KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla

Identita jako podvod

KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla
Identita jako podvod

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Slovo „hoax“ se v posledních letech stalo běžnou součástí veřejné debaty – taky proto, že s různými s určitým záměrem šířenými výmysly se lidé především na sítích běžně setkávají a třeba si na jejich základě budují obraz světa. Narůstá také počet případů, kdy lidé z hoaxu udělají něco na způsob životního principu.

Britská novinářka Helen Lewisová v americkém časopise The Atlantic třeba píše o řadě kauz bílých lidí (většinou žen), kteří ve Spojených státech vystupovali jako příslušníci menšin a z té smyšlené identity si „udělali živnost“. Asi nejznámější z nich je Rachel Dolezalová, bílá žena, která se stala místní funkcionářkou černošské organizace NAACAP. Podobných kauz ale přibývá – mezi aktivisty a také v akademickém prostředí, na katedrách, kde se pěstuje a vyučuje identitářská politika. V sousední Kanadě zase vyšlo najevo, že několik lidí aktivních v hnutí místních obyvatel – jako publicisté nebo umělci – v sobě nemají ani kapku indiánské krve, o svém dědictví si nehorázně vymýšleli.

Jistě, lidé o sobě lhali, žili pod smyšlenou identitou vždycky, aby se domohli nějakého statusu, dosáhli slávy, skryli se před spravedlností a podobně. Motivy těchhle nových „identitárních prášilů“ ale mohou být docela komplikované, roli může hrát víc faktorů. Získat nějakou výhodu v prostředí, v němž se pohybovali, i třeba nějak přiblížit kauzu, pro niž se angažovali, stát se obětí a dosáhnout tak společenské váhy a respektu, který se dnes obětem přičítá, a třeba si taky pro sebe vydobýt moc. Někteří „falešní“ aktivisté a aktivistky velmi striktně hlídali ideologickou čistotu kolegů. O Jessice Krugové, bílé ženě z Kansasu, která vystupovala coby newyorská hispánská aktivistka Jess La Bombalera, se říkalo, že byla v tom ohledu až nesnesitelná a někdy působila až jako karikatura stereotypně vykreslené latinské bojovnice.

Postavy takových podvodníků s identitou jsou smutné a groteskní, konzervativněji založený člověk v nich může vidět logický důsledek současného identitářského blouznění, které se objevilo v některých zemích Západu. V něčem ale lze ty „falešné indiány“ považovat za průkopníky. Vývoj přece jde – nebo by alespoň podle představ pokrokářské části elit měl jít – cestou rozostřování a smývání hranic (v jiných kontextech ale titíž lidé vyžadují jejich co nejostražitější střežení). V oblasti genderu by se identita měla brát za věc volby, sebeidentifikace.

Tak co vlastně dělají špatně lidé, kteří se sebeidentifikují jako příslušníci jiné rasy nebo etnika. Dokonale osvobozený člověk se v utopických představách osvobodí od všech daností – společenských i biologických –, měl by tak přece získat plnou kontrolu nad svým tělem, nad svým obrazem i životem, znova stvořit sebe a tentokrát už podle sebe. V těch smutných a trapných identitářských podvodnících by možná měla být vítána avantgarda přicházejících „lepších časů“. Spíš je ale možné ten jejich smutek, trapnost a někdy také agresi vnímat jako předobraz toho, k čemu utopické snahy o osvobozeného a sebe nově stvořivšího člověka povedou.

30. března 2021