, kterou levice včetně Zelených na podzim 2021 nakonec k vládě ani nepotřebuje, je také dědictvím kancléřky. Pravicovější Friedrich Merz, jenž stranu zřejmě povede od příštího roku a jehož ambice Merkelová v minulosti několikrát uťala, konstatuje, že CDU je dnes „sanační případ, zralý na insolvenci“.

Jako součást příprav na budoucí vládnutí se Zelenými můžeme chápat i obrat Angely Merkelové v přistěhovalecké politice. Třináctého července 2015 kancléřka v natáčené diskusi na jedné střední škole v Rostocku vysvětluje palestinské školačce, jejíž rodina se po odmítnutí žádosti o azyl má vracet do Libanonu, že Německo bohužel není tak velké, aby se v něm mohl ubytovat celý svět. Dívka, mimochodem vozíčkářka, se spontánně rozplakala, kancléřka se snažila ji ukonejšit, načež spolužáci a moderátor začali političce vytýkat necitlivost. Pokračovala v tom celostátní média. Nedlouho poté odjela Merkelová na dovolenou do Jižního Tyrolska, odkud už po telefonu s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem řeší převod azylové politiky z národních států na unijní úroveň. Další fáze dobře známe: migrační krize, uprchlické kvóty, konflikt s Visegrádskou skupinou, který v nějaké podobě trvá dodnes.

Z migrantů, kteří do Německa přišli v této vlně, má o šest let později řádnou, nedotovanou práci třetina. Důchodový systém tím tedy nevyřešila, mírně řečeno. Co ji tedy motivovalo k otevření hranic? Často se tu poukazuje na křesťanskou víru předanou otcem. O víře Merkelová sama mluví záhadně a poněkud neurčitě: „Věřím, že tento svět je ohraničený a konečný, což ho také činí snesitelným. Ať už tomu říkáme Bůh, nebo nadřazená veličina, věřím, že tento nadřazený princip nám umožňuje určité výkony. Je uklidňující, že existuje něco jako církev.“ K tomu životopisec Bollmann dodává: „Tímto se Merkelová přihlásila nanejvýš k jedné, velmi subtilní formě křesťanství. Těžko z toho můžeme vyvodit tezi, že se v uprchlické otázce roku 2015 dala vést naivní formou křesťanské lásky k bližnímu.“

Merkelová jistě není ztělesněné zlo, jaké v ní od migrační krize spatřuje část Němců. Osobně je příjemná, naprosto se nepředvádí. Je velmi pracovitá, Podle Bollmanna nesnášela zlozvyk mnoha politiků, kteří často ruší méně významné termíny s odvoláním na nějakou mimořádnou zprávu. Merkelová se snažila všude přijít, přijet, přijmout dohodnutou návštěvu. Není na peníze, nepojí se s ní žádné skandály, neoslňuje ji prostředí vyšší společnosti. V tomto ohledu Merkelovou kongeniálně doplňuje manžel Sauer. Ten při jedné ze vzácných příležitostí, kdy kancléřce dělá garde (na koncertech; díky němu Merkelová objevila svět Richarda Wagnera), na konverzační otázku, kde vlastně v Berlíně učí, jestli na Svobodné, nebo na Humboldtově univerzitě, odpověděl: Ja.

Při vládnutí přišla někdy její obezřetná povaha vhod Německu i Evropě, hlavně za ukrajinské krize, kdy bylo lepší, aby moderovala ona než řekněme neokonzervativci typu Johna McCaina. Do německé politiky vrátila ctnost vyrovnaného hospodaření. Po překonání finanční krize Němci zažívali reálný růst kupní síly, poprvé od sjednocení. Ta prosperita byla ovšem do značné části zásluhou předchozích reforem Gerharda Schrödera (které AM z opozice podporovala) a do značné části funkcí eura, euro totiž dává Němcům s jejich exportním průmyslem výhodu slabší měny, než by byla za normálních okolností.

Hádanka

V jedné důležité otázce má Merkelová názor neměnný. Bezvýhradně si myslí, že lidstvo zavinilo klimatickou změnu. Ta hypotéza se vykazuje jakýmsi vědeckým zdůvodněním, což ji asi v 90. letech oslovilo. U dalších témat, od hospodářské politiky přes jádro k migraci, to ale byla žena bez hlubšího přesvědčení.

Zajímavě teď o ní promluvil Viktor Orbán, také Východoevropan, který dopochodoval úplně jinam, a ona nad ním v Evropské lidové straně přesto dlouho držela ochrannou ruku. Ať už si o Orbánovi myslíme, co chceme, tato slova stojí za pozornost: „Otevřela Merkelová dveře změně k horšímu? Nebo naopak zkoušela stát za svým, než ustoupila tlaku zleva? Dnes ještě odpověď neznáme. Při pohledu na novou, levicovou vládu v Německu s její promigrační, progenderovou, federalistickou agendou Evropy uspořádané proněmecky jsou možné odpovědi obě. Uvidíme. Jediné, co mě jako jejího spolubojovníka mrzí, že ani šestnáct let vládnutí nám, jejím kolegům, nedalo odpověď. Jisté je, že s Merkelovou skončila éra dvojznačnosti, politiky na zapřenou a unášení proudem. Chystáme se teď k bitvě s očima dokořán.“

21. prosince 2021