Slovo „hoax“ se v posledních letech stalo běžnou součástí veřejné debaty – taky proto, že s různými s určitým záměrem šířenými výmysly se lidé především na sítích běžně setkávají a třeba si na jejich základě budují obraz světa. Narůstá také počet případů, kdy lidé z hoaxu udělají něco na způsob životního principu.

Britská novinářka Helen Lewisová v americkém časopise The Atlantic třeba píše o řadě kauz bílých lidí (většinou žen), kteří ve Spojených státech vystupovali jako příslušníci menšin a z té smyšlené identity si „udělali živnost“. Asi nejznámější z nich je Rachel Dolezalová, bílá žena, která se stala místní funkcionářkou černošské organizace NAACAP. Podobných kauz ale přibývá – mezi aktivisty a také v akademickém prostředí, na katedrách, kde se pěstuje a vyučuje identitářská politika. V sousední Kanadě zase vyšlo najevo, že několik lidí aktivních v hnutí místních obyvatel – jako publicisté nebo umělci – v sobě nemají ani kapku indiánské krve, o svém dědictví si nehorázně vymýšleli.

Postavy takových podvodníků s identitou jsou smutné a groteskní, konzervativněji založený člověk v nich může vidět logický důsledek současného identitářského blouznění, které se objevilo v některých zemích Západu. V něčem ale lze ty „falešné indiány“ považovat za průkopníky. Vývoj přece jde – nebo by alespoň podle představ pokrokářské části elit měl jít – cestou rozostřování a smývání hranic (v jiných kontextech ale titíž lidé vyžadují jejich co nejostražitější střežení). V oblasti genderu by se identita měla brát za věc volby, sebeidentifikace.

Tak co vlastně dělají špatně lidé, kteří se sebeidentifikují jako příslušníci jiné rasy nebo etnika. Dokonale osvobozený člověk se v utopických představách osvobodí od všech daností – společenských i biologických –, měl by tak přece získat plnou kontrolu nad svým tělem, nad svým obrazem i životem, znova stvořit sebe a tentokrát už podle sebe. V těch smutných a trapných identitářských podvodnících by možná měla být vítána avantgarda přicházejících „lepších časů“. Spíš je ale možné ten jejich smutek, trapnost a někdy také agresi vnímat jako předobraz toho, k čemu utopické snahy o osvobozeného a sebe nově stvořivšího člověka povedou.